„Živila mě angličtina. Dokonce jsem byl přijat mezi polní četnictvo jako tlumočník. Samozřejmě byly všelijaké problémy s českými vojáky. První problém byl, že žádný z těch vojáků neuměl anglicky. Víceméně trpěli pocitem méněcennosti. Mohl si dovolit jít do hospody, ale teď tam neuměl mluvit, neuměl odpovídat, takže to bylo trapný. Docházelo k rvačkám, kde zasahovalo to polní četnictvo, kde jsem sloužil jako tlumočník.“ -- „Utkvělo vám něco v paměti? Nějaký případ, který jste musel řešit pro české vojáky?“ -- „Typický příklad: Angličan za každým slovem říkal ,bloody‘ (krvavej), to je něco jako zatraceně, neřád atd. Naši vojáci se brzy dozvěděli, že nám říkají ,bloody foreigners‘, to bylo něco jako ,zasraný cizinci‘. No a když ten náš voják seděl v hospodě a nějakou tu whisky do sebe vrazil, tak dostal kuráž. A jak za sebou uslyšel ,bloody‘, tak to vztáhl na sebe, obrátil se a dal tomu Angličanovi facku. Přišla policie a my jsme ráno jezdili s tím polním četnictvem a tahali jsme je z těch bas.“
„Úkol tanku bylo jít s jednotkou pěšáků, podporovat je. Měl jsem tam telefon natažený dozadu, a když jsme se blížili k frontě, nevystrkoval jsem hlavu, jakýkoli pěšák mohl přijít a říct: ,Tam a tam je kulometné hnízdo.‘ Já jsem to místo určoval na mapě, řídil palbu nebo oznamoval, kde to je. To byly bojové úkoly, které jsem měl.“
„V Cholmondeley Parku vystoupili komunisti z armády. Bylo jich něco kolem pěti set – odhlásili se a vystoupili z československé armády. Pamatuji si, že pochodovali kolem nás, když odcházeli z Cholmondeley Parku. Pokud jsme měli dobré informace, Angličani je oblíkli do zajateckých uniforem a používali pro různé práce. Já už jsem s nimi ale nepřišel do kontaktu. Rusko ještě nebylo ve válce, a tudíž to byla válka ,imperialistická‘. To se neslučovalo s komunismem, takže ti odešli – a to byli většinou ti ,španěláci‘.“
„V téhle akci to bylo tak, že my jsme byli v jednom baráku a blízko nás v jiném baráku Angličani. Víceméně už jsme byli obklíčení. Ta anglická jednotka, myslím, že to bylo družstvo, seděla v klenuté pekařské peci. Měli tam s sebou těžce raněného, kterého ošetřovali a který to pravděpodobně nepřežil. My jsme se potom stáhli a já jsem se vracel pro ty Angličany, protože už jsem znal bezpečnou cestu. Tu jednotku jsem přivedl zase do našeho postavení. Takže jsem se jako o ty Angličany zasloužil a bylo mně to přičteno k dobru.“
„Prodělal jsem parašutistický výcvik a počítal s tím, že budu vybrán a shozen do protektorátu. Brali nás do různých výcvikových středisek. Především jsme prodělali parašutistický výcvik, to bylo asi šest seskoků, něco z balonu, něco z letadel. Potom následovaly úderné kurzy, to byly jednotky, kde nás cvičili naostro… Těžké pochody, umět si pomoci v terénu bez jídla atd… Hodně tvrdý výcvik. Naučili nás tiché zabíjení a podobné věci… Nejhorší zkušenost byla, když nás cvičili, jak proniknout do nějakého hlídaného domu a něco tam sebrat, přepadnout stráž, jak jí zneškodnit, zabít, samozřejmě fingovaně. To byl takový nejtvrdší výcvik, než jste se k někomu připlížil ve tmě. Chudák tam stál a čekal, kdy mu někdo skočí na záda. To bylo horší pro toho, kdo dělal takovou službu, než pro toho, kdo byl cvičenej. Taková indiánština víceméně.“
(Tazatel) „Teď bych se Vás rád zeptal: Co pro Vás znamenal rok 1989 a jestli se splnila vaše očekávání?“
