Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Hrach (* 1955  †︎ 2022)

• narozen 30. července 1955 v Sušici

• 21. srpna 1968 svědkem příjezdu okupačních jednotek sovětské armády Sušice

• vystudoval střední zemědělskou školu a pracoval jako topič

• v roce 1979 podepsal prohlášení Charty 77

• opakovaně vyslýchán a zadržen StB

• během jednoho z výslechů při domovní prohlídce estébáci fyzicky napadli pamětníkovu matku

• o dění v ČSSR telefonicky informoval zahraniční rozhlasové stanice Svobodná Evropa a Hlas Ameriky

• podepsal a šířil řadu dalších protirežimních petic a provolání

• v letech 1987- 1988 žil krátce v Praze, seznámil se s předními disidenty

• po návratu do Sušice v roce 1988 nemohl najít zaměstnání

• účastník sametové revoluce v Sušici

• zemřel 29. ledna 2022

Celý život Petra Hracha je spjatý s pošumavským městem Sušice, kde se 30.července 1955 narodil a kde prožil téměř celý svůj život. Má krásné vzpomínky na dětství, kdy se jemu i sestře Evě maminka intenzivně věnovala, neboť byla v invalidním důchodu. Rád vzpomíná na pohádky, které mu četla a na dobrodružné knihy s ilustracemi Zdeňka Buriana, podle nichž začal kreslit a modelovat zvířátka. Na základní škole zvítězil ve výtvarné soutěži v modelování zvířat. Jeho talent podporoval i tehdejší ředitel základní školy František Buchta. V sedmé třídě vyhrál další soutěž v modelování, tentokrát v Německé spolkové republice. Cenu ovšem nikdy nedostal, ani modely se mu nevrátily. Po základní škole měl možnost nastoupit ke studiu umělecké školy v Praze, kam by ho přijali i bez talentových zkoušek. Byl ale velmi fixovaný na Sušici a rodiče, rodné město opustit nechtěl.

Ukazováček na spoušti se třásl

Ráno 21. srpna 1968 přišla za tehdy třináctiletým Petrem do pokoje rozrušená matka. Volal prý otec, že je válka. Pustili si rádio, aby vyslechli nejnovější zprávy a dozvěděli se o okupaci Československa. Petr hned utíkal za kamarády, kteří už věděli z rádia i od rodičů, co se děje. Sedli na kola a jeli na sušické náměstí před radnici, kde se dozvěděli, že první okupační jednotky mají do Sušice dorazit kolem jedné hodiny po poledni. V té době už bylo ve městě plno lidí. „A skutečně, okolo 13. hodiny přijely první obrněné transportéry a gazíky. Na náměstí byli studenti z místního gymnázia, kteří odchytili jednoho sovětského vojáka se samopalem v ruce. Stál jsem asi metr od něho, když se ho studenti ptali: „Počemu vy prijechali?“ Ten voják ve skutečnosti nevěděl, kde je, proč tam je, ani co se bude dít. Zaujaly mě na něm jeho prsty. Svíral zásobník a pravý ukazováček na spoušti se mu neustále třásl. Ani jsem si neuvědomoval, že by mu mohly povolit nervy a skutečně tu spoušť zmáčknout. Tenhle okamžik mi ale utkvěl v hlavě. A pak taky nápisy na silnicích a zdech domů „Ivane, běž domů“.

Z Masaryka udělali Vrchlického na procházce

Petrův otec na protest proti okupaci vystoupil z komunistické strany. Coby obyčejnému dělníkovi v továrně PAP vyrábějící obaly na potraviny se mu komunisté nemohli nijak mstít, a tak to prý odnesly děti. Petr se nedostal na průmyslovku, a tak nakonec vystudoval střední zemědělskou školu v Sušici. Umělecké sklony ale Petra neopustily ani v době studia na zemědělské škole. Vyráběl figurky, tentokrát pohyblivé, které má dodnes schované. S ředitelem Buchtou, jenž měl zásadní podíl na navrácení pamětní desky k osvobození Sušice americkou armádou na průčelí muzea i na umístění sochy T. G. Masaryka v roce 1969 do parku u školy, byl nadále v kontaktu. V roce 1970 Františka Buchtu z pozice ředitele odvolali. Nový ředitel přejmenoval školu T. G. Masaryka na základní školu Z. Nejedlého. Masarykova socha v parku před školou zůstala - paradoxně díky tomu, že nebyla nijak pojmenována. „Z Masaryka udělal básníka Vrchlického na procházce,“ vzpomíná pamětník.

