Ing. Arch. Anna Hostičková

„No a šli jsme spát a ve dvě hodiny v noci nás probudil telefon. A volal nějaký úplně cizí člověk, který si zřejmě spletl číslo. Nevím. Prostě asi byl rozčílený, trošku zadrhával, já jsem si v první chvíli myslela, že je opilý. Takže já jsem mu, chudákovi zlatému, který řekl: ‚Ježiš, promiňte, to je asi omyl. Ale tak abyste to věděli, Rusové nás obsadili!‘ A já jsem mu na to řekla: ‚Prosím vás, běžte se z toho vyspat a nechte pracující lidi v klidu.‘ Já jsem se mu už mockrát na dálku omluvila, že jsem ho pokládala za opilce. I když nevím, kdo to byl.“

„Na jednu stranu to byla taková moje asi dost neuvědomělá touha postavit se na vlastní nohy. Já jsem na rozdíl od řady mých spolužáků studovala z domova. Nikdy jsem nebydlela na koleji, nikdy jsem nechodila do školní jídelny, protože já jsem měla doma maminku, která se o všechno postarala. Já jsem v podstatě studovala velmi bezstarostně. Pravda. Dávala jsem kondice. Doučovala jsem malé děti třeba matematiku, abych si vydělala nějaké peníze na své potřeby, protože kapesné, to se u nás nepěstovalo. To jste si vždycky museli přes prázdniny nějak zasloužit. No a já jsem si to i během školního roku zasluhovala tím, že jsem dávala ty matematické kondice. Učila jsem děti kreslit rovnoběžky a podobně. Za sedm korun na hodinu, to byla úžasná brigáda tenkrát.“

„Úkorně jsme to ani snad nebrali. Jednak jsme se nestěhovali příliš daleko, a potom pro nás děti to bylo ohromné dobrodružství, protože rodiče si půjčili dvoukolák od jednoho známého malíře pokojů a my jsme vše, včetně tátova klavíru, stěhovali na tom dvoukoláku. A takoví ti malí syčáci z malé Štěpánské na nás pokřikovali: ‚Komedianti jedou, bude cirkus!‘ Protože kytara, housle, všechny ty nástroje… Asi měli pocit, že bude nějaká veselice nebo něco takového.“