„Bydleli jsme Na Hanspaulce v bytě samostatně a poslouchali jsme samozřejmě pravidelně Hlas Ameriky, tak jsme hledali… Něco se už dělo. Nevěřili jsme, že se něco může stát ještě pořád, no a najednou: ,Ivan Medek, Hlas Ameriky,‘ a poslouchali jsme, že začalo něco. Tak jsme tomu nechtěli věřit, protože to bylo přesně ten den, kdy se děly události na Národní třídě. Tak jsme zjišťovali, co se děje. Běželi jsme hned ke Kaplanům a vrátily se dvě dcery od Kaplanů, mladší sestry Martiny, že tam byly a že se to tam mlátí a podobně. To už bylo něco, co spouštělo revoluci. A pak jsme druhý den chodili po městě, co se děje. Myslím, že to byl pátek, co byla ta událost, a v sobotu pak byly ulice zvláštním způsobem prázdné a v neděli byl, myslím, první pokus o další demonstraci. Tam jsem byl sám, byli tam policajti a bylo to potlačené takovým dost nepříjemným způsobem. Byla to první zkušenost, kde ti policajti nebyli úplně příjemní. No a pak nastaly ty velké demonstrace, to už jsme tam byli každý den, kdy to byla vlastně už skoro naše povinnost.“
„Byla taková dlouhodobá nejistota. Mě osobně jednou pozvali na výslech do Ruzyně, kde byli samozřejmě ti dva, jak to je tradiční. Myslím si, že byli… snažili se být strašně slušní a bylo vidět, že mají určité informace, že sice jsme dvě rodiny tam a že přece jenom, co kdybych já nebyl tak úplně souzněný s mojí tchýní. Asi věděli, že občas máme nějaké takové trošku mezi sebou ne úplně jednotné pohledy zejména na rodinu, respektive na vstup do soukromí rodiny, nevím. Ale cítil jsem, že zkoušeli, jestli by náhodou nenašli takovou skulinku a že bych víc… Myslím, že jsem mluvil velice opatrně. Nebyli příliš drsní, snažili se právě jakoby mě získat na svoji stranu.“
„Velice dobře si vzpomínám [na 21. srpen 1968], protože jak jsem říkal, byl jsem v prostředí u jezuity, který hospodařil na svém statečku, a tam jsme měli letní duchovní přípravu nebo pobyt a spal jsem na seníku a najednou jsme viděli letadla nad sebou. Říkám si, to bude nějaké… ani mě nenapadlo, co by to mohlo být. A pak jsem přišel do chalupy, tam všichni nad tranzistorákem a bylo zle. Tak jsem tam ještě několik dní zůstal, protože jsme nevěděli, jak se dopravit do Bratislavy, byly obsazené všechny přístupové cesty tanky. Nakonec jsem se do Bratislavy dostal a tam na hlavním náměstí, dnes je to Náměstí SNP, tanky a všechno podobně jako v Praze. Takže bylo to tam v tu chvíli všechno jasné. Obsazení Bratislavy bylo v podstatě absolutní a jednoduché, protože tam měli letiště blízko a obsadili to úplně stejným způsobem jako Prahu.“
Marián Hošek se narodil 13. listopadu 1950 do početné katolické rodiny. Maminka Helena, rozená Vranková, přinesla do manželství silnou víru i protikomunistické zaměření a svým smýšlením tak ovlivnila celou rodinu. Otec Oldřich Hošek se dostal do komunistické strany jejím sloučením se sociálnědemokratickou stranou, jejíž členem byl. Na přání maminky KSČ opustil, což mělo vliv na jeho kariéru i studium dětí. Marián jako dítě z „nábožensky zatížené“ rodiny se ani nepokoušel přihlásit na gymnázium a vybral si studium zubního laboranta. To ho po maturitě nasměrovalo na obor stomatologie na Lékařské fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Život v křesťanské rodině ho zavedl i do tzv. krúžků, tajných skupin, kde pracovali s mládeží jezuité. Pamětník zde našel přátele i odpovědi na otázky po smyslu života, které si kladl. Díky hraní v křesťanské kapele se během studia na vysoké školy seznámil v Praze se svojí budoucí ženou Martinou Kaplanovou. I ona pocházela z velké katolické rodiny. Po svatbě manželé Hoškovi ještě nějaký čas žili společně s Kaplanovými a aktivně se účastnili života v křesťanské komunitě. Po zatčení Jiřího Kaplana Státní bezpečností byl i pamětník vyslýchán. V době sametové revoluce stál Marián Hošek u zakládání Občanského fóra Prahy 6 a stal se mluvčím zdravotníků. Několik volebních období působil v Zastupitelstvu Prahy 6 i Zastupitelstvu hlavního města Prahy; od roku 1995 jako člen KDU-ČSL. V roce 2005 byl jmenován náměstkem na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Současně s působením v politice se věnoval a stále věnuje privátní zubařské praxi. S manželkou Martinou vychovali sedm dětí a mají v pěstounské péči synovce. V době natáčení v roce 2022 žili v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
