Josef Hořák

„A měl jsem to štěstí, že předtím jsem přečetl knížku Clay-Eva volá Londýn. To byla knížka z okupace, která popisovala podzemní činnost za války. Jak ta skupina pracovala na tom území protektorátu, aj popisovala situace ve vězení. Takže když mě zavřeli do takové místnosti, která měla asi 1,4 nejvíc, 1,2 možná, a délku 2,2 metru... Dveře tam byly ve stěně, který se na noc otvíraly, leželo se na zemi, na těch dveřích, to byla matrace taková tuhá. Celou dobu od 6 do 22 hodin musel člověk buď chodit, ani sedět nesměl nebo si dřepnout. Chodit nebo stát. A to je strašně dlouhá doba. A to bylo psychologicky velice dobře vymakané. To nebyla žádná legrace. Tam bylo naprosté ticho v těch samotkách, tam muselo být ticho. A občas to někdo nevydržel, začal tam řvát, takový šílený řev, naříkavý. Tak to ještě přidávalo na vyburcování strachu a obav, jak to bude zítra, co bude. Ty zkušenosti všechny tam jsem udělal jako mladej, no, a potom z té knížky jsem čerpal. Jsem věděl, teďka musíš jíst, co ti dají, protože to bys jinak chcípl za chvilku. I když to byl první večer, každý měl sevřený žaludek, tak já jsem celou večeři klidně snědl, protože jsem věděl, že musím jíst.“