Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oto Horovič (* 1922  †︎ 2004)

• narozen 24. prosince 1922 v Nových Zámcích na Slovensku

• střední škola a první zaměstnání v Bratislavě

• v roce 1940 se rozhodl pro útěk ze Slovenska

• v Itálii však zatčen a tři roky vězněn v koncentračním táboře

• podařilo se mu utéct do Kalábrie, poté se na Sicílii přidal k britským jednotkám

• absolvoval v Británii tankistický výcvik

• nasazen při spojenecké invazi v Normandii, v bojích u Dunkerque

• po válce návrat do ČSR, vystudoval vysokou školu

• jako zaměstnanec Tesly Hloubětín se zasloužil o zprovoznění československých televizních vysílačů (odměněn Řádem práce)

• jedenáct let pracoval v Sovětském svazu

• zemřel 28.12.2004

Mládí na Slovensku

Ing. Oto Horovič se narodil 24. prosince 1922 v Nových Zámcích na Slovensku. Poté se jeho rodina přestěhovala do Bratislavy. Zde pan Horovič vychodil střední obchodní školu a získal rovněž zaměstnání ve firmě zabývající se konstrukcí rádií. Matka mu zemřela již v jeho dětství – v roce 1935.

V předválečném Československu absolvoval základní vojenskou službu. „Měl jsem dobrý vztah k československé armádě, protože jsem věděl, že to, co se stalo s republikou před Hitlerovým vpádem, bylo dobré – že to byla dobrá země. Fandil jsem naší republice a nemohl jsem zde žít, když tady byl nacismus.“

Útěk

Proto se v roce 1940 společně se svými přáteli rozhodl pro útěk z okupovaného Československa. „Nemohl jsem souhlasit s nacismem a fašismem.“ V tomto rozhodnutí jej podporovala celá jeho rodina. „Věděli jsme, co fašismus je. A z toho titulu jsem říkal: ‚Nebudu tady žít!‘ Byl jsem mladý, bylo mi sedmnáct nebo osmnáct let.“

Informace o možnostech útěku získal pamětník díky svému členství v tehdejší bratislavské organizaci sociální demokracie.

„Utekl jsem, že jsem chtěl jít bojovat za naši vlast. Dostal jsem se do Maďarska. Z Maďarska do Jugoslávie a z Jugoslávie jsem se dostal do Itálie. V Itálii jsem byl zavřený tři roky v koncentračním táboře – campo di concentramento. Odtamtud jsem utekl. Potom jsem se dostal na Sicílii. Ze Sicílie do Alžíru a z Alžíru do Anglie. V roce 1944 jsem bojoval ve Francii v Normandii u Dunkerque. To je všecko.“ Takto v kostce popisuje pamětník svoji pouť Evropou během druhé světové války.

Útěk z jedné země do druhé mu vycházel až do překročení italských hranic: „Vždycky před hranicemi jsme utekli – na černo. Dokud nás nechytli. Zatím nás nikde nechytli, až v Itálii.“

V zajetí v Itálii

Po svém zajetí v Itálii byl převezen do koncentračního tábora, kde strávil přibližně tři roky. „Jelikož jsem se italštinu naučil, tak jsem pracoval u ředitele campo di concentramento – v tom táboře. On mi dal volné permesso – volnou propustku, že jsem mohl chodit ven nakupovat atd. Dohodl jsem se s kamarády, že utečeme. A to se povedlo. Utekli jsme a dostali jsme se do jižní Itálie, do Kalábrie a z Kalábrie do Sicílie.“

Vstup do armády

Na Sicílii se panu Horovičovi podařilo dostat ke zdejším britským jednotkám. „Přihlásil jsem se u Angličanů a odvezli nás do Alžíru. V Alžíru, tam už jsem vstoupil do armády, protože jsem se přihlásil na našem vyslanectví. A když jsem byl v armádě, tak jsem se dostal do Anglie, zde jsem dělal vojenský výcvik a byl jsem tankista. … Výcvik byl normální. Byla teoretická část, potom praktická část a bojová část. Skládal se ze tří částí. Já jsem byl potom velitelem tanku.“

Mezi řinčícími zbraněmi všechny múzy neumlkly

O tom, že válečná léta neznamenají vždy jen strádání, svědčí i pamětníkovy vzpomínky na řadu známostí s ženami ze zemí, v nichž během války pobýval.

