Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Horák (* 1919  †︎ 2014)

• narozen 27. 7. 1919 v Poděbradech

• 15. 3. 1939 se přihlásil na čs. velvyslanectví v Londýně do armády

• květen 1940 - povolán do armády, odjel do Agde, zařazen k dělostřelcům

• červen 1940 - po pádu Francie odjel zpět do Anglie, opět zařazen k dělostřelcům, jako telegrafista

• 1941 - důstojnická škola

• 1942 - prodělal parašutistický výcvik

• podzim 1944 - bojoval u Dunkerque jako velitel pátracího tanku

• po roce 1945 demobilizován, odešel zpět do rodinného podniku v Brodcích

• 1948 – brusírna skla Brodce zabavena komunisty, až do roku 1968 vykonával podřadná povolání

• po roce 1989 se soudil o nápravu chybně provedené restituce rodinného podniku

• zemřel 14.9. 2014

Jiří Horák se narodil 27. července 1919 v Poděbradech. Pochází z rodiny technického úředníka, později soukromého podnikatele a majitele brusírny skla v Brodcích. Prosperující podnik Václav Horák hodlal zajistit i do budoucna, když poslal svého syna Jiřího na zkušenou do Anglie, kde měl navštěvovat obchodní akademii (Commercial Course – Huddersfield Technical College). Měl se naučit jazyk a vrátit se jako samostatný muž, který se dokáže sám o sebe postarat a připravit se tak na vedoucí úlohu v rodinné firmě. V Anglii Jiří Horák strávil nakonec sedm let bez jakéhokoli kontaktu s rodinou a vrátil se jako válečný hrdina. Byl mimochodem prvním dobrovolníkem, který se na československém konzulátu v Londýně přihlásil do armády již 15. března 1939. Toho rána, kdy se od pouličních kamelotů dozvěděl, že zbytek Československa  byl obsazen. Přijal ho vojenský přidělenec plk. Lukáš a ve vzájemném rozhovoru se netajil přesvědčením, že jediným řešením bude pravděpodobně válka:  „Já jako odchovanec Sokola a legionářské literatury jsem okamžitě vyhrkl: ,Jestli se tady bude tvořit nějaká jednotka, tak se do ní budu hlásit.‘ Pan plukovník mi řekl: ,Jste první, tak jste číslo jedna.‘ “

Předtím Jiří Horák pobýval v kraji Yorkshire, chodil ve vesnici Ambry do gymnázia. Okupací zbytku Československa se změnilo všechno – z domova přestaly chodit peníze a Horák musel školu opustit. Kromě toho nesměl v Anglii pracovat, a zůstal tedy zcela bez prostředků: „Pomáhal jsem si všelijakým způsobem. Ale hlavně jsem se snažil dostat do armády, chtěl jsem do letectva. Tam mi Angličané řekli – rok čekací lhůta, u námořnictva – rok čekací lhůta. U normálního vojska – půl roku čekací lhůta. Nemohl jsem čekat…Známí mi poradili, abych se přihlásil do kurzu obchodního námořnictva jako radiotelegrafista. Přijali mě, ale při jedné přednášce se mě zeptal: ,Ourejk (Horák), je to irské jméno?‘ – ,Ne, je to české jméno…‘ –,Ježišmarjá, vy jste Čech, to jste nepřátelský cizinec!‘ Tak mě zase vyhodili.“

Ubytovna německých komunistů

Horákovi nedokázaly pomoci ani československé zastupitelské úřady, a proto se obrátil na Czechoslowak Trust Fund, založený Brity pro pomoc uprchlíkům. V čele Trust Fundu tehdy stála komunistka Anežka Hodinová-Spurná (pozdější předsedkyně Jednotného svazu žen a poslankyně NS za komunisty.), která Horákovi odmítla statut uprchlíka uznat, protože neodešel z Československa z „politických důvodů“. Nakonec se mu podařilo vnutit se přímo v kanceláři Trust Fundu v Manchesteru, kde znovu vyložil svůj problém a odmítl odejít: „Tak mě dali na ubytovnu uprchlíků, jenže jsem zjistil, že tam není ani jeden Čech, byli to všechno Němci. Němečtí uprchlíci, kteří utekli do Československa, dostali červený pas a šli potom do Anglie, a byli to ti, kteří měli podle paní Hodinový-Spurný nárok na podporu. Nebyl tam ani jeden Čech a nedalo se mezi nimi vydržet. Vrátil jsem se do Londýna, kde se mě ujala jedna anglická firma, která od nás dovážela sklo.“

