Jan Hradecký

* 1947

  • „Ano, to je důlní – štajgr, který má pod palcem určitý úsek dolu a tam má pracovníky, třeba padesát pracovníků, a za ně on zodpovídá, to není žádná sranda. A on musí mít notýsek a vždycky: Hradecký je, další, tady... Martínek, no jak to, kde je? Zase ten lump... A dělalo se to taky tak, že nahoře byla lampovna a byly to... my jsme jako učedníci nosili kýble, ty kahany, a pak nám je sebrali a dostali jsme na opasek baterie a na přilbu reflektor a bylo to dělaný tak, že když jste přišla na šachtu a byla to ranní šichta, tak jste dostala kulatou známku, já měl číslo 210, s tou jste šla do čisté šatny, tam jste se svlíkla, jo, šla jste do špinavý šatny, tam jste se oblíkala do fáraček a pak se člověk sebral a šel nahoru, tam byla lampovna, z lampovny vzal lampu z toho stojanu, ta se tam furt dobíjela, a pověsil tam tu známku.“

  • „Co je tady Přebuz, tak tam je dole Nejdek a v Nejdku byla posádka wehrmachtu, tři vojáci a nějaký feldvébl a dvě obyčejný ucha, měli jít někam na stráž, a nešli a utekli i s tím feldvéblem a šli směrem nahoru na Přebuz, protože ten feldvébl nebo co byl z Plavna a ti ostatní tam poblíž. Tak šli a nahoru přišli k Přebuzi a říkali, tak co, zahodili flinty a jako na potvoru si tam sedli odpočinout si a někdo je udal, asi telefonem, čert ví co. A byl tu, tady dost řádil tzv. major Heln, nějakej SS, čert ví hodnost, ten tam přijel s tou jeho suitou a tyhle tam načapali, tak je pověsili na stromě, ještě je prostříleli ze samopalů a tam někde za tou šachtou v lese je zakopali. Můj táta se to dozvěděl přímo, i kde, protože hajný je uviděl, jak je zakopávali, ale jasně, že se jim nechtěl ukazovat, to víte, SS, to by tam už byl taky... Tak je tam zakopali. Táta věděl po válce od toho hajného, kde to je, a já se ptal: ‚Proč to neoznámíš?‘ A táta říkal: ‚Hele, víš co, jsou už jednou mrtví, tak jim dáme pokoj, necháme je být, nemá to cenu, tak to bylo.‘“

  • „Máma, za svobodna se jmenovala Marie Mullerová, protože její táta, co byl u klatovských dragounů, v první světové válce padnul. Máma mně to vyprávěla, že byla hodně malá holka, a to už byla první světová válka a on přijel domů na dovolenou, a říkala, že si pamatuje, že to byl takovej vysokej chlap, červený kalhoty měl, modrou blůzu, šavli, a když padnul, tak to nějak nevím, jakou cestou se to domů dostalo, tak to po něm přišlo, i ta šavle dokonce, i revolver, a když potom přišel ten nacismus, tak se báli, tak tu šavli i ten revolver odevzdali. To udělali chybu, to měli schovat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kraslice, 08.03.2024

    (audio)
    délka: 01:30:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tisíc metrů pod zemí

Jan Hradecký, 70. léta
Jan Hradecký, 70. léta
zdroj: archiv pamětníka

Jan Hradecký se narodil 6. prosince 1947 v příhraniční osadě Hraničná-Markhausen na Sokolovsku. Tam však rodina dlouho nezůstala. Po nástupu komunistů k moci byl zrušen volný pohyb československých občanů přes hranice, pasy bez výjezdní doložky pozbyly platnosti. Bylo vyhlášeno hraniční pásmo. Noví obyvatelé obce Hraničná museli opět odejít. V roce 1955 byla z rozhodnutí vlády obec a přilehlé samoty srovnána se zemí. Jan Hradecký s rodiči se přestěhovali do Kraslic. Pamětníkův otec Jan Hradecký zde pracoval jako příslušník SNB. Maminka Marie, rozená Mullerová, byla vyučená švadlena. Sen o vlastním krejčovském salonu pohřbil únor 1948. Uplatnění našla v nedaleké sklárně na ploché a zrcadlové sklo Oloví, kde se starala o značení technického vybavení sklárny. Jan Hradecký se vyučil horníkem. Po splnění povinné vojenské služby u ženistů v Bohosudově pracoval až do důchodu jako horník. Většinu času fáral na šachtě Marie Majerové, posledním hlubinném dole na hnědé uhlí na Sokolovsku. Horníkem byl už pamětníkův děda Jan, který zažil výbuch na Dole Nelson v roce 1936 i následné stávky horníků v Mostě a Duchcově. Jan Hradecký se aktivně zajímá o historii místa, které je již celých sedmdesát sedm let jeho domovem. Kraslice jsou obec s typickou historií města na rozhraní. Od vzedmutí nacionalismu českých Němců ve třicátých letech přes uzurpování českého pohraničí Hitlerem, osvobození oblasti americkou armádou v roce 1945 až po nešťastný poválečný vývoj se všemi křivdami velkých i malých dějin, k nimž další desítky let docházelo. Tisíc metrů pod zemí se zatím dolovalo hnědé uhlí. Jan Hradecký fáral třiatřicet let. Naposledy 21. prosince 2002, kdy odešel do důchodu. V roce 2024 žil v Kraslicích.