Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Hrabý (* 1945)

• narozen 7. května 1945 v Dobršíně u Sušice

• rodiče byli soukromí zemědělci, několik let vzdorovali kolektivizaci, nakonec do JZD vstoupili

• kvůli odporu rodičů ke vstupu do JZD nemohl studovat, co chtěl, vyučil se tedy zedníkem

• po vyučení vystudoval stavební průmyslovku v Plzni

• po maturitě nastoupil k Vojenským stavbám, u nich si odbyl vojenskou službu

• ve 22 letech se stal mistrem na stavbě utajené radiostanice na vrcholu šumavského Poledníku, považuje to za zásadní životní zkušenost

• později odešel od Vojenských staveb do Stavebního dvora v Sušici, nakonec dělal investičního technika na Městském úřadu v Sušici

• je ženatý, má dvě dospělé dcery

Jako dvaadvacetiletý mladík dostal Václav Hrabý v roce 1967 životní roli. Budoval supertajnou vojenskou stavbu na šumavském Poledníku. Ten měl díky své poloze vynikající předpoklady pro rádiový odposlech vojenských jednotek a letectva za naší západní hranicí. Za příznivých podmínek pokrýval území od Rakouska přes celé Německo až k francouzské hranici. „Radar měl takovou citlivost, že chytal i lodě ve Středozemním moři,“ říká Václav Hrabý. Na to, že stavbu se svým jen o rok starším kolegou stavbyvedoucím zvládli, je dodnes pyšný. „Žili jsme tím,“ říká. „Posunulo nás to, získali jsme takové stavařské dovednosti, jaké bychom při stavbě bytů nikdy nezískali.“

Nechalo to ve mně šrám

Václav Hrabý (*1945) vyrostl v zemědělské rodině v Dobršíně nedaleko Sušice. „Narodil jsem se den po osvobození Sušice americkou armádou,“ usmívá se. Jeho rodiče, František Hrabý (1901) a Božena Hrabová (1910), obhospodařovali dvacet sedm hektarů polí a lesů, měli několik krav a koní. „Byli jsme jen středně velcí zemědělci,“ říká pamětník. „Ale naši si hospodářství hleděli, prosperovalo.“

Ale když mu byly tři roky, začaly se po komunistickém puči v roce 1948 nad soukromými zemědělci stahovat mraky. Komunisté spustili štvavou kampaň proti sedlákům a rolníkům, snažili se je pokřivenou legislativou, represemi, zmanipulovanými soudy a ekonomickým nátlakem vehnat do jednotných zemědělských družstev (JZD) a státních statků. Později (1951) přibyla hrozba vystěhování, takzvaná Akce K (kulak).

Rodina  Hrabých čelila tlaku až do roku 1959, kdy na vstup do JZD Dobršín (tehdy už sloučeného do většího celku JZD Svornost Budětice) přistoupila. „Tenkrát byla taková doba, buď to podepíšeš nebo tě budeme postupně likvidovat,“ vypráví pamětník. Jeho rodině se postupně zvyšovaly kontingenty (povinné dodávky) a měla pěstovat plodiny, kterým se v podhůří Šumavy nedaří. „Předepsali třeba, že musíme odevzdat metrák máku, musel se pěstovat len,“ popisuje. „Dávali nám nesmyslné kontingenty a za jejich nesplnění potom vymáhali pokuty. Chtěli lidi donutit, aby se kolektivizaci podrobili.“ Poslední kapkou pro jeho rodinu byla hrozba, že když vstup do družstva nepodepíše, bude vystěhována.

Tehdy bylo Václavovi čtrnáct let, právě končil osmiletou základní školu. Chtěl jít na Lesnickou školu v Písku nebo na Střední zemědělskou školu v Klatovech. I když měl slušné známky, nemohl. „To, že se rodiče zdráhali vstoupit do družstva, jsem odnesl i já,“ říká. „Pozvali si nás na Okresní národní výbor v Sušici, který rozhodoval o rozmisťování dorostu do životních povolání. Bylo nám řečeno, abych úplně pustil z hlavy studium nebo nějaké atraktivní řemeslo. Mohl jsem si vybrat jen ze čtyř řemesel - zedník, horník, hutník, zemědělec.

Václav Hrabý se šel učit zedníkem do stavebního podniku v Sušici. „Prostě jsem to musel přijmout,“ říká. „Nebylo jiného řešení. Už dříve jsem měl averzi k tehdejšímu zřízení. Tohle ve mně nechalo další šrám.“

Po vyučení už mu režim studium nezakazoval. Od roku 1962 do roku 1966 studoval stavební průmyslovku v Plzni a po maturitě nastoupil k Vojenským stavbám (oborový podnik Praha, výrobní správa České Budějovice).

Poledník zmizel z map

K budování supertajné vojenské stavby na vrcholu šumavského Poledníku se Václav Hrabý dostal vlastně náhodou. Na začátku ledna 1967 narukoval na vojnu, mohl dál zůstat u Vojenských staveb. Zhruba pět měsíců dělal mistra na běžných stavbách, třeba v Úštěku u Litoměřic nebo na pražském ruzyňském letišti.

Právě správa Vojenských staveb České Budějovice, kam po škole nastoupil, konkrétně její středisko na Kašperských Horách, měla stavbu takzvané pozorovatelny na Poledníku na starost. „Pana mistra z Poledníku ranila mrtvice. Vojenské stavby si vyžádali mě ze stavby letiště Ruzyně,“ přibližuje Václav Hrabý. „Byl jsem odvelen na Kašperské Hory, kde bylo ubytované vojsko, které dělalo po stavbách na Šumavě. Jednou z nich byla tajná stavba na Poledníku.“

Utajení šlo až tak daleko, že na většině dobových map nebyl Poledník zakreslen a cesty k němu chyběly nebo byly záměrně zkreslovány. Střežila ho letka armádních vrtulníků, která měla základnu na nedalekém Zhůří.

Poledník, vzdálený kilometr od státní hranice, byl vybrán pro výstavbu armádních zařízení v 50. letech 20. století. První zpravodajské stanoviště zde pracovalo v polních podmínkách – byly to jen stany a nástavby na automobilech kryté maskovací sítí. V blízkosti československé hranice se Západem vznikla v době studené války celá síť pozorovacích stanovišť na horských vrcholech, Dyleň, Havran, Zvon, Čerchov a už zmíněný Poledník. Ten měl díky bezkonkurenční poloze nejširší záběr. Pokrýval za určitých podmínek území od Rakouska na východě přes celé Německo k francouzským hranicím na západě. Výstavba objektu na Poledníku začala na jaře 1964 a skončila na podzim 1968.

Poledník zaručoval díky své poloze především vynikající podmínky pro rádiový odposlech vojenských jednotek a letectva za naší západní hranicí. Od 70. let byla na Poledníku vedle Čs. armády i odposlechová jednotka východoněmecké Stasi, která s vědomím federálního ministerstva vnitra sledovala své vlastní cíle. Akce ve spolupráci s NDR nesla krycí název Minerál, stanoviště Poledník pak název Topas.

Po pádu železné opony armáda z Poledníku definitivně odešla v roce 1993. Chátrající objekt odkoupila v roce 1994 Správa Národního parku Šumava. V rámci přestavby na turistickou rozhlednu byla většina budov zbourána. Zbyla věž, ve které vznikly výstavní prostory. Na jejím vrcholu je rozhledna vysoká 37 metrů.

Když Václav Hrabý na začátku července 1967 nastoupil na Poledník jako mistr, byl objekt rozestavěný, například věž byla ve třetině své konečné výšky. Když odcházel, stála tu věž půlkulatého tvaru, která lépe odolávala počasí a byla vhodnější pro příjem rádiových vln, na jejím vrcholu byla „vidová hláska“, odkud se provádělo pozorování vzdušného prostoru. Součástí objektu byla půlkruhová hala, kryjící techniku, s pláštěm ze sklolaminátu (nesměly na ní být použity žádné kovové součástky, aby nerušily průchod rádiových vln). Vznikla tu také provozní budova, kde byly kanceláře, kuchyň, jídelna a ubytovna. Součástí objektu bylo zemědělské hospodářství.

Stavbou jsme žili

„Nikdy toho nebudu litovat,“ vzpomíná na necelé dva roky na stavbě Poledníku Václav Hrabý. Když se tu stal mistrem, bylo mu dvaadvacet a stavbyvedoucího dělal jen o rok starší Jan Roubal z Klatov. „Bylo to velmi náročné, dostali jsme zabrat,“ bilancuje. „Ale byli jsme mladí, překonali jsme to. A posunulo nás to, získali jsme takové stavařské dovednosti, jaké bychom při stavbě bytů nikdy nezískali.“

