Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Arch. Anna Hostičková (* 1942)

• narozena 23. srpna 1942 v Praze

• otec Bohuslav Kupšovský byl zpěvák a herec

• zažila nálet na Prahu 14. února 1945

• v roce 1951 jim znárodnili dům

• vystudovala architekturu

• v roce 1968 její sestra s manželem emigrovali do Londýna

• celý život působila jako architektka v Plzni

• v roce 2020 jí vyšla kniha Plzeňské dvorky

Ulicemi Prahy drncal dvoukolák naložený pianem a dalšími hudebními nástroji. Děti z okolí se sbíhaly a očekávaly cirkus. Nebyli to však komedianti, to jen herec a zpěvák Bohuslav Kupšovský stěhoval vybavení ze zabaveného bytu do nových obytných prostorů. Tři děti však zklamány nebyly, těšily se do nového domova, který jejich tatínek vlastnoručně opravoval. Nejstarší z nich byla Anna, která si při rekonstruování vysnila, že jednou bude architektkou. Bude stavět budovy a dělat lidem radost.

Vystěhování jsme brali jako velké dobrodružství

Anna Hostičková se narodila v Praze 23. srpna 1942. Otec Bohuslav Kupšovský se živil jako zpěvák a herec. Působil v slavné trampské hudební skupině Settleři, vystupoval ve Švandově divadle, hrál jako komparz ve filmech, ale po roce 1948 působil především jako varietní umělec, hrál hlavně pro vojáky a na dalších státních akcích. Matka Anna Božena Kupšovská vlastnila krámek s koloniálním zbožím naproti kostelu sv. Štěpána, který byl v roce 1951 znárodněn. Společně s krámkem přišla rodina i o byt v zadní části domu, odkud se musela přestěhovat na Karlovo náměstí.

Jako malé dítě zažila pamětnice nálet ze 14. února 1945, kdy spojenecké bombardéry omylem shodily náklad na Prahu místo Drážďan. Pamatuje si obrazy z krytu, kde se tlačilo velké množství lidí na malém prostoru a následný vizuální vjem při vycházení z krytu po bombardování. „V celé ulici poletoval růžový prach způsobený zásahem vedlejšího domu.“ Na samotný zvuk z dopadu bomby si však nevzpomíná, i když rodiče o tom často vyprávěli.

Události roku 1948 prožila jako žákyně první třídy. Na únorový puč si nevzpomíná, ale zato si vybavuje vzpomínku ze září roku 1948, po smrti prezidenta Beneše. Vydaly se s maminkou k Jiráskovu mostu, kde se pamětnice zeptala: „Maminko, proč pláčeš, vždyť jsme toho pána neznaly.“

V roce 1951 dostala maminka dopis s výzvou, aby se dostavila na úřad. Tam jí odebrali živnostenský list, zabavili obchod a rodinu vystěhovali. Děti stěhování braly jako velké dobrodružství a příkoří si příliš neuvědomovaly. Rodina totiž převážela vybavení celého bytu na vypůjčeném dvoukoláku, a to včetně klavíru. Pro pamětnici však události měly hlubší význam. Při přestavbě nového bytu, kterou prováděl otec svépomocí, zatoužila stavět domy. Viděla totiž, že mamince rekonstrukce dělá radost, tak ji chtěla dělat také. „Postavit pro lidi dům, kde teče voda a je tam teplo, mi přišlo jako nejkrásnější zaměstnání na světě.“

Když už jsem se vám dovolal, tak abyste to věděli. Rusové nás obsadili

V roce 1965 dokončila vysokou školu a jako nadějná architektka se přestěhovala do Plzně, kde pracovala v Národním památkovém ústavu. „Možná proto, že jsem se chtěla postavit na vlastní nohy. Já jsem studovala z domova, nikdy jsem nebydlela na koleji, nechodila jsem do školní jídelny, protože jsem měla maminku, co se o vše postarala,“ vzpomíná. Ve dnech, kdy probíhala invaze vojsk Varšavské smlouvy, měnila Anna Hostičková zaměstnání. Přecházela z památkového ústavu do KPO Stavoprojektu Plzeň.