Agde

Ve sklářské firmě, která měla konexe s jeho otcem, vydržel Jiří Horák až do května 1940, kdy byl konečně povolán do armády. Odjel transportem dobrovolníků do pevnosti Agde ve Francii, kde se od 15. ledna 1940 ustavovala 1. čs. divize. „V Agde jsem se chtěl hlásit do letectva, ale řekli mi: ,Půjdete tam, kam vás dáme my…‘ A začal vojenský režim. Dali mě k dělostřelectvu. To byla jednotka detašovaná několik kilometrů od Agde, oddíl protitankového dělostřelectva. Mě dali k obsluze děl. K obsluze dávali študáky, ostatní členové jednotky byli Slováci, kteří pracovali ve Francii jako sezonní dělníci a byli přitom odvedeni do československé armády.“

Československá divize, organizovaná v důsledku mobilizačního rozkazu Československého národního výboru z 17. 11. 1939, se soustředila v prostoru Agde a Béziers v jižní Francii a dosáhla celkem 11 405 mužů.„Když přišel pád Francie, tak se tehdá ti slovenští spolubojovníci víceméně vzbouřili a řekli: ,My máme slobodný slovenský štát a my nechceme zůstat v československé armádě.‘ Tak jsme tam zůstali jenom my študáci, jako ta obsluha děl. Problém byl v tom, že tyhle kanonky byly malé a měly být taženy tahači, to Francouzi ale neměli. Chtěli z nás tedy udělat hipomobilní jednotku a to se jim taky nepodařilo, protože jsme dostali čerstvé koně z Kanady, kteří neuměli chodit v postroji. Nakonec nás naložili na nákladní auta a že nás povezou na frontu, jenže nám Francouzi nedodali k těm dělům nic…ani mířidla, ani munici, nic. Takže jsme nikam nevyjeli.“

Organizační neschopnost a celková zaostalost francouzské armády způsobila, že se českoslovenští vojáci začali jevit jako přebyteční, protože pro ně nebyla ani dostatečná výzbroj. Od svého velení se vojáci dozvěděli, že se zamýšlí jejich předání do rukou Němců: „Měli jsme zbraně, takže jsme si brzo postavili svoje stráže a odzbrojili ty Francouze, kteří tam byli. Ochotně nám to předali. Takže v Agde už jsme byli na Francouzích nezávislá jednotka.“

O celkovém stavu francouzské připravenosti na boj s dokonale vyzbrojenou německou armádou svědčí i následující popis: „Vy si neumíte představit, jak jsme vypadali v té francouzské armádě. Především s námi Francouzi v jižní Francii vůbec nekomunikovali. Aby na nás promluvili civilisti nebo něco takového, to neexistovalo. Brali jsme padesát centimů denně, to znamená tři a půl franku za týden. Když jsem těch tři a půl franku dostal, tak jsem se musel rozhodnout, jestli si koupím jedno mýdlo, nebo krabičku cigaret. To bylo všechno. Uniformy jsme měli z první světové války, já jsem dostal rajtky, kabát, čepici, zimník, který smrděl naftalínem. Když jsem se podíval, tak ta podšívka byla hnědá, takže ten, kdo ten kabát měl, buď padl, nebo byl zraněn…a ten kabát mu byl dlouhý, tak si ho ustřihl – takhle jsme byli vymustrovaní. Mnozí z nás nedostali ani boty a chodili v dřevácích.“

Z celé divize odešly na frontu dva pěší pluky, které byly začleněny do francouzské armády. Po pádu Francie v červnu roku 1940 byl zbytek dobrovolníků, přibližně 4000 mužů, pomocí nákladních lodí, evakuován do Velké Británie, kde byli čs. vojáci soustředěni v Cholmondeley u Chesteru, v hrabství Cheshire. Tam československé vojáky navíc opustilo asi 560 komunistů, kteří se podle pokynů Kominterny odmítli zúčastnit „imperialistické války“ proti sovětskému spojenci (tj. hitlerovskému Německu). 