-- „Rok 89 byla restituce, kdy mně byl vrácen náš majetek. To byla brusírna skla v Brodcích, obec Kněžice na Jihlavsku. A to dopadlo katastrofálně celkově! Poněvadž soudruzi byli na mě připraveni už předem…“ -- „A splnila se Vaše očekávání?“ -- „Ne, naprosto ne! Naopak začalo tady velký nepřátelství v těch Brodcích kvůli vrácení majetku …“ -- „A čekal jste, že tato situace po roce 89 nastane?“-- „Jistě jsem doufal, že to nastane. Čekal jsem, že tady bude demokratické zřízení, právní systém… Věřil jsem tomu, že to tak bude. Jenže mě to zklamalo. Jak jsem Vám říkal, přijel jsem sem a soudruzi už byli na nás připravení v roce devadesátým, osmdesátým devátým…“
„Vy si neumíte představit, jak jsme vypadali v té francouzské armádě. Především s námi Francouzi v jižní Francii vůbec nekomunikovali. Aby na nás promluvili civilisti nebo něco takového, to neexistovalo. Brali jsme padesát centimů denně, to znamená tři a půl franku za týden. Když jsem těch tři a půl franku dostal, tak jsem se musel rozhodnout, jestli si koupím jedno mýdlo, nebo krabičku cigaret. To bylo všechno. Uniformy jsme měli z první světové války, já jsem dostal rajtky, kabát od Chaisse Ralpen, čepici, dostal jsem zimník (kabát), který smrděl naftalínem. Když jsem se podíval, tak ta podšívka byla hnědá, takže ten, kdo ten kabát měl, buď padl, nebo byl zraněn…a ten kabát mu byl dlouhý, tak si ho ustřihl – takhle jsme byli vymustrovaní. Mnozí z nás nedostali ani boty a chodili v dřevácích. Já jsem měl to štěstí, že jsem se ještě v Anglii obul do pevných polobotek, které jsem si koupil. Dokonce jsem byl lépe vybavenej než mnozí. Dokonce jsem měl i svůj spacák. V takovém stavu a v takových uniformách jsme se dostali na tu luxusní loď - špinaví, zavšivení. Angličtí pasažéři na lodi oblečení v bílém, námořníci taky. Cigaretu nám podával za jeden konec a za druhý jsme jí museli vzít - bál se, abychom ho nezavšivili. V takovém stavu jsme byli.“
(Tazatel) „Mohl byste popsat, jak vypadá silent killing?“ -- „Silent killing? Ještě tady k tomu mám snad někde tu příručku, někde v mých krámech.“ -- „To se provádělo holýma rukama, nebo nožem?“ -- „Nožem i holýma rukama. Holýma rukama je to nejlepší úderem do krčních tepen. Nebo chytit hlavu a vyhodit mu nohama – zlomit vaz. Takovýhle kousky.“
Jiří Horák se narodil 27. 7. 1919 v Poděbradech. Vyrůstal v Brodcích u Jihlavy. V Jihlavě v roce 1938 odmaturoval a odjel na příkaz svého otce na zkušenou do Anglie. Měl se tam naučit jazyk a nabrat zkušenosti pro řízení brusírny skla v Brodcích, rodinného podniku, který jeho otec zakoupil v roce 1930 a který za 1. republiky nebývale prosperoval.
Odchován Sokolem a legionářskou literaturou, přihlásil se dne 15. března 1939 na československém velvyslanectví v Londýně jako dobrovolník budoucí československé armády. Nevěděl, že bude muset čekat až do května 1940, kdy byl do armády skutečně povolán. Mezitím ztratil kontakt s rodinou v protektorátu a přestaly mu chodit peníze, ze kterých byl živ a platil školu v Ambry, v kraji Yorkshire. Poté, co byl odmítnut komunistickou vedoucí britského Trust Fundu, zřízeného Brity pro politické uprchlíky z protektorátu, obrátil se na jinou pobočku v Manchesteru, kde ho nakonec přijali na ubytovně. Tam se však setkal pouze s německými komunisty, uprchlými přes bývalé Československo do Británie, a jak sám říká, „nedalo se mezi nimi vydržet“. Odešel tedy znovu do Londýna, kde se pokoušel vstoupit do britské armády. Československá zahraniční jednotka neexistovala, exilová reprezentace se v té době teprve snažila o uznání legitimního postavení představitelky zaniknuvší republiky. Do britské armády se Horákovi vstoupit nepodařilo a nakonec se ho ujala až sklářská firma, která měla před okupací Československa obchodní kontakty s Horákovým otcem.
