Václav Hrabý

* 1945

  • „Mám tam krásné vzpomínky. I když jsem byl voják, spal jsem s civily na Kašperských Horách. Dva autobusy vozili civilní zaměstnance nahoru na stavbu, jeden přijížděl se zaměstnanci od Českých Budějovic a druhý jezdil z Prahy. V té době ještě jezdili Pražáci za prací na Šumavu, potom se to obrátilo. Odjíždělo se za deset minut pět, protože jsme zajížděli do Rejštejna, kde jsme brali svačiny. Bylo tam řeznictví a pekařství pana Foltýna, který měl proslulé rejštejnské rohlíky. Kupovali jsme 300 rohlíků, braly se s sebou na stavbu. Mnohokrát jsem ráno snědl tak osm, deset rohlíků, zapil jsem to pivem a to bylo moje jediné jídlo za celý den. Protože počet lidí, které jsem měl na starost, byl velký. Poslednímu jsem přidělil práci a ti první už měli hotovo. To bylo vytyčování, vyměřování, kontrola stavby, přebírání prací... Prakticky jsem se nezastavil. S mým kolegou stavbyvedoucím jsme toho měli, jak se říká, až nad hlavu."

  • „Prakticky celý den jsem seděl s vedením Vojenských staveb České Budějovice. Věděl jsem, co se na Poledníku dělá, to se pronese. Museli jsme podepsat glejt, že souhlasíme s tím, že o tom nesmíme nikde mluvit. Neexistovalo focení, bylo zakázané. Dvacet roků jsme nesměli vycestovat nikam do zahraničí, jenom do socialistického sektoru. To jsme museli všechno podepsat. Potom se to nějak vžilo, dostalo pod kůži, že se o tom nemluvilo. Večer jsme se stavěli v Rejštejně v hospodě na večeři, byli tam dobří harmonikáři, tak jsme si zazpívali. Ale o Poledníku se nemluvilo, mluvilo se o sportu, o holkách a podobně, ale o stavbě jsme se nezmiňovali, protože jsme věděli, že z toho by mohl být malér."

  • „Takový krásný zážitek byl, že jsme o tom nikde nesměli mluvit. Ale Američani o tom měli přehled, ti věděli víc než my. U hranice přistávali jejich helikoptéry – ty Cobry - byla necelý kilometr od Poledníku. Až k hranici mohli naletět, sledovali, co se dělá, všechno si natáčeli. Když zavřu oči, úplně vidím toho černocha, který pilotoval helikoptéru, jak se nám směje. Jeho bílé zuby byly úplně vidět v tom obličeji. Mával nám. Prostě tam byli někdy i dvakrát za den, někdy třeba obden. Nebylo týdne, aby tam někdo nepřiletěl na kontrolu, minimálně dvakrát nebo třikrát v týdnu přiletěla ta jejich helikoptéra."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 14.12.2022

    (audio)
    délka: 01:35:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Poledníkem jsem žil, posunulo mě to

Václav Hrabý v roce 2022
Václav Hrabý v roce 2022
zdroj: plzeňské studio

Václav Hrabý se narodil 7. května 1945 v Dobršíně u Sušice. Jeho rodiče František Hrabý (1901) a Božena Hrabová (1910) měli v Dobršíně středně velké zemědělské hospodářství. Odmítali vstoupit do družstva, tlaku komunistů ustoupili až v roce 1959. Václav Hrabý si kvůli postojům rodičů nemohl svobodně vybrat školu, směl jen na čtyři učební obory - zedník, horník, hutník, zemědělec. Když se vyučil zedníkem, režimu už nevadilo, že nastoupil na stavební průmyslovku v Plzni. Po maturitě šel pracovat k Vojenským stavbám, u nich si odbyl vojenskou službu. Během vojny, když mu bylo 22 let, se stal mistrem na stavbě utajené radiostanice na vrcholu šumavského Poledníku. Ten měl díky své poloze vynikající předpoklady pro rádiový odposlech vojenských jednotek a letectva za západní hranicí. Za příznivých podmínek pokrýval území od Rakouska přes celé Německo až k francouzské hranici. Stavařině se Václav Hrabý věnoval celý život. Od Vojenských staveb odešel v roce 1975 do Stavebního dvora v Sušici, pak dělal investičního technika na Městském úřadu v Sušici. V době natáčení žil v Sušici v bytovce, kterou sám kdysi postavil.