Helga Hošková-Weissová

„Já s rodiči jsme byli zařazeni do jednoho z prvních transportů, v prosinci 1941. Nastoupit jsme museli 7. listopadu v Praze-Holešovicích, v takových těch halách, které patřily Radiopaláci. Ty byly použity na to soustředění. Každý transport nastoupil nejdřív tam a tam se ještě odevzdávaly různé věci, které jsme neodevzdali předtím. Peníze, které jsme ještě měli, klíče od bytu… To většinou trvalo ještě tak tři dny, tahle příprava, někdy trochu déle. My jsme tam byli tři dny. A potom jsme odjížděli do Terezína. Nám tehdy řekli, a my jsme tomu věřili nebo chtěli věřit, že tam Židé budou jen soustředěni, že tam budeme pracovat a žít, a všichni jsme samozřejmě věřili, že to tam nějak přežijeme. Nikdo si nepředstavoval, že by válka mohla trvat tak dlouho. Většinou, nebo vlastně snad vždycky, když byla rodina zařazena do transportu, dostala takové oficiální předvolání. Byl to takový proužek papíru s transportním číslem. Většinou to roznášel některý pracovník židovské obce a odehrávalo se to večer po osmé hodině. To už jsme nesměli ven, takže jsme seděli doma. A teď přišla zpráva: ,Dnes večer se bude roznášet.‘ Tak jsme večer seděli, nastražené uši, poslouchali jsme, jestli někdo nejde po schodech. Protože po osmé hodině už k nám ani nikdo nemohl přijít na návštěvu. A příště zase… Transporty byly označeny v abecedním pořadí. První byly ty pracovní a potom už to šlo podle abecedy. My jsme byli v transportu L. A každý jsme dostal přidělené transportní číslo. Tatínek měl transportní číslo L518, maminka L519 a já L520. V transportu bylo většinou tak tisíc lidí. Měli jsme většinou asi tak tři dny od doručení toho předvolání, abychom se připravili. Když trasporty začaly, všechny židovské rodiny už se připravovaly. Ale na ten nástup pak byly tak ty tři dny. Přidělená čísla jsme museli napsat nebo přišít nebo nějak připevnit na všechna naše zavazdadla. A pak jsme dostali takovou kartičku na provázku a tu, když jsme odcházeli, jsme měli na krku.“

„Tak jsem absolvovala dvě školy, střední grafickou a to gymnázium. A tehdy už jsem se rozhodla, že se malování budu věnovat profesionálně, a přihlásila jsem se na Vysokou uměleckoprůmyslovou školu. Tam se mimo jiné dělají talentové zkoušky a přikládají se nějaké domácí práce. Já, když jsem dokreslila ten lágr, už jsem s tím snad tenkrát chtěla skončit. Nikdy se tak ale nestalo. Tehdy jsem si ovšem myslela, že s tím už končím. Lákala mne nějak taková témata jako návštěva v nemocnici, někdo na invalidním vozíku a podobně. Nevím, proč jsem tehdy dělala takové náměty. A tyhle věci plus své dětské kresby jsem k těm zkouškám dala. A udělala jsem je. Dokonce jsem večer byla na listině přijatých, která ve škole visela, lidi už mi gratulovali… Ale tak jednoduché to nakonec nebylo. Protože po talentových zkouškách následoval ještě pohovor. A u těch tehdy sedávali svazáci. Seděl tam jeden v modré košili a měli jsme pohovor. Pamatuji, že tam přišel někdo s řetízkem a křížkem na krku. A říkají mu, proč má ten křížek, že… Takové věci mohly být důvodem, že vás na tu školu nevzali. A mně na základě těch mých prací předložených k talentovým zkouškám řekli, že mám příliš pesimistický názor na život, a doporučili mi, abych šla na rok do továrny mezi dělníky získat kladný vztah k životu a optimismus vůbec. V létě jsem potom náhodou potkala někoho z rektorátu. Asi mne znali, že jsem byla takový zvláštní případ, z lágru. Tak mi gratuloval k přijetí. Já mu ovšem řekla, že jsem se tam nedostala a proč. Řekl mi, že to tak nemohu nechat, ať napíšu odvolání. Tak jsem napsala, z čeho ten můj pesimismus pramení a že tímto pochybuji o tom, že nějaký optimismus nabydu. Na základě toho odvolání jsem se tam tedy nakonec dostala.“