V květnu roku 1940 se naplnilo jeho přání a byl povolán do armády. Odjel transportem dobrovolníků do pevnosti Agde ve Francii, kde se od 15. 1. 1940 ustavovala 1. čs. divize. Po bleskovém postupu Němců a pádu Paříže v červnu roku 1940 byl s ostatními československými vojáky evakuován trajektem do Anglie. Po krátkém pobytu v Cholmondeley a Leamington Spa započal Horák svůj dělostřelecký výcvik v Morton Morell. Tam v roce 1941 absolvoval i dělostřeleckou důstojnickou školu, kterou ukončil jako vojín-aspirant. Poté se přihlásil a byl vybrán k parašutistickému výcviku, který prodělal během roku 1942. Přímého parašutistického nasazení se však nedočkal. Dne 1. září 1943 byla 1. čs. samostatná brigáda reorganizována s 200. československým lehkým protiletadlovým plukem „Východním“ do 1. čs. obrněné brigády, jejíž součástí byl přirozeně i Horákův dělostřelecký pluk. U dělostřelců byl Horák vycvičen jako pozorovatel, do invaze nastupoval jako velitel pozorovacího tanku, v hodnosti četař-aspirant. Posádka tanku, vybaveného telefonem a radiostanicí, měla za úkol zkoumat protivníkovy pozice, podporovat pěší jednotky a koordinovat palebné a manévrovací akce dělostřeleckého pluku.
Dne 30. srpna 1944 se Československá obrněná brigáda nalodila v Londýně do transportních lodí a odplula přes Lamanšský průliv k francouzským břehům. K Dunkerque se brigáda kvůli neshodám mezi britským velením a čs. orgány dostala až začátkem října 1944. U Dunkerque velel Horák pátracímu tanku a vyznamenal se při akci, kde dokázal navigovat jednotku anglických vojáků z německého obklíčení.
Německá posádka v přístavu Dunkerque kapitulovala 8. 5. 1945 a o čtyři dny později začal přesun Čs. obrněné brigády do Československa. Brigáda byla dislokována v americkém okupačním pásmu na Klatovsku a účastnila se slavnostní přehlídky v Praze 30. května. Jiří Horák se v Praze na Vypichu poprvé po sedmi letech setkal s rodinou. Celkem obdržel Horák tři vysoká vojenská vyznamenání: Československý válečný kříž, Československou medaili Za chrabrost před nepřítelem a medaili Za zásluhy. Po válce mu bylo nabídnuto, aby v armádě zůstal, ale odmítl. Toužil se vrátit do Brodců a budovat rodinnou sklárnu, kterou jeho otec koupil v roce 1930. Do rodinného podniku investoval celý svůj žold, který mu byl vyplacen dodatečně - jednalo se o 80 000 tehdejších korun. V roce 1948 sklárnu zabavili komunisté a Horák se musel živit nejrůznějším způsobem - pracoval např. jako čistič soustružnických rohožek, později jako řidič nákladního auta. Jeho postavení se zlepšilo až s nástupem pražského jara v roce 1968.
Po roce 1990 mu stát vrátil někdejší rodinnou brusírnu skla v dezolátním stavu. Kromě toho se klíčové části brusírny, starého náhonu s turbínou, zmocnil místní podnikatel a vynálezce (kromě jiného byl v 80. letech referentem státem ukradené brusírny), který ji hodlá přebudovat na elektrárnu produkující levnou energii. Po 18 letech soudního sporu nebylo Jiřímu Horákovi umožněno ujmout se rodinného dědictví se všemi náležitostmi a rozjet znovu starou brusírnu. Již několik let se marně snaží svůj případ medializovat a dovolat se práva.
Zemřel 14.9. 2014.
Dělostřelecké cvičení. Obsluha starého francouzského 75 mm děla, v Anglii na střelnici (přesné místo neznámé). Obsluha: Polák Rudolf, Kocman Václav, Skořepa František, Krč Josef
Dělostřelecké cvičení. Obsluha starého francouzského 75 mm děla, v Anglii na střelnici (přesné místo neznámé). Obsluha: Polák Rudolf, Kocman Václav, Skořepa František, Krč Josef
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
