Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jana Hrabětová (* 1943)

• narodila se 9. dubna 1943 v Praze

• po jejím narození byli rodiče zatčeni gestapem, od té doby žila v Poděbradech

• po maturitě na Střední všeobecně vzdělávací škole v Poděbradech v roce 1961 krátce studovala vysokou školu zemědělskou

• od února 1962 nastoupila v České spořitelně

• od dubna 1963 pracuje v Polabském muzeu Poděbrady, od roku 1983 jako vedoucí jeho pobočky v Přerově nad Labem

• v letech 1979 – 1983 vystudovala národopis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze

• je autorkou článků a odborných publikací zaměřených na národopis a osobnosti středního Polabí

• od roku 2017 je čestnou občankou města Poděbrady

Životní náplní Jany Hrabětové se stala práce v Polabském národopisném muzeu v Poděbradech. Sem chodila pomáhat jako malá holčička, později jako brigádnice a bezmála šedesát let zde pracuje. Mnohé z toho, co prožívala jako každodennost, je dnes již součástí muzejních expozic. Muzeu věnovala i dokumenty po rodičích, kteří byli vězněni gestapem, pro muzeum sbírala materiály na konci léta 1968 i v době sametové revoluce. Prožila zde společenské zvraty i rodinné tragédie a v uchování historie pro budoucí generace našla smysl svého života.

 

Rodiče v prvních letech života neznala

Jana Hrabětová se narodila 9. dubna 1943 v Praze, kde tehdy její rodiče žili. Vstup do života ale měla komplikovaný a první roky slova táta a máma ani neznala: „Po mém narození oba rodiče zatklo gestapo a pro mě si do Prahy přijel dědeček, matčin otec, odvezl si mě do Poděbrad a tam jsem vyrůstala.“ Důvod zatčení byl přitom zcela banální a pamětnice si vysvětlení dokázala najít až jako dospělá: „Pak mi to došlo, že Němci potřebovali spousty lidí do zbrojního průmyslu, jak se válka vyvíjela, tak se jim hodila každá pracovní síla. V době, kdy byl zákaz spolčování a poslechu zahraničního rozhlasu, rodiče chodili na návštěvy k maminčině tetě. A domovnice, se kterou se teta pohádala v prádelně, je udala, že se spolčují. Já jsem se narodila devátého dubna a šestadvacátého srpna zatkli tátu a řadu dalších, kteří chodili do tetina bytu. A později si přišli i pro mámu a její sestru, to bylo čtvrtého září. Odvezli je s sebou na gestapo a po soudu je poslali do Drážďan. Drželi se celou dobu pohromadě a většinu času strávili v káznici ve Waldheimu nedaleko Drážďan. Byli nasazeni na práci a dělali ve zbrojním průmyslu.“ Malá Jana naštěstí nalezla láskyplnou péči u dědečka s babičkou a oba rodiče se po válce vrátili domů. Rodina se pak natrvalo usadila v Poděbradech a rok po válce se Janě narodil mladší bratr Jaromír.

Rodiče o svých zážitcích příliš nemluvili. Tatínek jen přiznal, jak jím otřáslo, když musel v Drážďanech s ostatními vězni odklízet sutiny po bombardování a pod nimi seděli mrtví lidé včetně dětí. V tu chvíli nezáleželo na tom, že to byli nepřátelé. Maminka v době věznění prodělala operaci štítné žlázy, do které dostala infekci, a byla potom přeložena na lehčí práce, spravovala prádlo. Tato dovednost zůstala jednou z připomínek na nejtěžší období jejího života. Doma také s tetami často zpívaly písně, které je provázely tenkrát v táboře. Pamětnici ale paradoxně zůstalo na dětství mnoho detailních vzpomínek: „Vzpomínky na nejranější dětství mám zdokumentované v dopisech, které rodičům děda posílal a kde také popisoval, jaké dělám pokroky. Málokdo má tak podrobně popsané dětství jako já.“ Po válce se maminčina sestra začala aktivně politicky angažovat. Vstoupila do komunistické strany a do Svazu protifašistických bojovníků. Rodiče její nadšení pro stranu nesdíleli, ale ve svazu samozřejmě byli. Maminka z přesvědčení, tatínek, který se s tetou ani nechtěl stýkat, spíše z donucení. Po jeho předčasné smrti v roce 1962 přešlo členství ve svazu automaticky na jeho dceru Janu, které to přineslo jisté výhody: „Na protifašistické bojovníky si soudruzi netroufli.“

