Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jessica Horváthová (* 1946)

• narozena 22. července 1946 v Bělehradě v tehdejší Jugoslávii

• její otec, diplomat Július Horváth, byl odsouzen v padesátých letech v souvislosti s politickým procesem s Rudolfem Slánským k třinácti a půl rokům odnětí svobody

• v letech 1961–1965 studovala na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně

• v letech 1965–1970 studovala obor filmový a televizní obraz na FAMU v Praze

• v roce 1971 se provdala za kameramana Miroslava Křena, měli dvě děti

• do roku 1975 kameramankou, natáčela převážně dokumenty

• od roku 1975 měla zakázáno pracovat v oboru, tlumočila z/do srbochorvatštiny

• v letech 1980–1984 s rodinou žila na Kubě

• do roku 1990 pracovala jako pomocná režisérka na Barrandově

• v roce 1990 založila hereckou agenturu a v roce 1996 Casting Studio Cine-Jessy

• od roku 2006 členkou České strany národně socialistické

• v roce 2023 žila v Praze

Masarykovo heslo „nelhat a nekrást“ je podle české a slovenské kameramanky, režisérky, tlumočnice a političky Jessicy Horváthové, základ prosperity společnosti. Od roku 2006, kdy se stala členkou České strany národně socialistické, se snažila pomáhat prosazovat změny. Časem ale došla k tomuto přesvědčení: „Člověk zůstane člověkem a bude vždycky lhát a krást“.

Otec byl odsouzen, víru v komunismus ale neztratil

Základní vědomosti o světě Jessica Horváthová získala od svých rodičů Júlia Horvátha a Marty Messler Horváthové. Ti se během druhé světové války zapojili do odboje, účastnili se Slovenského národního povstání a byli komunisty z přesvědčení. O zapojení rodičů do odboje však Jessica Horváthová nezná žádné podrobnosti. Matka byla Němka, ale jelikož žila na Slovensku, po válce nebyla odsunuta, jak říká Jessica Horváthová, i když předpokládá, že arizovala malé podniky: „Byl to fašistický stát přece,“ podotýká.

Július Horváth, původem slovenský Maďar, byl po odsouzení v souvislosti s politickým procesem s Rudolfem Slánským stažen z diplomatických služeb. Ani přesto neztratil víru v komunismus, jak zdůrazňuje jeho dcera: „Byl odsouzen na 13 a půl let. Pak mu vzhledem k nezletilým dětem trest byl změněn na šest a půl. Seděl tam podle mě šest let, protože byla amnestie. My děti jsme o tom nic nevěděly, pro nás on pracoval v Praze a hotovo,“ říká. Na základní škole v Bratislavě kvůli tomu ona a o dva roky starší sestra Yvonna netrpěly – učitelé se je snažili převychovat. „Byla jsem dobrá pionýrka,“ říká. Dodejme, že nad otcovou vazbou na Slánského i nad jeho údajným odsouzením visí otazníky. Archiv bezpečnostních složek ani Národní archiv nedisponují dokumenty,[1] které by osvětlily případ Júlia Horvátha.

Rok 1968 otce zabil

Opravdové rozčarování pro Júlia Horvátha přišlo až po okupaci Československa v srpnu 1968. O dva roky později zemřel: „Když věnuješ celý život nějakému myšlení a jsi zklamaný, to je to velký stres. A stres zabíjí,“ říká Jessica Horváthová.

