„Jednoho dne, když jsme přijeli na léto domů, tak na cestu zpět na Kubu pas dostal můj muž a mé děti. Ten jsi musela odevzdat, když jsi přišla. A já jsem si říkala, co tam bude s těma dvěma dětmi dělat jako, když musí pracovat. A nechtěli mě pustit, protože jsme tam měli nějaký večírek. Tam Laco Deczi hrál na trubku, měl koncert a byla tam nějaká americká novinářka a my jsme pak měli mejdan u nás, samozřejmě. A ta americká novinářka tam byla taky. A oni mně nedali pas, protože jsem se stýkala s cizinkou. A já jsme se ale vzepřela a řekla, že já jsem nic nepodepsala, že se nebudu stýkat s cizinci. Řekněte to mému muži a tomu jeho redaktorovi, oni vám to podepsali, že se nebudou stýkat s cizinci. Nevím, kdo mě udal, ale já jsem jich pozvala, to je pravda. Já jsem vám tady nic nepodepsala, že se nebudu stýkat s cizinci. A oni mně pak pustili, ale bylo to takové docela zábavné.“
„Natočila jsem celovečerní film a pak pár dokumentů, docela to bylo považováno za velmi dobrý začátek. Byla jsem takzvaně mladá a talentovaná, až do chvíle, když se mě někdo nezeptal, jestli bych nevstoupila do strany. Já jsem řekla, že to nepotřebuji, protože mám dostatečně dobré komunistické pedigree, a ještě jsem se smála u toho, to jsem neměla dělat. Už jsem točila v Kraťasu [Krátkém filmu], docela jsem měla takzvaně dobře našlápnuto a pak jsem si už neškrtla. Pak jsem dlouho dělala v hudební redakci za kamerou, protože pan profesor Bojanovský byl jeden z mála, co ten přípis, že mi nemají dávat práci, hodil do koše. No ale pak to tak jako...“ - „ To asi ta situace záležela na lidech, jestli něco hodí do koše, nebo ne.“ - „V těch šedesátých letech, před tím, než přišly spojenecký vojska, jsme věděli, kterým směrem jdeme a o co usilujeme. A šli jsme vlastně, všichni ty správný byli v té samé chodbě. A když poté došlo na lámání chleba, tak se prostě ty charaktery projevily a někteří šli tam, někteří tam a někteří stáli uprostřed. To bylo jednoznačné, tam jsi se prostě už musel vyjádřit. Mně ani tolik nevadí, když někdo byl v komunistické straně, protože zaprvé tam bylo spousta těch pravověrných, který tomu opravdu věřili, ale vadí mi estébáci. Ty mi vadí moc, protože si myslím, že to už nemůžeš obhájit vírou v to, že si myslíš, že komunismus je to správně, nebo ten směr, který nám komunisté předepisovali. Tam už je to opravdu sviňárna.“
„Mně bylo v roce 1968 třiadvacet let. Bylo to v létě, já jsem byla v Bratislavě, pracovala jsem v televizi a ve tři ráno mě probudila matka a řekla: ,Hele, musíš do práce.´ A já jsem říkala: ,Ale ne, já dneska mám volno!´ ,Ne, musíš, ty bydlíš nejblíž.´ A prostě mě vyhnala, moje máma, zarytá komunistka, mě vyhnala do práce. A tam jsem byla dva dny“ - „Co se dělo v Bratislavě?“ - „Měla jsem novou oranžovou sukni, stříleli mi u prdele, když jsem šla. Ale jinak jsme v té televizi pracovali stejně jako tady, dokud to šlo. Různě jsme přenášeli ty krabičky a filmy, co někdo donesl. A vysílali jsme v podstatě, dokud to šlo“ - „Jak myslíte, že stříleli?“ - „ Dokud barák nebyl plný ruských vojáků, tak se vysílalo. Byť to bylo takzvaně tajný.“ - „A co jste říkala, že stříleli?“ - „Různě jsme vybíhali koupit si něco, odnést, ta televize je na náměstí a tam se střílelo. Pár lidí tam zůstalo, na tom náměstí.“
Kameramanka, režisérka, tlumočnice a politička Mgr. Jessica Horváthová se narodila 22. července 1946 v Bělehradě v tehdejší Jugoslávii, kde její otec Július Horváth působil jako diplomat. Původem byl maďarský Slovák a jeho manželka, Martha Messler Horváthová, byla německá Moravanka. Oba rodiče se během druhé světové války zapojili do odboje a účastnili se Slovenského národního povstání. V padesátých letech byl její otec v souvislosti s politickým procesem s Rudolfem Slánským odsouzen ke třinácti a půl letům vězení (byl propuštěn po šesti letech). Jessika Horváthová vystudovala Střední uměleckou školu v Brně a roku 1965 nastoupila na FAMU v Praze. Studium úspěšně ukončila roku 1970. V letech 1970–1975 natáčela převážně dokumenty. Poté měla zakázáno pracovat v oboru. V roce 1971 se provdala za kolegu Miroslava Křena, se kterým měla dvě děti. V letech 1980–1984 žila s rodinou na Kubě, kde manžel dostal místo jako kameraman Československé televize. Pak pracovala jako překladatelka a tlumočnice ze srbochorvatštiny a pomocná režisérka ve Filmovém studiu Barrandov. V roce 1990 založila nejprve hereckou agenturu a později castingové studio CINE-JESSY. V roce 2005 se podruhé provdala za herce a politika Jiřího Stanislava, předsedu České strany národně socialistické. Následující rok vstoupila do stejné strany a aktivně se zapojila do politiky. V roce 2023 žila v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