 

Místo do kostela jsem chodila do muzea

První roky po válce zavládla radost. Jana se jako malá holčička s nadšením předváděla: „Moc ráda jsem se oblékala do krojů, už v roce 1945 mi babička ušila z německé vlajky červenou sukýnku a bílou blůzičku, později jsem měla lepší, kyjovský kroj upravený po mamince.“ To jí zůstalo i později, kdy ráda hrála divadlo, recitovala a kreslila. A také chodila do poděbradského muzea. Od nejútlejšího věku si tam vše ráda prohlížela, když čekala na babičku, která šla do kostela. Jako starší tam zdarma prováděla a vypomáhala s tím, co bylo zrovna potřeba: „Slepovala jsem střepy, dělala kopie sbírkových předmětů, malovala, učila se psát různými písmy. To vše se mi potom hodilo.“ Školou Jana procházela bez větších problémů, ale studijní typ nebyla. Když si kvůli dlouhodobé absenci musela zopakovat devátou třídu, nevadilo jí to, naopak byla ráda, že je tak trochu napřed a má dost volného času na své koníčky. Po maturitě si trochu neuváženě zvolila studium vysoké školy zemědělské a odešla odtud již po prvním semestru. Následovalo roční působení v České spořitelně a již v dubnu 1963 přišla nabídka na práci v poděbradském muzeu: „Přišel za mnou ředitel muzea Šebek a nabídl mi místo. Já měla ve spořitelně 750 Kčs a Šebek mi slíbil 1 230 Kčs. Hned jsem nastoupila jako dokumentátorka. S archeoložkou jsme potom objížděly pole, kde se dělaly meliorace, a dokumentovaly jsme nálezy. Naučila jsem se přitom fotografovat a dělat jednoduché plánky.“ 

Jana Hrabětová nastoupila do muzea v době, kdy již opadávala vlna jeho budovatelského úsilí z 50. let. To přišlo s nástupem později významného brněnského muzeologa, docenta Zbyňka Zbyslava Stránského: „Udělal v muzeu takovou revoluci, že to začala být politická záležitost. Z muzea se stal ideologický nástroj, všechny staré sbírky se stěhovaly pryč a místo toho vznikaly angažované výstavy s tématy jako lety do vesmíru, vývoj člověka nebo pěstování kukuřice po sovětském způsobu.“ Tehdy musela také muzeum opustit předsedkyně muzejního spolku, doktorka Hellichová: „Byla to dětská lékařka, vážená dáma, dcera zakladatele muzea, která mě, jako všechny děti v Poděbradech, znala téměř od narození.“ Bohužel komunisté k této dámě úctu nechovali, postupně ji připravili o vlastní ordinaci, o práci v čele Sokola i o práci v muzeu. Do muzea se směla vrátit až v 60. letech, kdy budovatelské úsilí zase opadlo. Paradoxně ale tato etapa přinesla muzeu do budoucna i pozitiva. V době, kdy Jana Hrabětová nastoupila, v něm působila už řada odborných pracovníků, což umožnilo i zajímavější rozvoj a vznik nových, skutečně muzejních expozic. V roce 1967 muzeum získalo i staročeskou chalupu v Přerově, kde vznikl skanzen. Tehdy pamětnice pomáhala s přípravou expozice, aniž by tušila, že právě to bude místo jejího téměř celoživotního působení. Otevírání skanzenu se tehdy účastnil i Josef Smrkovský: „Byl rodák ze sousední vesnice Valenky, a to byla tenkrát velká sláva, kdy nás plácal po zádech.“

 

