Zdeněk Hostaša

„Ten soud byl rozdělený, bylo to veřejné zasedání. Byla tam moje maminka s mojí švagrovou. Soudu zasedal prokurátor vojenský, major Zich se jmenoval. To jméno mi dodnes utkvělo v paměti. No a když tam potom přečetl všechny ty paragrafy a tak dále. To tam byla ještě maminka přítomná, jak řekl: ‚Paragraf 86,‘ na ten je trest smrti, tak maminka se tam zhroutila. To mi pak potom říkala švagrová, která ji doprovázela.“

„Vlak zastavil, to byla ta poslední štace před Berlínem. Já už jsem to viděl, on to neviděl, byl úplně hotový, spal, jsem s ním třepal, ať se probere. Nebylo to možné. Instinkt mi velel, že musím pryč, nebylo kde. To už tam byli Rusi. Ozbrojení Rusi, neměli s sebou psy a vstupovali už do vagonů. [To byla prohlídka, před překročením hranice?] Ano, to byl Velký prsten, Velký ring, tam už pak nic nebylo. Tak na záchod, co mi zbývalo jiného. Nezamkl jsem za sebou a přitiskl jsem se do toho koutečka, jak se ty dveře otvíraly. Jak tam přišel ke dveřím ten Rus, tak je otevřel a hned je zabouchl. Já jsem v tom malém zrcadle zahlédl, že to byl Rus. Asi si říkal: ‚To je nějaký chudák‘ a zabouchl za sebou dveře a vlak se rozjel.“

„Anglicky jsem uměl díky Leopoldovu. Tam co angličtinu uměli, nám pomáhali. Jsme si to psali na cigaretové papírky mikropísmem fialovou tužkou. Jak měl člověk smůlu, tam mu to našli. Tak se to stalo jednou mně. Jenom jednou. Tam byl jeden doktor a byl taky mukl a on dělal v muklovském špitále nebo v ošetřovně. Pracoval s gumovými rukavicemi a přinesl ty prsty z rukavic. Tak kam se nacpalo… Když byla šťára, to byly rychlovky, člověk musel pospíchat, protože když to u tebe našli, tak jsi šel do díry. To bylo na 15 dní díry. Zaprvé, že něco schováváš a za druhé priťažující okolnost, že to bylo anglicky, nepriatělský jazyk. Takové to byly, s odpuštěním, hovada. Takže kam to? Spolknout to? Nám chudákům, kde jsem byl i já, moc nás nebylo… tak na lidském těle je místo, které se latinsky řekne anus. Tak tam no. Jak byla šťára, musel jsi do naha, spodní prádlo všechno ze sebe, a jak jsi měl smůlu a čapl jsi, tak to z tebe vyšlo.“

„Já jsem věděl, že jsem ve východní zóně Berlína. Říkám si, dobré, jdu do leva, i když mezi námi, levičák teda nejsem. Udělal jsem dobré rozhodnutí, protože kdybych býval šel doprava, bych tam těžko došel, to bylo strašně daleko. Po chvilce, co jsem šel, tak tam byla najednou tabule s upozorněním, že opouštíte východní zónu a jdete do amerického okupačního pásma. ‚Tam nebyly žádné hlídky?‘ Počkejte, nechte mě to dokončit. Jestli to trvalo 10–15 [minut], já nevím, prostě krátkou dobu. Přišel jsem a viděl taky nějakou ceduli, říkám si, co teď ježišmarjá. Už jsem byl takový rozjitý, šel jsem tam sám, tam nikdo nešel. Po pravé straně tekla voda a byl tam most. Naproti byl jediný člověk a to byl Rus, nevím, co to tenkrát měl, jestli kalašnikovy nebo co. Tak to měl tak pověšené a díval se na mě. Já jsem se vůbec nezastavil. Nějak instinkt mi říkal, nezůstávej stát a běž. Tak jsem se na něj podíval a šel jsem rovnou přes ten most. Rus stál pořád, ani se nehnul. Tam už byla cedule: You are entering U. S. zone.“