„Ty kanonky jsme tahali s sebou, ale poněvadž nebyly k ničemu, tak jsme je v přístavu Sète naházeli do moře a vypluli směrem k Gibraltaru. Tam nás přeložili na luxusní parník z Indie do Anglie. Měl jsem to štěstí, že jsem uměl anglicky, a seznámil jsem se s námořníky. Ti se mě ujali, dali mě vykoupat a vyprat ty hadry, co jsem měl na sobě, a dostal jsem námořní uniformu. Měl jsem jenom vojenskou čepici, aby bylo vidět, že k nim nepatřím.“

„Bloody foreigners“

V Anglii, ve shromaždišti v Cholmondeley, se situace obrátila. Vojáci dostali kvalitní výstroj, žold 6 pencí denně a vycházky. Po krátkém pobytu v Cholmondeley byly zbytky někdejší 1. čs. divize nově organizovány a podrobeny novým odvodům. Jiří Horák se dostal do Leamington Spa, kde byli mimo jiné přijímání noví dobrovolníci. Horák byl díky své angličtině přijat do polního četnictva jako překladatel, především kvůli občasným incidentům čs. vojáků s anglickými civilisty:

„Typický příklad: Angličan za každým slovem říkal ,bloody‘, to je něco jako zatraceně, neřád atd…Naši vojáci se brzy dozvěděli, že nám říkají ,bloody foreigners‘, to bylo něco jako ,zasraný cizinci‘. No a když ten náš voják seděl v hospodě a nějakou tu whisky do sebe vrazil, tak dostal kuráž. A jak za sebou uslyšel ,bloody‘, tak to vztáhl na sebe, obrátil se a dal tomu Angličanovi facku. Přišla policie a my jsme ráno jezdili s tím polním četnictvem a tahali jsme je s těch bas.“

Cestování, volný čas, Vánoce čs. vojáků

Z Leamingtonu byl Horák převeden do Morton Morell k dělostřelecké jednotce, kde začal samotný výcvik. Tam v roce 1941 absolvoval i dělostřeleckou důstojnickou školu, kterou ukončil jako vojín-aspirant. Ve volném čase měl oproti ostatním především jazykovou výhodu, a měl tedy možnost využívat čtyři týdny své dovolené k cestování po Anglii:

„Měl jsem možnost jít ke známým nebo do bývalé školy, kde mě velice hezky přijali. Většinou jsem ale svoji dovolenou využíval k cestám po Anglii. Využíval jsem toho, že jsem měl na uniformě Czechoslowakia, a lidi mě vzali autostopem, kam jsem chtěl. Poznával jsem teprve tehdy Anglii. Rozhodl jsem se, že pojedu třeba do Skotska. Sebral jsem se a jel jsem. Většinou autostopem. Když jsem přišel do vesnice nebo městečka, šel jsem místo do hotelu na četnickou stanici, kde mě nechali vyspat se v base, ráno mi dali snídani a já vandroval zase dál.“

Styky čs. vojáků s Angličany byly postupně velmi vřelé, Horák vzpomíná na nabídku čs. vojákům z Vánoc roku 1941: „Židi dostali na Vánoce službu, křesťani nastoupili do vlaku a přijeli do Birminghamu, kde na nádraží vystoupili z vlaku. Tam byly davy lidí, kteří říkali: ,Tohohle chceme, tohohle chceme…‘ Rozebrali si naše vojáky po rodinách, kde oni mohli ten týden dovolené přes Vánoce strávit. Obvykle přijeli nadšení z toho, jak s nimi zacházeli, že jim věřili a dali jim třeba klíče od domu atd. Neznám případ, že by toho někdo zneužil.“

Parašutistický výcvik

Ačkoli nikdo z vojáků nemohl udržovat kontakt s rodinou v protektorátu, byli vojáci mimo jiné i díky novinám, které pro ně v češtině vycházely, dobře informovaní o situaci doma. Pro pečlivě vybírané jedince, dobrovolníky, existovala i možnost parašutistického výcviku. Jiří Horák se vedle své běžné vojenské služby do speciálního výcvikového programu přihlásil: „Brali nás do různých výcvikových středisek. Především jsme prodělali parašutistický výcvik, to bylo asi šest seskoků, něco z balonu, něco z letadel. Potom následovaly úderné kurzy, to byly jednotky, kde nás cvičili naostro… Těžké pochody, umět si pomoci v terénu bez jídla atd. Hodně tvrdý výcvik. Naučili nás tiché zabíjení, silent killing, a podobné věci… Nejhorší zkušenost byla, když nás cvičili, jak proniknout do nějakého hlídaného domu a něco tam sebrat, přepadnout stráž, jak ji zneškodnit, zabít, to bylo nejtěžší, než jste se k někomu připlížil ve tmě. Chudák tam stál a čekal, kdy mu někdo skočí na záda. Taková indiánština víceméně.“