Když bratr emigroval, nebyla šance dělat kariéru

Do uvolněné atmosféry zasáhl srpen 1968: „V noci nás vzbudil bratr, abychom si pustili rádio, že je okupace. Poslouchali jsme až do rána. V práci jsme se pak dívali z okna, které je v prvním patře, jak jeli Rusové na Prahu. A já v takovém odporu napsala velký nápis na muzeum: ,Iditě domoj.‘ Začali jsme sbírat noviny, ručně psané plakátky, nasbírali jsme toho po městě asi čtyři archivní krabice, také Bílou knihu jsem sehnala, ale přišli z okresního výboru a vše jsme museli odevzdat.“ Situace se odrazila i v rodině, teta byla vyloučena z komunistické strany za to, že organizovala sbírku na novou sochu T. G. Masaryka, a bratr emigroval do Švédska: „Když bratr v osmašedesátém odešel, tak mi bylo hned naznačeno, že nemám šanci ani na žádnou kariéru, ani že se nepodívám na Západ, nikam.“ V té době byla již Jana Hrabětová vdaná, měla dceru a dokončovala dvouletou nástavbu muzejního oboru v rámci Střední knihovnické školy v Praze v Hodkovičkách: „Měla jsem takové ambice, že budu pokračovat ve studiu a později jsem začala studovat archivnictví. Ale jak bratr utekl, bylo mi jasné, že se do archivu nedostanu, to bylo pod ministerstvem vnitra. A tak jsem ve chvíli, kdy jsem nesložila zkoušku z němčiny, ze školy raději odešla.“

Činnost muzea normalizace příliš neomezila. V přerovském skanzenu přibyly další dvě chalupy, na které dohlížel i ředitel Ústavu etnografie a folkloristiky ČSAV a zároveň vedoucí katedry etnografie a folkloristiky Filozofické fakulty UK Antonín Robek, který nakonec pamětnici nabídl, aby „u něj“ studovala národopis. Ten také v letech 1976 - 1980 vystudovala. Výměně lidí ve vedení se ale ani muzeum nevyhnulo. Z pozice ředitele musel odejít přírodovědec Šebek a nahradila ho prověřená komunistka, archeoložka Hedvika Sedláčková. Ta Janu Hrabětovou v muzeu mít nechtěla: „Dala mi ultimátum, že až tu školu ukončím, tak mohu jedině do skanzenu do Přerova, jinak že pro mě nemá místo.“ Tehdy jí hodně pomohl její pozdější druhý manžel Jiří Mareček. Jeho rodiče přišli o velkostatek, kde vyrůstal, dobře znal vesnické prostředí a jako žádaný televizní opravář měl i mnoho praktických zkušeností. Po dokončení studia se pamětnice soustředila především na svoji práci, v roce 1983 se stala vedoucí přerovské pobočky muzea. To jí také umožnilo cestovat po všech našich, ale i zahraničních muzeích, kde měla sbírat inspiraci i zkušenosti: „Vždycky jsem okukovala, co by se dalo u nás v Přerově použít a mělo to úspěch.“

 

Práce mi pomohla překonat všechna trápení

Období sametové revoluce vnímala s jistou nedůvěrou a žádných aktivit se neúčastnila: „My jsme ty lidi znali. Jak byli horliví komunisté, tak byli horliví propagátoři myšlenek svobody. Většina lidí našeho typu se toho neúčastnila. Roky 1968 a 1989 mi proplynuly v práci mezi prsty.“ Větší změny pro ni nastaly v osobním životě. V roce 1990 se po dlouhých rocích formálního manželství rozvedla a vzápětí znovu provdala. Brzy nato její manžel vážně onemocněl a dcera Anna zemřela na následky úrazu. Problémy byly i s mladším synem Vojtěchem: „Člověk se až diví, co vše vydrží. Nakonec jsem se z toho nějak dostala právě i díky tomu, že jsem musela do práce.“ Své rozsáhlé znalosti nakonec Jana Hrabětová zúročila i vydáním několika knih a řady dalších odborných textů. Manželův zdravotní stav se časem zlepšil a prožili spolu ještě skoro třicet pěkných let. A ani dnes, ve věku 78 let, se práce v muzeu zcela nevzdala: „Stále vedu přerovský skanzen, připravuji nové expozice a výstavy, ale už postupně předávám sbírky a administrativu své nástupkyni. Díky tomu se mohu zase více zdržovat v poděbradském muzeu a věnovat se historii Poděbrad. To je má celoživotní záliba, protože Poděbrady jsou a zůstanou městem mého srdce.“