Petr Hrach

„No a mě potom propustili, po 48 hodinách, a když jsem přišel domů, tak matka mi vyprávěla, že tu první noc, co jsem byl na té osmačtyřicítce na Borech, že někdo o půlnoci zvonil. To bylo krátce potom, co mi zemřel otec. Matka byla fyzicky i duševně hodně nemocná, zvlášť po ztrátě svého manžela, mého otce. O půlnoci zazvonili, tak šla otevřít a tam stáli tihle dva příslušníci Stb, Hranička a Roule. Vstoupili dál do kuchyně, bez povolení k domovní prohlídce s tím, že já je posílám, aby jim moje matka vydala všechny materiály ohledně Charty, že je potřebují k vyšetřování na Borech. Matka už byla stará a naivně řekla - podívejte se, vzala šuplík z nočního stolku a řekla: ´Vždyť on tady žádné materiály nemá, to je jenom korespondence, jeho osobní.´ No a ten Hranička se v tom začal přehrabovat, v těch dopisech. A matka říkala: ´Počkejte, to přece nemůžete, to nečtu ani já!´ A on se nějak rozčílil, Hranička, a strčil do ní. A matka jak padala, tak narazila hlavou o hranu stolu, upadla na zem a zůstala ležet v bezvědomí. Oni se lekli, nechali tam matku ležet bez pomoci a utekli. Jenomže viděl je můj soused, pan Miroslav Běloch, který bydlel o patro níž, na takovém dvorku a tam svítila žárovka, tam byl chodník. Viděl je tam přicházet a během asi dvaceti minut je viděl i odcházet, po půlnoci.“

„Já jsem byl celkem zavřenej šestkrát, z toho pětkrát na Borech a jednou v Ostrově nad Ohří. V drtivé většině to bylo vždycky při příležitosti oslav nějakého výročí. A když jsem 21. srpna nebyl zadržen na 48 hodin, tak jsem se musel každé dvě hodiny hlásit na místním oddělení VB v Sušici. Pak následovala akce ASANACE. Sušice byla, co do počtu obyvatel... žil tam největší počet signatářů Charty 77 hned po Praze. Jenže pak následovaly psychické nátlaky na chartisty, takže někteří to odvolali. To třeba jeden z toho důvodu, že mu pohrozili, že pokud to neodvolá, že se postarají o to, aby byl zavřený v psychiatrické léčebně, a že se horko těžko odtamtud dostane. Nebo na další dva byly takové nátlaky, že je zavolali do Klatov, tam zavolali nějakého vyšetřovatele z Plzně a říkali, že mají ověřeno, že posílají takzvané otrávené dopisy funkcionářům KSĆ. Absurdita samozřejmě nejhoršího zrna. Protože se báli - člověk se nediví - tak Chartu odvolali. Někteří se potom vystěhovali do Rakouska, včetně bratrů Černegů, Václava Luhana, Vladimíra Vrby a dalších. Já jsem se neodstěhoval, i když mi říkali, že mi udělají ze života peklo, abych odvolal. Já jsem říkal: ´Já to neodvolám, já jsem podepsal Chartu, protože s tím souhlasím a já nemám důvod utíkat pryč, já si za tím stojím a stát budu, za každou cenu.´ Ale protože jsem pracoval jako topič, tak mě nemohli vyhodit jako topiče. Nejdřív to zkoušeli přes moje příbuzný, švagrovi zakázali nějaké zahraniční cesty, pracovní. Pak se soustředili na moje známé. Když jsem měl známost, jeli za ní nebo respektive za jejími rodiči a řekli: ´Podívejte, jestlipak víte, s kým ta vaše dcera chodí? A jestli chcete, aby dostudovala nebo aby se dostala na vysokou školu, tak jestli se s ním nerozejde, s tím se můžete rozloučit.´ To bylo několik případů. Můžu ale říct, že nikdy žádná moje přítelkyně nepřišla s tím, že se se mnou rozchází.“

"Pak přišla Charta v sedmdesátém devátém roce, tak jsem ji podepsal, i bratři Černegové, Jiří Marek z Kolince, ještě páter Milan Píša. Tak jsme Chartu podepsali, a tam už vlastně patrně došlo ke kontaktu se Státní bezpečností. To si pamatuji, že jsem přišel domů z práce, někdo zazvonil, matka šla otevřít, a tam stáli dva - a zase klasika - jeden hodnej a jeden špatnej, takovej zlej. To si ještě pamatuji jejich jména – Václavíček a Korál. Následoval první výslech. My jsme řekli, že jsme podepsali Chartu, my jsme to nezapírali, protože to odvysílala i Svobodná Evropa. Série těch výslechů nabírala takovou kadenci. Začalo přibývat podepisování petic, a tak jsme taky podepisovali a v osmdesátém roce jsme udělali - bratři Černegové a já - první petici o navrácení pamětní desky připomínající účast při osvobozování americké armády v Sušici. To podepsalo sto čtyřicet lidí v Sušici. Já ty lidi úplně obdivuju, protože co si pak vytrpěli, to bylo neskutečné. Protože nejdřív nás zavolali na městský národní výbor a tam na naši otázku, jestli budou dělat nějaké perzekuce kvůli signatářům petice, se úplně zděšeně a pohoršeně podívali a říkali: ´Vždyť to je ústavní právo každého občana vyjádřit svobodně svůj názor. Ale desku vracet nebudeme, kvůli agresivní válce Američanů ve Vietnamu...,´která už vlasně skončila před kolika lety. Jenomže pak následovalo, že všechny signatáře téhle petice si zavolali kádrováci a říkali: ´Tak podívej se, jestli to neodvoláš, nedostaneš povolení ke stavbě baráku, nedostaneš dítě do školky, nedostaneš dítě na střední školu, nedostaneš dovolenou v termínu, kterou máš už zaplacenou...´ Tak spousta lidí pod nátlakem to odvolala."