Plastic people a Charta

Po třech letech studia a povinné praxi nastoupil Petr do kotelny v sušickém PAPu. Tam zůstal do vojny, kterou absolvoval jako měřič houfnice v Benešově u Prahy. Po devíti měsících vojenské služby onemocněl, dostal roční odklad a po roce kvůli chronické chorobě získal takzvanou modrou knížku, oficiální doklad o zproštění vojenské služby. V roce 1976 se dozvěděl o existenci undergroundové kapely The Plastic People of the Universe a soudním přelíčení s jejími členy. „Říkali jsme si tehdy, že asi něco není v pořádku. Poté začali kamarádi, bratři Černegové, přivážet z Prahy nahrávky podobných skupin. A hlavně přijel zpěvák Charlie Soukup a přivezl do Sušice dvě petice - jednu za propuštění Jana Prince a druhou za zrušení zákazu zpívání Jaroslava Hutky. To jsme podepsali, ale pořád se ještě nic zásadního nedělo. Začali jsme nosit dlouhé vlasy a džíny...“

V roce 1979 Petr Hrach podepsal spolu s bratry Černegovými, Jiřím Markem z Kolince a dalšími kamarády prohlášení Charty 77. Návštěva příslušníků StB následovala záhy. „Přišel jsem domů z práce, někdo zazvonil, matka šla otevřít, a tam stáli dva estébáci. Pamatuji si dodnes i jejich jména: Václavíček a Korál. Následoval první výslech, nic jsme nezapírali, neboť vše odvysílala Svobodná Evropa,“ vzpomíná Petr.

Při domovní prohlídce estébáci napadli matku

O dění v Československu posílali sušičtí signatáři informace redakcím zahraničních rozhlasových stanic Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. Petr Hrach vzpomíná: „Protože všechny telefonáty byly odposlouchávány, měli jsme k dispozici soukromé telefonní číslo, ze kterého se nám vždy ozvali zpět. Hovor trval zhruba půl minuty, během níž byly radary nebo odposlouchávací zařízení schopny zaregistrovat a zjistit telefonní číslo, ze kterého bylo voláno.“ Po odvysílání první zprávy si pro pamětníka přijeli do práce příslušníci StB. Ti ho po celodenním výslechu na místní VB s Michalem Černegou odvezli do plzeňské věznice na Borech, kde vše pokračovalo následujícího dne. „Vyslýchal mě dr. Koranda, ale byl velice slušný. V jeho kanceláři seděli dva příslušníci StB, které jsem dobře znal, Hranička a Roule, kteří mě několikrát zatýkali.“ Když pamětníka po 48 hodinách propustili, dozvěděl se, že matku v noci navštívili výše zmínění příslušníci StB, kteří bez povolení vnikli do bytu s tím, že je pamětník posílá. Chtěli po matce materiály ohledně Charty. Takto na estébáckou zvůli vzpomíná pamětník: „Matka už byla stará a naivně vytáhla šuplík a řekla: ´Podívejte se, on tady žádné materiály nemá, to je jen osobní korespondence.´ Hranička se v těch dopisech začal přehrabovat, a když mu matka řekla, že to nemůže, že to je moje soukromá korespondence, kterou nečte ani ona, rozčílil se a strčil do ní. Matka narazila hlavou na hranu stolu, upadla na zem a zůstala ležet v bezvědomí. Lekli se, nechali ji tam ležet bez pomoci a utekli. Viděl je ale soused.“

Chartistou na maloměstě, Dopis čtyřiceti

Petra Hracha zadrželi celkem šestkrát, z toho pětkrát byl vyšetřován v Plzni na Borech a jedenkrát v Ostrově nad Ohří. Většinou se tak dělo při příležitosti nějakého výročí. Jindy se zase musel každé dvě hodiny hlásit na oddělení VB. Na přelomu 70. a 80. let, v rámci akce nazvané ASANACE (krycí název pro estébáckou kampaň, která měla za cíl donutit - často za použití fyzického i psychického týrání - oponenty režimu k emigraci). Pamětník se domnívá, že Sušice měla v té době největší počet signatářů Charty vzhledem k počtu obyvatel hned po Praze. Petr Hrach zdůrazňuje, že nátlak státní moci byl o to nepříjemnější, že doléhal nejen na jeho osobu, ale i na rodinu a přátele. 

