„Ono to bylo takové příliš rigorózní a přátelské. Vzpomínám si, že když jsem byl v Alžíru, tak jsem s jednou dámou jel do kavárny. Ona se ptala, kde jsem se naučil italsky. Tak jsem říkal, protože už jsem italštinu uměl a byl jsem na Sicílii atd. V Alžíru jsem mluvil francouzsky. Seděli jsme spolu a večeřeli. Já byl strašně mladý a ona měla strašně namalované rty. Říkal jsem jí, že bych ji strašně rád políbil, ale že má namalované rty. Ona to setřela a říkala, že to nejde dolů, že ji můžu klidně políbit.“
„Chtěl jsem být u letectva a musel jsem v kurzu, kde jsem byl, dvakrát čekat. Protože k letectvu mohlo jít deset procent vojáků z pozemní armády. Dva kurzy jsem tam prodělal. Chodili jsme do jednoho anglického přístavního města tancovat. Anglicky jsem uměl – nebyl problém. Tančil jsem s jednou slečnou. Mačkala mi něco do ruky, tak jsem se na to podíval a byla to libra. Říkala, abych koupil dvacet cigaret a double whisky. Já si říkal: ‚No toto jsem ještě potřeboval!‘ Šel jsem k barpultu, objednal jsem to a byl jsem šokovaný, jak vypila tu whisky najednou. Úplně najednou. To byly známosti ještě za mlada. Nakonec, rád na to vzpomínám.“
„Po válce jsem přijel domů, do Československa. Nadšený. Začal jsem studovat bývalou Vysokou školu obchodní. Dokončil jsem ji. Musel jsem jít potom do výroby, protože jsem byl zahraniční voják ze Západu. Ve výrobě jsem dělal v Rudém Letově. Tam jsem udělal zlepšováky, pak mě zavolali na vedení, k řediteli. A jestli prý nechci jít dál studovat. Tak jsem šel studovat ještě techniku. Těžkou radiotechniku, elektrotechniku. Spouštěl jsem všechny vysílače v republice. Byl jsem zaměstnancem v Tesle v Hloubětíně.“
„Utekl jsem, že jsem chtěl jít bojovat za naši vlast. Dostal jsem se do Maďarska. Z Maďarska do Jugoslávie a z Jugoslávie jsem se dostal do Itálie. V Itálii jsem byl zavřený tři roky v koncentračním táboře – campo di concentramento. Odtamtud jsem utekl. Potom jsem se dostal na Sicílii. Ze Sicílie do Alžíru a z Alžíru do Anglie. V roce 1944 jsem bojoval ve Francii v Normandii u Dunkerque. To je všecko.“
„Přihlásil jsem se u Angličanů a odvezli nás do Alžíru. V Alžíru, tam už jsem vstoupil do armády, protože jsem se přihlásil na našem vyslanectví. A když jsem byl v armádě, tak jsem se dostal do Anglie, zde jsem dělal vojenský výcvik a byl jsem tankista.“ – Tazatel: „Ten výcvik vypadal jak?“ – „Výcvik byl normální. Byla teoretická část, potom praktická část a bojová část. Skládal se ze tří částí. Já jsem byl potom velitelem tanku.“
Ing. Oto Horovič se narodil 24. prosince 1922 v Nových Zámcích na Slovensku. V Bratislavě, kam se jeho rodina posléze přestěhovala, vychodil Střední obchodní školu a získal zde rovněž své první zaměstnání. Po začátku druhé světové války se rozhodl ze Slovenska uprchnout. V roce 1940 se tedy společně s několika přáteli vydal přes Maďarsko a Jugoslávii do Itálie, kde byl však zatčen a tři roky vězněn v koncentračním táboře. Odtud se mu podařilo utéct do Kalábrie. Poté uprchl na Sicílii, kde se spojil s britskými jednotkami a vstoupil do armády. Ačkoliv toužil po službě u letectva, prodělal v Británii nakonec tankistický výcvik. Nasazen byl při invazi do Normandie v bojích u Dunkerque. Po válce se vrátil do Československa, kde vystudoval vysokou školu. Po pracovních úspěších mu byla povolena další studia technického směru. Jako zaměstnanec Tesly Hloubětín se zasloužil o zprovoznění československých televizních vysílačů, za což byl vyznamenán Řádem práce. Stejnou práci vykonával i během svého jedenáctiletého působení v Sovětském svazu.
Zemřel 28.12.2004.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