Vzpomíná, jak ji v noci probudil zvonící telefon. Volal neznámý člověk, který si zřejmě spletl číslo. „Když už jsem se vám dovolal, tak abyste to věděli. Rusové nás obsadili.“ Myslela si, že je opilý a vymýšlí si, proto jej odbila: „‚Prosím vás, běžte se z toho vyspat a nechte pracující lidi v klidu.‘ Já jsem se mu už tolikrát na dálku omluvila, že jsem ho pokládala za opilce.“

Ráno cestou do práce byly ulice nezvykle prázdné. Pamětnice chodila pěšky kolem řeky do centra, kde ve Františkánské ulici potkala jedoucí tank, který svým nešetrným manévrem poškodil vozovku. S kolegy psali transparenty, vyvěšovali je po balkonech a Anna rozdávala trikoloru, kterou si odvezla z Prahy jako památku na povstání z konce války.

Od té doby nemohla cestovat do zahraničí. Nejen že republika byla obsazena, ale navíc se její sestra s manželem Bedřichem Potůčkem nevrátili z Indie, kde Potůček jako expert organizace UNESCO vyučoval na univerzitě. Za doby jeho působení však Indie prošla obdobím krvavých náboženských sporů. Rektor univerzity byl zabit přívrženci jiného náboženství a UNESCO se rozhodlo stáhnout všechny své experty do bezpečí. Odcestovali tedy do Francie, na centrálu organizace. Odtud se ale nevydali zpět do Československa, protože Bedřich Potůček před odjezdem podepsal petici Dva tisíce slov a bál se případných následků. Odstěhovali se do Londýna, kde sestra pamětnice Milena žije dodnes.

Anna Hostičková s manželem se chtěli podívat do Paříže. Opakovaně žádali o výjezdní doložku, která jim byla pokaždé odepřena. Při jednom z pokusů se jim podařilo získat devizový příslib, který byl nutný k vycestování, ale výjezdní doložku nikoliv. „To byl asi jediný hmatatelný problém, který se mě dotkl. Nikdy jsem nechtěla dělat někde šéfa…“

Práce ve Stavoprojektu byla monotónní. Zaměstnanci projektovali téměř jen základy pro panelové domy a na vlastní invenci nebyl prostor. V roce 1989 se centrum Plzně stalo městskou památkovou rezervací. Protože se vědělo, že Anna Hostičková měla k památkám vždy vztah (napsala o nich diplomovou práci), dostala pracovní nabídku do kanceláře vrchního architekta (nyní Útvar koncepce a rozvoje města Plzně). Nabídku s potěšením přijala.

On to byl opravdu veliký zmatek

V noci ze 16. na 17. listopadu 1989 Anně Hostičkové zemřel otec, proto revoluční dny trávila v Praze. „Já mám celé toto období spojené s tím, že jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo brečet,“ vzpomíná. „Táta umřel ve fakultní nemocnici a tam zrovna začínala stávka.“ Zaměstnanci nemocnice nechtěli, aby otce naposledy navštívila dříve než v pondělí 20. listopadu. „Ten člověk u telefonu mi řekl, že tam je veliký blázinec a nikdo by na vás neměl ani náladu.“ Po příjezdu do Prahy zjistila, že měl pravdu. „On to opravdu byl veliký zmatek. Oni stávkovali tak, že nezapisovali ty zemřelé do knih. To byly takové tři dny, kdy jsem spíš měla starost, kde mám mrtvého tátu, než co se děje na náměstí.“

Po revoluci pokračovala v práci v Útvaru koncepce a rozvoje města Plzně. V roce 2012 spolupracovala na knize Příběhy plzeňských domů a v roce 2020 jí vyšla kniha Plzeňské dvorky, v jejímž rámci se může čtenář podívat na často nepřístupná místa. Plzeňské dvorky vzešly ze stejnojmenné akce, u jejíhož zrodu pamětnice stála, a patří k pravidelným a návštěvnicky oblíbeným akcím. V roce 2021 žila Anna Hostičková v Plzni na Slovanech.