V létě jako brigádnice pracovala v bratislavské televizi a vzpomíná, jak ji matka 21. srpna, i když měla volno, vzbudila brzy ráno a řekla: „Musíš do práce! Ty bydlíš nejblíž.“ V práci zůstala dva dny v kuse a z budovy televize musela občas vyjít ven, něco odnést nebo vyřídit: „Měla jsem novou oranžovou sukni, stříleli mi u prdele. A pár lidí na tom náměstí i zůstalo... Ten rok 1968 prožívali všichni velmi zaskočeně. To, že mě moje matka vzbudila ve tři ráno, abych šla do práce, dokazuje to, že i ti zarytí komunisté byli šokovaní.“

Koncem září 1968 pokračovala ve studiu na FAMU. Podle ní studenti uměleckých škol prožívali nastalou situaci jinak: „Pamatuji si, že jsem na intru překládala nějaké scénáře a v té studovně seděl Václav Riedlbauch, skladatel. Zeptala jsem se ho: ,A nevadí ti to, Vašku?´ A on odpověděl: ,Ne, já to vůbec neslyším.´ Studenti uměleckých škol mají jiný rytmus života, úplně to jinak vidí, a tak i reagovali trochu jinak,“ vysvětluje.

Vzpomíná, že před tím, než se v lednu 1969 Jan Palach na protest proti okupaci upálil, byl velký tlak na to, aby se s nastalou situací lidi smířili: „To byl obraz té doby, jak lidé těžce nesli, jak se to všechno zklidňuje.“ Palachův čin měl na studenty velký vliv a všichni její kolegové se zúčastnili jeho pohřbu: „Nebylo stávkokazů,“ zdůrazňuje. Dodává, že poté z FAMU odešel profesor Daniel a bylo i několik vyhozených: „Určitě Kundera neučil a myslím si, že i Dvořák, který učil dějiny umění, byl vyšoupnut. Pár studentů také emigrovalo.“ Sama o emigraci ale neuvažovala. Stát se kameramankou pro ni byla priorita: „Já bych školu neopustila,“ zdůrazňuje.

A už jsem si neškrtla

Změny ve společnosti se jí osobně dotkly poté, co odmítla vstoupit do strany. Kvůli tomu jí bylo zakázáno točit filmy: „Řekla jsem, že to nepotřebuji, protože mám dostatečně dobré komunistické pedigree, a ještě jsem se u toho smála. A to jsem neměla. Pak jsem si už neškrtla. Byla jsem na volné noze, a tak mi jednoduše přestali dávat práci,“ říká.

Po roce 1974 našla uplatnění jako tlumočnice srbochorvatštiny: „Zajímavé je, že jsem tlumočila i na té nejvyšší státní úrovni, a tam nikomu nevadilo, že nejsem ve straně,“ podotýká. Srbochorvatštinu se naučila od spolužáků z FAMU: „Goran Marković a Srdjan Karanović mě učili přízvuk. A tak, když jsem začala tlumočit, už to nebylo poznat.“ Poprvé tlumočila už v roce 1968 na filmovém festivalu v Karlových Varech, z čehož se později stala tradice. Vzpomíná, jak přeložila až 47 filmů.

Na Kubě diplomaté pašovali

Během normalizace měl i její manžel, kameraman Miroslav Křen, problém najít si práci. Důvod ale byl jiný: „Podniky měly stop-stav, on už měl dvě děti, jeho spolužák také, a tak oba přijali nabídku pracovat v televizním zpravodajství. Samozřejmě, tím se stali kandidáty KSČ. Jinak by tam dělat nemohli,“ dodává.

Díky zaměstnání manžela pak mezi lety 1980 až 1984 žili na Kubě. Vzpomíná, jak diplomaté pašovali. Kupovali věci ve speciálních obchodech za konvertibilní pesa a pak je prodávali Kubáncům za obyčejné peníze nutné pro nákup jinde, například na tržnicích. Bydleli ve výškové budově pro diplomaty. Poté dostali dům v ulici, kde žili Kubánci. „Děti si s nimi hrály a naučily se španělsky. Je to ráj na zemi, lidi skvělý, ale co mělo hlavu, ruce, nohy, to emigrovalo. Znám kluky, který to zkoušeli pětkrát.“