Nasazení probíhalo neohlášeně a povolání na ně přicházelo z hodiny na hodinu. Neexistovalo žádné pořadí. K tomu Jiří Horák vypráví: „Znal jsem Niemczyka, který byl shozený. Měli jsme kavalce vedle sebe a najednou Niemczyk zmizel a už jsme o něm nevěděli a už ho nikdy neviděli. Až potom jsme se dozvěděli, že byl povolán k tomu poslednímu výcviku před shozením. Prostě najednou zmizel, nebyl vedle na kavalci. Ptal jsem se, co se s ním stalo…,To se neptej, to není tvoje starost.‘ Pak se mluvilo o tom, že šel do Londýna k poslednímu výcviku a že bude shozený. Nikdo netušil, kdy to na něj přijde.“(Karel Niemczyk byl shozen 4. 4. 1944 nad protektorátem v rámci paradesantního výsadku operace Calcium, pozn. autora.)

Velitelem pozorovacího tanku

Dne 1. září 1943 byla 1. čs. samostatná brigáda reorganizována s 200. československým lehkým protiletadlovým plukem „Východním“ do 1. čs. obrněné brigády, jejíž součástí byl přirozeně i Horákův dělostřelecký pluk.

U dělostřelců byl Horák vycvičen jako pozorovatel, do invaze nastupoval jako velitel pozorovacího tanku, v hodnosti četař-aspirant. Posádka tanku, vybaveného telefonem a radiostanicí, měla za úkol zkoumat protivníkovy pozice, podporovat pěší jednotky a koordinovat palebné a manévrovací akce dělostřeleckého pluku.

Dne 30. srpna 1944 se Československá obrněná brigáda nalodila v Londýně do transportních lodí a odplula přes Lamanšský průliv k francouzským břehům. K Dunkerque se brigáda kvůli neshodám mezi britským velením a čs. orgány dostala až začátkem října 1944. 

„Úkolem tanku bylo jít s jednotkou pěšáků, podporovat je. Oni vám řekli cíle, přišel například pěšák a řekl, tam a tam je kulometné hnízdo. Já jsem ho lokalizoval na mapě a dával telefonem vědět dozadu, kam má směřovat palba. To byly bojové úkoly, které jsem měl.“

Mimo služby v pozorovacím tanku, s nímž byl Horák v akci všehovšudy dvakrát, byla jeho úkolem pozorovatelna, zřízená obvykle na střeše opuštěného stavení: „Když jsem nastupoval na pozorovatelnu večer, zůstal jsem tam celou noc, celý den a ještě jednou celou noc, ráno potom mě přišli vystřídat. Seděl jste někde pod střechou a zpod zdvižených tašek jste sledoval svůj úsek. Snažil jste se vidět nepřítele. Věděl jste, že před vámi je pěší jednotka a musel jste sledovat, co se děje za ní. Když byl třeba průzkumný útok, tak jste jel za tou jednotkou, byl jste s nimi ve spojení. Jejich děla a tanky pokračovaly dál a vy jste zůstal za nějakým terénem. Vaším úkolem nebylo na někoho střílet nebo bojovat, ale čekat, až za vámi přijdou a řeknou: ,Tohle a tohle chceme (zjistit).‘ Anebo jste si natáhl telefon a šel jste s nimi dopředu.“

Informace, které Horák obdržel od pěchoty anebo vypozoroval na stanovišti, předával telefonicky dělostřelecké baterii. Dále pracoval ve výpočetním středisku, které každé ráno obdrželo letecké fotografie a připravovalo palebné operace.  

