Růžena Horáková

„Co obsahovaly tehdy ty potravinové lístky, co se na ně dalo pořídit?“ - „Moc ne. Dávali nám umělý med, margarín, máslo ne, sádlo taky ne. Jenom pro ty malé děti byl příděl másla. Dvacet deka zeleniny na týden, nějaký chleba byl, ani nevím, kolik chleba, ale vím, že jsme měli tak tři tenké krajíčky na den zpočátku, pak ani už to nebylo. Víte, co my jsme dělali za války? Jezdili jsme za Vídeň do polí, sbírali jsme klásky, to obilí jsme si mleli v mlýnku na mák a z toho se dělaly takové placky. Chleba se rozpadal, protože říkali, že v tom jsou kaštany, tam bylo ledacos. Nebo ovoce, plané třešně, když byly, tak hurá, jelo se za Vídeň na plané třešně. Ty plané třešně, to byla práce, ty jsme si zavářeli, abychom měli aspoň trochu marmelády. Nebo švestky, jeli jsme sbírat švestky, dělaly se povidla. Na chleba nic nebylo, tak se mazalo to, co se dalo.“

„To vás utíkalo kolik?“ - „Tři kluci a dvě děvčata.“ - „A jak jste se domluvili?“ - „To byli právě ti známí kluci, co s námi chodili do tanečních, na výlety jsme chodili. Tak jsme se domluvili, hoši vzali dvoulitrovku kořaly, říkali: ,Musíme se po cestě posilnit.‘ To víte, my jsme tomu nedaly, ale hoši to... Kus nás vezli, pak konec, už nejede vlak dál. Přes hranice šupity pěšky.“ - „To nebyly tenkrát kontroly dokladů?“ - „Byly.“ - „To muselo být nebezpečný.“ - „Což o to, vlak tam končil, ale oni měli výhodu, že já jsem mluvila perfektně německy, když se někdo na něco ptal, tak jsem mluvila německy. Tak to jsme vždycky nějak prolezli. U nás zase jel vlak a tam ve vlaku už nás schovávali ti konduktéři, dávali pozor, kdyžtak jsme přecházeli, tak jsem se dostala až do Pacova.“