Po letní dovolené v Československu jako jediná z rodiny od úřadu nedostala pas pro návrat na Kubu. Bylo to kvůli večírku, který ve svém kubánském domě pořádali po koncertě Laca Decziho, kterého se zúčastnila i jistá americká novinářka: „Pas jsem nedostala, protože jsem se stýkala s cizinkou. Já jsem se ale vzepřela a řekla: ,Já jsem nepodepsala, že se nebudu stýkat s cizinci. Řekněte to mému muži a tomu jeho redaktoru, oni vám to podepsali!´ Nevím, kdo mě udal, ale já jsem je pozvala, to je pravda,“ říká Jessica Horváthová. Od zmíněné novinářky se pak dozvěděla, že změna v Československu přijde do tří let: „My jsme se smáli, tomu jsme nevěřili.“

Během pobytu na Kubě jejího manžela přijali do KSČ. „To, že ho k tomu dotlačili, ho hodně vzalo, ale ještě víc, když slyšel o svém spolužákovi, který do strany nechtěl a radši z televize odešel. Myslím si, že měl pocit, že i on měl mít tolik síly. To nám rozbilo manželství.“

Znovu se provdala až po dvaceti letech v roce 2005 za herce a politika Jiřího Stanislava, který třicet let strávil v exilu. „Od něj jsem žádala lustrační osvědčení,“ říká a dodává, že lustrace nikdy neměla být zrušena: „Dnes se na to už nehledí, ale pokud se nevzpamatujeme, přijde ještě nějaké neštěstí.“

A co budeš dělat?

Před rokem 1989 ve studiu Barrandov pracovala jako pomocná režisérka. „Nebylo cítit uvolňování jako během pražského jara,“ vzpomíná na roky před revolucí, které se osobně nezúčastnila. V listopadu 1989 dělala na postsynchronu seriálu Největší z Pierotů: „Ten můj kámoš Ivan Balaďa se mě zeptal: ,A co budeš dělat?´ Svým způsobem jsem prošvihla nástup digitalizace v mém oboru a to je pak těžký se vrátit. Máme fůru inženýrů, kteří přebrali místo kameramanům,“ říká.

Během prací na seriálu ji napadlo založit si hereckou agenturu: „Po pár letech jsem zjistila, že nemůžeš být osobní agent dvě stě lidí. Hereckou agenturu jsem transformovala na casting studio a to pak má jiný charakter. Víš o všech hercích a pak nabízíš to, co se žádá scénářem. To fungovalo lépe, dají ti provizi za to, co jim nabídneš. Tam nebyly žádné podmínky na vystoupení, ale stávalo se, že herci přeberou kšeft a řeknou: ,Promiň,  my chceme vystoupit ze smlouvy. Za menší peníze to dělat nebudu.´ A pak to za tvými zády vezmou za půlku,“ vysvětluje.

Nikdy jsem neměla problém kvůli tomu, že jsem Slovenka

„Rozchod Čechů a Slováků v roce 1992 považuji za zbytečný, i když ti Slováci si to nemyslí,“ říká pamětnice a dodává, že rozdělení státu hůř snášela intelektuální sféra než obyčejní lidé. S Ferem Feničem pak založila klub Slováků žijících v Čechách: „Byli jsme aktivní na kulturním poli, ale nikdy to nebylo jako ze vzdoru, abychom dokázali, že my jsme jako dobří.“

Do politiky se aktivně zapojila v roce 2006 kvůli manželovi Jiřímu Stanislavovi, předsedovi České strany národně socialistické. Ve straně už nepůsobí: „Nevím, v jakém roce on odešel, ale já ještě chvilku zůstala v domnění, že zabráním rozpadu. Myslím, že ta strana už jen přežívá.“ Na otázku, co by sdělila mladším generacím, odpovídá: „Optimismus je hodně důležitý. Ale hlavně si myslím, že člověk nesmí přestat pracovat. Zahrádka a vnoučata, to je málo. Budu pracovat, dokud to půjde.“ V roce 2023 žila Jessica Horváthová v Praze.

 

 

 

[1] Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály