„To nejhorší bylo, když jsem byl u výslechu, tak jsem odvedle slyšel ženský pláč. Byl jsem přesvědčený, že tam mučí moji maminku. Říkal jsem si, že to není možné, ale naznačovali mi, že když nebudu mluvit, může se něco stát rodičům. Ze začátku jsem tomu věřil, že to je možné. Ale pak jsem si říkal, to přece možné není, nemůže to být, aby ji sem přitáhli, a za co? Ale pak když už jsem byl na Jáchymově, tak mě staří muklové poučili o tom, co všechno člověk může očekávat a jaké dokázali hrát habaďůry, aby toho člověka zlomili.“
„Byli tam RAF piloti, nejrůznější kněží. Takže nám to dalo víc než vysoká škola. Na tohle rád vzpomínám, na to ostatní samozřejmě ne. Jinak si myslím, že nám všem to dalo obrovskou zkušenost do života. Obrovskou. Že nás hned tak něco nerozhází.“
„Když jezdila okolo tramvaj, bylo vidět do výrobní haly [Avia Vysočany], že tam staví letadlo. Jenže se to hodilo. Já buřič, kulak a nevím, co vše, jsem najednou pracoval s Rusy na migách. Netrvalo to dlouho. Měl jsem ještě jako študák pronajatý pokojík v Praze na Proseku. Otevřely se dveře, přišli tam dva pánové, revolver. Říkali: ‚Seber se, hajzle, a jdeš s námi.‘ Od té doby jsem devět let už nic jiného neviděl.“
„Jednou jsem šel starými štolami, roznášel jsem z Rovnosti na Bratrství motáky a podobně. A najednou vidím, že jdou proti mně esenbáci. Ti měli také [baterky na přilbách]. Říkám si: ‚Jsem zvědav, jak toto dopadne.‘ Drze jsem šel proti nim, říkám: ‚Zdravstvujtě, tovarišči, vy kuda?‘ Oni řekli: ‚Vy russkij?‘ Říkám: ‚Nu, vot, što? A vy kak?‘ A oni: ‚No, my těper – jdem tady podívat, kak ty naši tě...‘ Snažili se říct vězni, 'ťurmiki' říkali. Já jsem je vyslechl, pochválil, zeptal jsem se, kudy jdou. Oni říkali, že tam, tak jsem zahnul na druhou stranu. Za chvilku jsem byl na druhé straně a vyfáral ven. Heleďte, mně bylo tehdy jednadvacet, tak jsem se tím bavil.“
„Nosili jsme si [ze šachty] domů [na lágr Rovnost] dřevo, abychom si mohli trošku zatopit. Bachaři nás vždy [na bráně] zastavili a udělali - říkali jsme tomu, 'filcunk'. Prohmatali nás, prohlídli, jestli něco neneseme. A dřevo nám odebírali. Tak jsme se my mukli dole v šachtě dohodli, že jim to zpříjemníme. Jak jsme si nosili domů špalíčky, tak jsme do nich navrtali díru, dole v šachtě jsme ukradli rozbušky, nacpali je do dřeva a zalepili. Když nás bachaři zase vyfilcli, zatopili si s tím. My jsme v barákách čekali, kdy to vybuchne. A taky jo, najednou se špačkárna rozletěla a bylo po...“
Václav Hrůza se narodil 5. února 1931 v Líšnici u Milevska, kde jeho rodina hospodařila na největším statku. Vystudoval obchodní akademii v Praze, která se specializovala na mezinárodní vztahy a zahraniční obchod. V roce 1950 odmaturoval a našel uplatnění v podniku zahraničního obchodu Hop Malt (Chmel a slad), kde se mu dařilo, dokonce dostal nabídku zahraničního působení. Když ale odmítl vstoupit do komunistické strany, místo povýšení jej v rámci „akce 77 tisíc“ („dobrovolný“ odchod 77 000 úředníků do výroby) přeřadili do továrny Avia Vysočany. V závodě se v té době vyráběly ruské letouny MiG, a protože pamětník skvěle ovládal ruštinu i angličtinu, překládal technickou dokumentaci k letadlům a tlumočil ruským expertům. Dne 24. května 1952 Václava Hrůzu zatkla Státní bezpečnost a soud ho poslal na 15 let do vězení za velezradu a špionáž. Prošel lágry Nikolaj a Rovnost na Jáchymovsku. V roce 1957 se po neúspěšném pokusu o útěk domohl nového soudního procesu. Soud přehodnotil původní rozsudek a nově Václava Hrůzu odsoudil na tři roky odnětí svobody. Protože si pamětník již odseděl více než pět let, byl z vězení propuštěn. Po základní vojenské službě nastoupil jako dělník na melioracích. Poté pracoval jako referent oddělení práce a mzdy v lázních v Karlově Studánce a vedoucí exportu Lisoven nových hmot ve Vrbně pod Pradědem. Od roku 1969 se stal zajímavým pro StB a především kvůli svým obchodním cestám do zahraničí a kontaktům s cizinci byl vytipován jako kandidát tajného spolupracovníka. V letech 1971 až 1989 byl veden jako agent s krycím jménem Dostál. Od roku 1979 jej zaměstnával státní podnik Intergeo Praha, který ho v letech 1982-1989 vyslal do Mongolska v pozici vedoucího geologické oblasti. Po sametové revoluci pamětník působil jako velvyslanecký obchodní rada v Mongolsku.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