Především měl jako mistr na starost sto třicet až sto šedesát dělníků. „Prakticky jsem se nezastavil,“ říká. „Poslednímu jsem přidělil práci a první už to měl hotové.“ V praxi to vypadalo například tak, že si za celý pracovní den stihl dát jen snídani. „Z Kašperských Hor jsme odjížděli autobusem nejpozději v pět hodin ráno. Zajížděli jsme do Rejštejna, kde bylo proslulé pekařství pana Foltýna. Brali jsme jich na stavbu tři sta,“ vypráví. „Snědl jsem osm, deset rohlíků, zapil pivem. Kolikrát to bylo moje jediné jídlo za celý den.“

Na Poledníku bylo drsné klima. Na stavbě se kvůli spoustě sněhu dalo pracovat jen od půlky dubna do půlky listopadu. Václav Hrabý vzpomíná, že v roce 1967 napadl první sněhový poprašek už v půlce srpna. Přes léto tu zas byly často silné bouřky. „Od Železné Rudy k Lipnu je velká bouřková aktivita,“ říká. „Když bylo špatné počasí, schovávali jsme se do dřevěné boudy.“

Také samotná stavba byla náročná a netypická. Stavělo se na skále, ze které se odstranilo zhruba třicet centimetrů hrabanky z jehličí. Zakopat přívod vody devadesát centimetrů hluboko nebo uložit zemnící dráty, aby do stavby neuhodilo, byl výkon. „Neustále běžely dva kompresory, na které byla připojena tři kladiva. Osmnáct vojáků jimi dělalo celé dva roky, co jsem tam byl, rýhy pro vodovod a zemnění,“ vypráví pamětník.

Půlkruhový plášť na hale byl obrovský, měl plochu dvanáct arů. „Nesměl na něm být jedený kovový spoj, ani hřebík, aby to nerušilo rádiové vlny,“ popisuje Václav Hrabý. „Byl z laminátu, spoje mohly být jen dřevěné, lepené nebo laminátové.“

Pro Vojenské stavby byl Poledník prioritou. Na jednu stranu to byla pro stavitele výhoda, protože „stavba měla zelenou“. „Cokoliv jsme potřebovali, pracovní sílu, mechanizaci, dávala nám firma přednostně,“ říká Václav Hrabý. „Zároveň ale bylo sledované, zda plníme harmonogram, když byla porucha, muselo se to dohnat.“

Václav Hrabý si myslí, že on a jeho o rok starší kolega stavbyvedoucí úkol zvládli díky dvěma věcem. „Stavební dozor nám dělal pan Kostka z Volyně. Byl to fantastický chlap, pan Někdo, velice důsledný, na stavbě byl takřka denně, kontroloval, aby vše bylo, jak má být.“

Druhým důvodem úspěchu bylo podle něj nasazení, s jakým oba mladíci ke stavbě přistupovali. „Žili jsme tím celé dny,“ říká Václav Hrabý. S kolegou stavbyvedoucím bydlel na jednom pokoji ubytovny na Kašperských Horách a večery věnovali přípravě na druhý den. „Museli jsme sednout, udělat rozpis práce, co budou dělat tesaři, zedníci, pomocní dělníci, jaký materiál budeme potřebovat přivést. Muselo to všechno být propracované,“ vypráví. „Taky se stalo, že jsme se s kolegou kvůli stavbě pohádali a třeba čtrnáct dní spolu nemluvili. I když jsme spali na jednom pokoji, dopisovali jsme si. Byli jsme oba palice, a když jsme došli každý k jinému názoru, stáli jsme si za svým.“

Dodnes vidím bílé zuby černocha

Stavba Poledníku byla i nebyla tajná. „Museli jsme podepsat glejt, že o tom nesmíme mluvit. Neexistovalo focení. Dvacet let jsme nesměli vycestovat jinam než do socialistických zemí,“ říká Václav Hrabý. „Nějak se to vžilo, že jsme o tom opravdu nemluvili. I když jsme seděli v hospodě v Rejštejně, mluvilo se o sportu, o holkách, ale o tomhle se nemluvilo.“ Zároveň si ale myslí, že lidé z okolí přinejmenším tušili, o co jde: „To se pronese.“

Stavba nebyla tajná ani pro Západ. „Necelý kilometr odtud byla hranice. Až sem mohli naletět helikoptéry Cobra a sledovat, co děláme, všechno si natáčeli,“ vypráví Václav Hrabý. „Když zavřu oči, dodnes vidím bílé zuby toho černocha, který pilotoval helikoptéru, jak se nám směje.“

A navzdory utajení se mohl z Poledníku rozhlédnout jeden z odsunutých Němců. „Byl to starý pán, kdysi dělal hajného na Prášilsku,“ říká. „Celé nedělní odpoledne jsme s ním strávili, popili. Perfektně to tu znal, vyprávěl, jak to vypadalo před válkou, o Luzném, o Roklanu. Bylo to velice zajímavé, jako příběhy Karla Klostermanna. Posteskl si, že tu mohlo být živo až k hranicím jako v Bavorsku. Říkal, že Němci, kteří tu žili, ani nevěděli, že je válka, do ničeho se nemíchali a s Čechy vycházeli dobře.“