„Školní vyučování bylo v Terezíně přísně zakázáno. Jediné, co děti směly, bylo kreslit a, myslím, dělat nějaké ruční práce. Nebyly žádné třídy, tabule, učebnice, žádný materiál, sešity, tužky, přesto se vyučovalo. Všechny předměty. Tajně. Byli tam, zase samozřejmě z řad vězňů, pedagogové. Ale nejen ti. Byli to i lidé, kteří měli vztah k dětem a kteří něco uměli a věděli. A ti chodili k dětem a existovala tam jakási škola. Samozřejmě ne škola, jakou znáte, s tabulí a sešity. Přicházeli k nám a my se tajně učili. Během takového vyučování stála vždy venku hlídka, aby varovala před příchodem nežádoucích hostů. V takovém případě přišel alarm: ,Jde návštěva!‘ To znělo, jako že nám to jen ohlašují, ale bylo to varování, abychom okamžitě ukryli nějaký ten kousek papíru nebo něco, co jsme měli, na čem by se dalo poznat, že se vyučuje. Tak to se okamžitě uklidilo a začali jsme si honem malovat nebo zpívat a předstírat, že se jen takhle nějak bavíme. Ale tihle pedagogové, říkalo se jim německy ,betreuerové‘, opatrovníci – my jsme jim dodnes nesmírně vděční. Tihle lidé neměli žádné výhody. Když byl třeba někdo zaměstnán v kuchyni nebo v zemědělství, tak přeci jen přišel k nějakému jídlu. Ale tihle lidé za to neměli žádnou výhodu, nic. Jejich služby byly čtyřiadvacetihodinové. Bydleli s námi v těch dětských domovech. Měli třeba zvláštní ubikaci, někteří dokonce spali s těmi dětmi na pokoji. A věnovali se nám dvacet čtyři hodin denně. Nejenže se s námi učili, ale starali se o nás, abychom se ráno umyli, abychom udržovali čistotu na pokoji… Byly mezi nám i nemocné děti. I o ty se museli starat. A mezitím nás učili. Takže to byli i opatrovníci, rodiče, ošetřovatelky. A učili nás nejen ty jednotlivé předměty. Tam třeba přišel nějaký spisovatel a vyprávěl nám... Protože Terezínem prošlo sto čtyřicet tisíc lidí. Všichni Židé z Čech, později i z dalších okupovaných zemí. Takže tam byli i z Německa, Rakouska, Holandska, Dánska, z Maďarska. A mezi nimi samozřejmě spousta osobností a umělců. Spisovatelé, hudebníci, malíři, filozofové, doktoři všech možných oborů. A oni ze sebe něco dávali. To je totiž zvláštní pro Terezín – na jedné straně ta hrozná bída, nemoce a úmrtnost a na druhé straně tak vysoký stupeň kultury. Přišel k nám ne nějaký profesor, třeba češtinář. Přišel nějaký spisovatel a něco nám vyprávěl. Nebo přišel nějaký hudebník a něco nám vyprávěl nebo zazpíval. My vždycky vzpomínáme třeba na paní profesorku Brumlíkovou, která nám vyprávěla, jak cestovala, o mořích… A to byl náš zeměpis. Takhle fungovalo vyučování.“

„Na jedné straně to byli ti dospělí malíři a na druhé děti, které v rámci terezínského vyučování hodně kreslily. To bylo jediné, co bylo povolené. Většina těch kreseb vznikla pod vedením malířky původem z Rakouska, která po anšlusu Rakouska utekla do Čech - Friedl Dicker. Tady se provdala za pana Brandeise, tedy Friedl Dicker-Brandeisová. V Terezíně se velmi věnovala dětem a vyučovala je kreslení. Ty kresby ukládala, ani jsme nevěděli kam. A po válce, když se likvidovalo ghetto, se našly na půdě jednoho dětského domova asi dva kufry a v nich asi pět tisíc kreseb. Dnes jsou v majetku židovského muzea a ve světě jsou známy pod názvem Motýli tady nežijí. To je podle básně, kterou v Terezíně napsal jeden chlapec a která končí: ,Motýla jsem tu neviděl. Motýli tady nežijí, v ghettu.‘ Já jsem přišla do Terezína jako dvanáctiletá. A hned na začátku, když jsme si mohli s tatínkem jen posílat ta psaníčka, jsem mu poslala takovou naivní dětskou kresbičku sněhuláka. A tatínek mi tenkrát odpověděl: ,Maluj, co vidíš.‘ Tak jsem začala malovat každodenní život v Terezíně. Byla jsem tam téměř tři roky a nakreslila více než sto kreseb. A zachytila jsem tam opravdu ten kažodenní život v Terezíně. Ty kresby jsou dnes velmi vzácné, protože je to jeden z mála obrazových dokumentů z Terezína. Navíc, že jsem to kreslila jako dítě a je to velice srozumitelné a čitelné. V Německu vyšly vytištěné a jmenuje se to právě podle té věty, kterou mi tehdy řekl tatínek: ,Maluj, co vidíš.´“