PhDr. Jana Hrabětová

„Když tam, myslím ve dvaapadesátém roce, přišel nový správce Zbyněk Zbyslav Stránský, což byl potom v muzejním světě pojem, on dělal vrchního muzejního teoretika v Brně na Masarykově univerzitě. Ale začínal v Poděbradech, byl vystudovaný hudební teoretik nebo hudební historik a tam udělal takovou revoluci v muzeu, že to začala být politická ideologická záležitost. Z muzea se dělaly ideologické nástroje. Všechny staré sbírky, ty, co tam byly, ty se stěhovaly pryč, a místo toho se dělaly takové angažované výstavy, lety do vesmíru, vývoj člověka nebo pěstování kukuřice po sovětském způsobu, Sovětský svaz – náš vzor. Takže tohle on tam zaváděl a záhy se muzeum vyšvihlo mezi přední muzea, alespoň ve Středočeském kraji, dokonce se stalo krajským muzeem v té době. Asi dva roky to fungovalo, on pak šel na vyšší post a muzeum zase spadlo z krajského na městské muzeum.“

„Pak mi to došlo, že Němci potřebovali spousty lidí do zbrojního průmyslu, jak se válka vyvíjela, tak se jim hodil kdekdo jako pracovní síla. A protože v té době byl zákaz spolčování a poslechu zahraničního rozhlasu a stalo se, že [rodiče] chodili na Rybníček k rodině té tety, a tam se našla domovnice, se kterou se teta pohádala v prádelně nebo jak to tak vykládali, a ta je udala, že se tam spolčují. Proto si pro tátu došli. Já jsem se narodila devátého dubna a šestadvacátého zatkli tátu a řadu těch z okruhu, kteří chodili do bytu tety. A potom si pro mámu a její sestru přijeli do Poděbrad, to bylo čtvrtého září. Odvezli je s sebou sem na gestapo, potom po soudu je poslali do Drážďan a nakonec skončili všichni pohromadě. To byla jak teta, mámina sestra, tak jejich teta a nevěsta budoucí. Drželi se celou dobu pohromadě a většinu času strávili v káznici ve Waldheimu, to je tady nedaleko Drážďan. Byli nasazeni na práci a dělali ve zbrojním průmyslu.“