Václav Hrabý vzpomíná také na útěk jednoho z kolegů za hranice. „Materiál nám vozil kluk, který k Vojenským stavbám nastoupil po vojně. Nevím, jestli už s úmyslem, že uteče,“ vypráví. „Vždycky otevřel kapotu, na motoru si ohřál vodu na kafe, popovídal a pak - že musí na záchod. Chodil pomalu, vše si zmapoval – věděl, kde mají kluci péesácký hlásky, když se o ně zavadilo, vylítla signální raketa, věděl, jak se střídají stráže. Jednoho dne nás kontrolovali a dozvěděli jsme se, že ten kluk utekl, přihlásil se jim z Mnichova.“

V 90. letech se Václav Hrabý s tímto emigrantem sešel v restauraci v Kašperských Horách, dozvěděl se, že se v Mnichově uchytil u zámečníka, až do penze u něj dělal mistra. „Byl o rok starší než já,“ vypráví. „Říkal, že se mu hrozně stýskalo. Občas zajel na Bavorskou Rudu, vyšel na Velký Javor, ale pro slzy prý nic neviděl.“

Do ničeho jsem nestrkal nos

Na stavbě poledníku zažil Václav Hrabý také invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. „Přišli jsme z večeře a najednou v rádiu slyšíme, že došlo k vpádu vojsk,“ říká. Jemu a kolegovi stavbyvedoucímu začalo být úzko, nejen kvůli okupaci, ale také kvůli projektové dokumentaci stavby. „Museli jsme ji vozit všude s sebou,“ říká. „Jako na potvoru jsme jednu tašku s dokumentací nechali na Poledníku a nevzali ji na ubytovnu.“

Mladí muži se báli, že by z toho mohli mít průšvih. „Nahoru nás ale nechtěli pustit, musel nás tam vzít velitel Pohraniční stráže,“ vypráví. „Nahoře jsme pak viděli, jak všechny cesty ke státní hranici obsazují američtí a němečtí vojáci, vyjížděla technika, obrněné transportéry byly nastartované.“

Na pár dní se pak Václav Hrabý stal opravdu vojákem. Sice právě plnil základní vojenskou službu, ale jako mistr na stavbě. „O vojsku jsem nevěděl takřka nic,“ říká. „Patřili jsme pod vojenský útvar v Benešově, přijeli, vybavili nás samopaly. Deset dní jsme pak byli na ubikaci a nevěděli, co bude. Nebylo nám dobře, byli jsme nešťastní z toho, co se děje a jak bude všechno dál.“

Jak se Václav Hrabý, který jako dítě soukromého zemědělce zažil komunistickou perzekuci vyrovnal s tím, že Poledník je režimu sloužící protizápadní stavba? „Člověk byl rád, že dělá stavařinu,“ říká. „Bavilo mě to, úkoly jsem si plnil, prostě jsem to dělal – podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

U Vojenských staveb zůstal i po vojně, pracoval tu až do roku 1975. Zažil tu komunistické prověrky a čistky po roce 1968. „Nikdy jsem nebyl ve straně, u Vojenských staveb mě nechali asi proto, že jsem byl zkušený stavař,“ míní. „Prověrky jsem přežil, ptali se na rodinu a kontakty v zahraničí, ty jsem nikdy neměl. Přežil jsem i normalizaci, hleděl jsem si své práce, do ničeho jsem nestrkal nos. Když se člověk nestaral o věci, které byly v rozporu se zřízením, plnil si své povinnosti, problémy neměl.“

Po Poledníku stavěl pro tuto firmu například ještě bytovky a vodovod na Kašperských Horách, rekonstruoval kasárna, postavil bytovky v Sušici kousek od nádraží – dnes právě v jedné z nich bydlí.

V roce 1975 od Vojenských staveb kvůli rodině odešel. Tehdy byl už osm let ženatý a měl dvě dcery a život, kdy v pondělí odjel a v pátek se vracel, se mu začal zajídat. Nastoupil do Stavebního dvora v Sušici a pracoval tu sedmnáct let. Pak udělal konkurz na investičního technika sušického Městského úřadu a tady pracoval až do důchodu. Obě jeho dcery dělají to, co vždy chtěly – starší je učitelka a mladší zdravotní sestra.