Antonín Hořčica

„Byl nástup na náš plac, jak jsme říkali – na buzerák. Nastoupili jsme a napřed nás odzbrojili. Doslova odzbrojili. Všechno nám posbírali. Naši bažanti nás obstoupili s kvéry a ministr obrany [Lomský] přečetl rozkaz: 'Základní vojenská služba ročníku toho a toho se prodlužuje o jeden rok.' No a to byla tragédie. Někteří kluci už tam byli ženáči, já jsem měl taky před svatbou, protože babička už byla v očekávání. A co teď?" – "A byli jste zticha, nebo na to někdo nějak reagoval?" – "Byl křik a rambajz, tak jsme tam seděli až do večera. Pak nás nahnali na ubikace a nechali nás rozjímat. Přestali nás posílat do stráží. Jenom jsme tam byli jak blbci a to bylo ještě víc stresující. “

„Čtvrtého, když vyhodili mosty, tak aby domorodci, ti muži, jim nebránili – tak, jako se to stalo v Břestě [všechny muže z Břestu zahnali do kostela do Skaštic], tak u nás, to se nevědělo, já jsem to až pak rozdmýchal, u nás bylo také toto: jeden [nejspíš Bedřich Gardovský] popisuje, že muži od 16 let a výš byli odvedeni vojenskými hlídkami směrem na Hulín. Gardavský to popisuje. Já mu psal a říkám: ‚Pane drahý, byl jsem malý kluk, ale pamatuju si je. Byli odvedení do Bílan, celý den je hlídali u rybníka a na noc je zavřeli do hospody. Byli tak, jak je vyhnali, neměli jídlo a nic. Němci povolili, že se tam může zanést chleba a voda, ale jenom děcka že tam můžou jít. Tak my tam šli jako děti s konvičkami mezi ty chlapy a dávali jsme jim to. Pak přišla noc a dostali befel. A za noc tu nebylo jednoho Němce.‘“