Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Pod troskami bylo neuvěřitelné ticho
1924 - narozena v Radíči na Sedlčansku
otec zemřel, když pamětnici byly čtyři roky
vychovávána tetou a strýcem ve Vídni
české školy
po anšlusu práce v továrně na baterie
bombardování Vídně
1945 - útěk do protektorátu
po válce práce u státních lesů
Růžena HORÁKOVÁ
Pod troskami bylo neuvěřitelné ticho
Paní Růžena Horáková se narodila 12. března 1924 v Radíči na Sedlčansku. Měla mladší sestru Jarmilu. Tatínek, bývalý italský legionář, pracoval u dvora místní hraběnky jako panský kočí, maminka nejspíš vařila v zámecké kuchyni. „Měli jsme takový maličký domeček, kde jsme bydleli, to patřilo ke dvoru.“
Když byly Růženě čtyři roky, tatínek zemřel na následky zranění, které utrpěl po zásahu bleskem. „V létě objížděli s hraběnkou žně. Hraběnka byla docela dobrá, jak pamětníci říkali, jak byly žně, tak těm žencům vozila pivo, chleba s nějakou tvarohovou pomazánkou. Hnala se bouře, tak kam honem. Tak zajeli do jednoho statku, jak byly dříve takové ty přístřešky, tak to bylo podepřeno takovýma sloupama. Vypřáhl koně, držel je, aby se nesplašili, udeřil hrom, a bylo to. Otec na půl těla ochrnul a do konce roku zemřel.“
Jelikož by však maminka nezvládla výchovu dvou malých dětí, napsala babička tetě do Vídně, jestli by si Růženu nevzala k sobě. „Tetička si pro mě přijela, abych si na ni trochu zvykla, a jeli jsme do Vídně.“
Dětství ve Vídni
Strýc s tetou žili na předměstí Vídně v 15. okrese ve velkém činžovním domě. Malá Růženka se zde brzy skamarádila jak s českými, tak německými dětmi, od nichž se naučila německy. „Za rok se mě ptali, jestli mluvím vídeňsky, nebo německy. Tak se všichni smáli, že vídeňsky.“
Paní Růžena prožila ve Vídni hezké dětství. Kromě her s dětmi milovala vídeňské cukrárny, se strýcem chodila na pravidelné nedělní procházky do Schönbrunnu. „Když jsem byla malá, tak já jsem chodívala se strejdou vždycky v neděli dopoledne do Schönbrunnu. Tetička vařila, my jsme šli na procházku. Tam byly v Schönbrunnu samozřejmě taky restaurace, to bylo vždycky, tak jdeme do toho. Já měla limonádu, strejda si dal malý guláš, ten svačinový, já většinou párek.“
Ke krásnému dětství nepochybně přispělo i to, že strýc a teta, kteří vlastní děti neměli, přijali Růženu za vlastní. Mnohokrát během rozhovoru užila pamětnice pro strýce a tetu označení „naši“.
Školní léta
V šesti letech Růžena nastoupila do české školy. Děti tam učili učitelé, kteří přišli z Československa. Letní prázdniny trávila v Čechách u maminky nebo strýce, který byl Růženiným poručníkem. „Každý rok jezdily zvláštní vlaky s českýma děckama sem do Čech a na Moravu a tady si je rozebírali na prázdniny ti obyvatelé.“
Po obecné škole si paní Růžena vybírala, jestli půjde na gymnázium nebo na reálku. Jelikož se však české gymnázium nacházelo daleko od jejího bydliště, rozhodla se pro reálku. Zde Růženu bavily především matematika, deskriptivní geometrie a také cizí jazyky. „Chodila jsem až do kvarty, pak nám ji zavřeli.“ K uzavření českých škol došlo v roce 1938, krátce poté, co bylo Rakousko anšlusem připojeno k Německu. České děti, které chtěly pokračovat v dalším studiu, musely odejít do Čech, to si však paní Růžena nemohla dovolit.
Válka
Po uzavření školy musela paní Růžena nastoupit do práce. Přes úřad práce získala místo v továrně, která se nacházela v bývalém zámečku Marie Terezie. Tam svařovala a letovala baterie určené pro armádu. V továrně pracovala i během války.
Se začátkem války začal i přídělový systém. „Dávali nám umělý med, margarín, máslo ne, sádlo taky ne. Jenom pro malé děti byl příděl másla, 20 deka zeleniny na týden, nějaký chleba byl. (…) Měli jsme tak tři tenké krajíčky chleba zpočátku, pak ani už to nebylo.“ Vídeňáci jezdili za město na pole a sbírali klásky, ty pak doma mleli a pekli placky, také se sbíraly plané třešně, ze kterých se dělala marmeláda. Občas se s Růženou o své balíčky z domova podělili totálně nasazení Češi.
Ve volném čase chodila paní Růžena do Prateru, ale také do tanečních, které byly určeny přímo pro Čechy. Chodili sem jak vídeňští Češi, tak Češi, kteří byli ve Vídni totálně nasazení. „Měli jsme tam také hudbu, to naši chlapci totálně nasazení, co tam byli, nám hráli. Tak se hrály všechny možné nové šlágry.“ Občas k totálně nasazeným přijížděla hudba z protektorátu, paní Růžena vzpomíná např. na R. A. Dvorského. „Protože hymna nemohla být, zahajovalo se to ,Naší písničkou českou‘, tak to byla pak naše hymna.“
Bombardování
Ve druhé polovině války začaly nálety na Vídeň. „Začalo to v roce 1942, 1943, to sem tam někdy byl nálet, ale pak byly tyhlety kobercové nálety, celý čtvrtě tam srovnávali se zemí. Nejvíce továren bylo ve 12. okrese, některé v 10., ale u nás taky byly. To byly samé malé továrničky, ale pracovalo se tam pro vojsko. Náhodou náš dům zůstal, jenom byl poškozen, ale vedlejší ulice, tu srovnali.“ Při leteckém poplachu houkaly sirény a bylo hlášeno, jak daleko jsou letadla od Vídně. Stavěly se různé kryty pod parčíky, případně betonové výškové kryty. Skrýt se také dalo v centru Vídně v katakombách ze 17. století.
Právě v katakombách se paní Růžena jednou skryla. Poté, co nálet skončil, vyšla s kolegyní na ulici a myslela si, že už je dobře. Jenomže bombardéry se vrátily. „My jsme byly na té hlavní třídě, a nálet a už to hučelo. Tak vlítnout do nejvyššího baráku, který tam byl, protože jsme si říkaly: ,Nahoře to zbourají, dole snad ne.‘ Tak jsme tam vlítly, tam byl kryt, ale před krytem byla taková předsíň. Kryt byl už uzavřen, my jsme se dostaly do té předsíně. Byly tam dvě jeptišky a my dvě děvčata jsme tam vlítla. Najednou ticho, říkáme: ,Tak snad nebude nic, bude už pokoj.‘ Kdepak, najednou začala padat omítka, dům dostal ze strany zásah. Takový hrobový klid, to si nedovedete představit, snad asi v nějaké utěsněné komoře. Tak jsme byly zasypaný, jenom nám říkali, že nás našli po kolika hodinách, to ani nevím, ale dostali nás ven.“ Paní Růžena byla sice zachráněna, dům se však sesunul a lidi schované v krytu se již zachránit nepodařilo. Co se stalo poté, si příliš nepamatuje, ví jen, že dostala napít a šla pěšky domů.
Paní Růžena pracovala také na odklízení trosek po bombardování. „To bylo příšerné, protože tam jste našel kus trupu, těla.“ Během těchto prací, pravděpodobně kvůli zkaženému vzduchu, se jí na obličeji udělaly puchýře a byla poslána na kožní oddělení do nemocnice. „Viděl mě tam pan primář a říkal: ,No jo, zase další případ.‘ (…) Já jsem byla zafačovaná, že mně koukala oči a pusa, a to jsem nemohla moc jíst, ale ono jídlo ani moc nebylo. Každý den na převaz, tak za 14 dnů se to jakžtakž zhojilo.“
Útěk do protektorátu
V únoru 1945 se paní Růžena rozhodla pro útěk z Vídně, protože život zde se stával stále více nebezpečným. Utíkali tři kluci a dvě děvčata, kteří se znali z tanečních. Z Vídně jeli k hranicím vlakem, hranice překročili pěšky a pokračovali dále vlakem. Paní Růžena se se svojí kamarádkou dostala do Pacova. „Musela jsem na pracák a pracovala jsem v ošetřovně sýrů v Pacově v mlékárně.“ Zde však dlouho nezůstala, díky znalosti němčiny dostala místo v administrativě na radnici v Pelhřimově.
V jižních Čechách zažila osvobození Rudou armádou. „Na náměstí bylo veselo, hrálo se na harmoniky, tancovali. Jenom všichni říkali: ,Ať už tu jsou, kdo jsou, hlavně že je války konec.‘“
Život po válce
Paní Růžena v Pacově nezůstala, odjela zpátky na Sedlčansko k mamince. Maminka se musela za války vystěhovat, protože žila v oblasti, kde si Waffen-SS zřídily výcvikový prostor. Krátce po válce pamětnice ještě navštívila tetu a strýce ve Vídni, kterým mimo jiné přivezla potraviny. „Naši byli chudáci, protože neměli nic, co jsem tam přivezla, aspoň něco tam bylo k jídlu.“ Strýc a teta žili ve francouzské okupační zóně.
Paní Růžena si našla práci ve státních lesích u Poděbrad, v listopadu 1945 byla přeložena do Slatiňan u Chrudimi, kde pracovala až do důchodu a kde dosud žije.
Podle nahrávky Martina Reichla pro Post Bellum v roce 2012 zpracoval Vladimír Kadlec
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vladimír Kadlec)