Josef Horčic

„A ty příčiny, když se hledaly, tak to bylo v toleranci a svobodomyslnosti německých organizátorů zvládnout olympijský hry v takový mírový atmosféře, přátelský. A nechtěli omezovat sportovce v tom směru, že by jim připomínali olympiádu v Berlíně v roce 36. Takže ta olympiáda byla z hlediska bezpečnosti na poměrně horší úrovni, než byly třeba některé olympiády před tím, jako bylo Mexiko, Tokio a tak dále. My třeba, konkrétní příklad, tak tady je legitimace nebo průkazka do olympijské vesnice, která nemá žádnej kód, že byste poznali, jestli to je falšovaný, nebo není. Prostě jste to měli takhle a prošli jste. Když vás třeba zastavili, tak jste měli ukázat takovýhle průkaz, kde vlastně se dala změnit fotografie bez problémů. Na dalších olympiádách všechno to bylo zalitý, byly tam kódy a tak dále.“

„Tak já bych se chtěl vrátit ještě spíš k historii mýho táty, který prožil desetiletí studia na vysokých školách v Praze od roku 1939 až do roku 1950. S tím, že byl jeden z těch studentů, který byli po 17. listopadu 39 odvezeni do koncentračních táborů. Tam museli pracovat profesí, kterou oni vládli. Můj táta byl projektant do té doby. Takže mám jeho index a jeho dopisy z koncentračních táborů, kde poznávám, co v průběhu těch deseti let prožil. A to poznání, které jsem získal později a které mi sám otec přímo nesdělil nebo nevyprávěl, tak ty moje pocity jsou dost silný v tom směru, že jsem si neuvědomil v průběhu celýho života, jaký problémy a co všechno v průběhu těch deseti let zažil. Protože on se po návratu z koncentračního tábora oženil, měl v pětačtyřicátém roce už dvě děti a pak ještě měl studovat a dokončit studia. Zemřela mu manželka v roce 49. A v tom okamžiku před ukončením studia ještě vystoupil z komunistické strany v roce 50 a odmítl udělat zkoušku z… teďka nevím – byla to nějaká buď politická ekonomie, nebo něco takového. Takže nedokončil studia vysokoškolský, byl propuštěn z práce, musel se starat o dvě děti jako vdovec.“