Někteří chartisté se opravdu vystěhovali, někteří prý podpis odvolali. V Sušici a okolí podle slov pamětníka zůstali po akci Asanace pouze dva signatáři Charty 77, Petr Hrach a jeho kamarád Jiří Marek z Kolince. Kontakty mezi Sušicí a Prahou, které dříve zajišťoval Michal Černega, se přerušily jeho odchodem do Vídně. Pamětník patřil k těm, kteří pociťovali jako velký problém odtržení „řadových“ chartistů z venkova od dění v Praze. Podpořil tak v roce 1987 iniciativu Dopis čtyřiceti (podle počtu signatářů). Prohlášení mělo v disidentských kruzích velký ohlas a vedlo ke svolání Fóra Charty 77. Petr Hrach byl u toho: „První setkání chartistů se uskutečnilo v Praze. Tam jsem se poprvé setkal s Václavem Havlem a elitou disentu, i s budoucím přítelem, americkým kulturním atašé Bobem Normenem a dalšími lidmi, i s mojí budoucí ženou, chartistkou a členkou VONS.“ Pamětník se pak v roce 1988 podílel na přípravě druhé petice o navrácení pamětní desky na průčelí muzea v Sušici, kterou tehdy podpořilo asi 450 osob, jak místních občanů, tak i známých chartistů, jako byli Petr Uhl, Václav Malý, Petruška Šustrová, Václav Benda a další. 

Poslední zatčení v říjnu 1989

Pamětník se po krátkém pobytu v Praze a rozvodu vrátil do Sušice. Nikde nemohl sehnat zaměstnání, přežíval z matčina invalidního vdovského důchodu, podporu mu poskytli i další disidenti. U příležitosti oslav 28. října roku 1989 připravoval pamětník shromáždění u sochy T. G. Masaryka v Sušici. Program s proslovem a podpisy poslal na příslušné úřady. Místo odpovědi se ale dočkal opět návštěvy StB. Ta ho ve večerních hodinách odvezla na obvodní oddělení VB k výslechu, kam krátce nato přivezli i dalšího sušického chartistu, Ladislava Haranta. Oba pak v noci převezli pod dohledem dvou ozbrojených příslušníků StB do věznice v Plzni na Borech. Před branou věznice došlo ke kuriozní situaci. Když příslušníci StB oznámili, že vezou politické vězně, bylo jim sděleno, že vedení borské věznice zakázalo politické vězně přijímat. A tak estebák celý rozčilený rozhodl odvézt chartisty do věznice v Ostrově nad Ohří. „Tam nás drželi 48 hodin a po 22. hodině večerní mě propustili. Neměl jsem u sebe ani korunu. Asi dvě hodiny po mně propustili i Ladislava Haranta, který koupil jízdenky a jeli jsme domů. Tam jsme se dozvěděli o akci, na kterou jsme po nocích vylepovali plakáty. Během ní v Sušici neuvěřitelným způsobem zasahovali příslušníci StB z Klatov, Plzně a Strakonic, Lidové milice, VB a pomocná stráž i civilisté ve službě, kteří uzavřeli oba mosty přes řeku Otavu.“ Pamětník nelenil, posbíral a sepsal všechny informace o průběhu akce a od kamaráda přes soukromé telefonní číslo zavolal na Svobodnou Evropu. Ta vše odvysílala.

Doufám, pánové, že to máte dobře připravené

V listopadu roku 1989 se pamětník společně s Jiřím Markem, Ladislavem Harantem a dalšími kamarády odebrali k místu, kde se pořádaly akce a oslavy. Vzali si trikolory, Marek namaloval plakáty, a když se vydali na náměstí k zaparkovanému autu pro transparent, překvapil je náhle jeden z klatovských příslušníků StB se slovy: „Doufám, pánové, že to máte dobře připravené.“ Náměstí v té chvíli bylo téměř prázdné, jen tu a tam prošlo pár lidí. Zapálili svíčky u lípy, na místě konání všech akcí, i když byl velký vítr, a roztáhli transparent. Ve chvíli se kolem nich srotilo množství lidí. „Stál tam i estébák ve svém typickém baloňáčku, ale nezasahoval. Jen se potutelně usmíval, jako by nás chtěl vyprovokovat. Ale neuspěl.“ Signatáři poté žádali na národním výboru o povolení k zapojení elektřiny u lípy, kde připravovali shromáždění. Nebylo jim to ale povoleno. Následujícího dne se ale podle pamětníka situace už změnila: „Najednou tam bylo vše připraveno - reproduktory, mikrofon... a na místo se scházeli sušičtí občané.“ Petr Hrach vzpomíná: „Začali mě najednou oslovovat i ti, kteří se mi vyhýbali a přecházeli na druhý chodník, když mě měli potkat. Najednou byli všichni hrdinové a věděli, že to takhle dopadne. Když po 17. listopadu na jednom ze setkání „pod lípou“ vystoupil na shromáždění předseda tehdejšího národního výboru a vysvětloval, proč předtím 28. října nechal uzavřít lávky přes Otavu, řekl, že prý měl informace, že toho dne má foukat silný vítr, aby prý lidi nesfoukl do řeky. K tomu potřeboval zřejmě hordu estébáků a příslušníků VB. Taková dojemná péče to byla...“