„Když jsme byli na Sicílii u Angličanů, věděli, že umím italsky. Vždycky se mě angličtí vojáci drželi – že umím italsky a anglicky. Tak jsme šli do kantýny, kde byl italský personál, a byla tam jedna hezká pokladní. Já jsem začal mluvit italsky a ona se mě zeptala, jak to že mluvím italsky. Já jsem mluvil relativně slušně, nechtěla mi věřit, že nejsem Ital. Říkal jsem jí, že nejsem Ital a že ani bych jím být nechtěl. Slovo dalo slovo. Ona říkala, že by se se mnou chtěla sejít. Tak jsme se sešli a měl jsem s ní známost.“

Ovšem vztahy mezi vojáky a ženami byly během války poměrně konzervativní záležitostí, jak pan Horovič vzpomíná: „Ono to bylo takové příliš rigorózní a přátelské. Vzpomínám si, že když jsem byl v Alžíru, tak jsem s jednou dámou jel do kavárny. Ona se ptala, kde jsem se naučil italsky. Tak jsem říkal, protože už jsem italštinu uměl a byl jsem na Sicílii atd. V Alžíru jsem mluvil francouzsky. Seděli jsme spolu, večeřeli. Já byl strašně mladý a ona měla strašně namalované rty. Říkal jsem jí, že bych ji strašně rád políbil, ale že má namalované rty. Ona to setřela a říkala, že to nejde dolů, že ji můžu klidně políbit,“ vypráví s úsměvem.

V Anglii

„Chtěl jsem být u letectva a musel jsem v kurzu, kde jsem byl dvakrát, čekat. Protože k letectvu mohlo jít deset procent vojáků z pozemní armády. Dva kurzy jsem tam prodělal. Chodili jsme do jednoho anglického přístavního města tancovat. Anglicky jsem uměl – nebyl problém. Tančil jsem s jednou slečnou. Mačkala mi něco do ruky, tak jsem se na to podíval a byla to libra. Říkala, abych koupil dvacet cigaret a double whisky. Já si říkal: ‚No toto jsem ještě potřeboval!‘ Šel jsem k barpultu, objednal jsem to a byl jsem šokovaný, jak vypila tu whisky najednou. Úplně najednou. To byly známosti ještě za mlada. Nakonec, rád na to vzpomínám.“

K letectvu se pan Horovič nakonec nedostal a sloužil u tankistů.

Bojové nasazení

Po tankistickém výcviku následovalo ostré nasazení přímo ve Francii. „Potom nás nalodili a jeli jsme do Francie – to byla invaze v červnu 1944.“

Zde pamětník bojoval u Dunkerque. „To bylo hrozné. Hrozné. To byli tankisté, částečně pěchota. Američtí i britští tankisté. A Čechoslováci. Obklíčili jsme celý Dunkerque a byli jsme tam do té doby, než se Němci vzdali. To trvalo dobré tři měsíce. Bylo tam hodně padlých.“

Osudy po válce

Po válce se Oto Horovič vrátil zpět do Československa. „Po válce jsem přijel domů, do Československa. Nadšený. Začal jsem studovat bývalou vysokou školu obchodní. Dokončil jsem ji. Musel jsem jít potom do výroby, protože jsem byl zahraniční voják ze Západu. Ve výrobě jsem dělal v Rudém Letově. Tam jsem udělal zlepšováky, pak mě zavolali na vedení, k řediteli. A zeptali se, jestli nechci jít dál studovat. Tak jsem šel studovat ještě techniku. Těžkou radiotechniku, elektrotechniku. Spouštěl jsem všechny vysílače v republice. Byl jsem zaměstnancem v Tesle v Hloubětíně.“ Za své zásluhy si vysloužil tehdy udělovaný Řád práce.

Během svého zaměstnání působil také jedenáct let v Sovětském svazu, kde rovněž spouštěl televizní vysílače a školil technické pracovníky. Za svoje pracovní výsledky byl i zde vyznamenán.