„Jednou jsem šel pěšky se zapisovačem, radistou a telefonistou, dohromady nás bylo asi pět. Při přechodu přes jeden kanál jsme utopili radiostanici. Jeden kluk, který šel se mnou, to byl takový nešikovný… Hodnej chlapec, ale tělesně víceméně nemožnej. Chtěli jsme se přeplavit na voru a on z něho spadl a utopil radiostanici, tak nám zbyl jenom telefon. Přišli jsme na pozorovatelnu, dál už jsme nemohli. Když jsme tam dorazili, zjistili jsme, že není telefonické spojení, takže jsem musel jít zase po drátu zpátky a opravit linku. U Dunkerque jste se nemohl zahrabat hlouběji než padesát centimetrů, to už jste narazil na vodu. Nejhorší bylo, že na zaplavená místa Němci nemuseli střílet a stačilo se jim soustředit jen tam, kam člověk mohl jít. Když jsem se vracel, začal mě ostřelovat sniper. Zahrabal jsem se a teď jsem slyšel, že blízko střelil do země. Říkal jsem si: ,Ježišmarjá, kde ten chlap je…‘ Vystrčil jsem trochu přilbu a on střelil. Udělal jsem to podruhé, zase vystřelil… Já jsem se sebral a utekl jsem za barák. Takhle nějak to vypadalo.“

Nejzdařilejší akce se Horákovi podařila, když se do obklíčení dostalo britské družstvo s těžce raněným vojákem. Díky několika měsícům průzkumné práce Horák dokonale znal terén a zmíněnou jednotku vyvedl z obklíčení. Za tento čin mimo jiné obdržel medaili Za chrabrost před nepřítelem.

Německá posádka v přístavu Dunkerque kapitulovala 8. 5. 1945 a o čtyři dny později začal přesun Čs. obrněné brigády do Československa. Brigáda byla dislokována v americkém okupačním pásmu na Klatovsku a účastnila se slavnostní přehlídky v Praze 30. května.  „Přijeli jsme na Vypich, kde jsme měli přenocovat. Ráno měla být v Praze ta přehlídka. Já jsem se sebral, utrhl jsem se, jel jsem telefonovat domů. Dovolal jsem se do Antonínova Dolu, tam mi řekli, že rodina je v pořádku, že rodiče a bratr žijí a jedou mě navštívit do Prahy na ten Vypich. Zalezl jsem si do křoví a spal jsem. Když jsem se probudil, čekal mě otec u mého tanku. To bylo první setkání… Pak jsem měl to štěstí, že když jsme jeli na tu přehlídku, porouchal se náš tank na Strossmayerově náměstí… Zůstali jsme stát. Naše brigáda se pak sebrala a odjela na jih, já a moje posádka jsme si v Praze užívali ještě několik dní. To bylo nádherný.“

Celkem obdržel Horák tři vysoká vojenská vyznamenání: Československý válečný kříž, zmíněnou Československou medaili Za chrabrost před nepřítelem a medaili Za zásluhy. Po válce mu bylo nabídnuto, aby v armádě zůstal, ale odmítl. Toužil se vrátit do Brodců a budovat rodinnou sklárnu, kterou jeho otec koupil v roce 1930. Horák starší byl i podílníkem ve sklárně Antonínův Důl, který před válkou vlastnily čtyři židovské rodiny: z Londýna, Budapešti, Paříže a Jablonce. V předtuše nepříznivých časů převedli majitelé majoritní podíl firmy Schindler – sklárna Antonínův Důl na Horákova otce, který byl jejím ředitelem od roku 1935 do roku 1941, kdy byl vyhozen novým majitelem, sudetským němcem Posseltem, který továrnu dostal do vlastnictví. Po válce se Horák starší do Antonínova Dolu na žádost zaměstnanců vrátil, ale již jen nakrátko. Někdejší firmu Schindler totiž zabavil stát znárodňovacím dekretem prezidenta Beneše z května 1945. Z bývalých majitelů ostatně přežili válku jen dva, pan Löbl z Londýna a dr. Blumenfeld z Paříže, na továrnu již ovšem žádný nárok neměli. Horák starší se po znárodnění sklárny v Antonínově Dole vrátil se svým synem do Brodců, kam mezitím Jiří Horák investoval 80 000 Kčs, které mu vyplatil stát jako manko na žoldu z válečné doby. Fyzické i finanční investice se zakrátko ukázaly jako marné… Odchodem z armády sice Horák předešel jistotné komunistické perzekuci po roce 1948 a ušetřil si „ten Mírov a podobně“, zabavení továrny ovšem přihlížet musel.

Historie rodinného podniku

Starou brusírnu v zanedbaném stavu zakoupil Václav Horák v dražbě v roce 1929. Manažerské zkušenosti získal ještě před první světovou válkou ve sklárně Josef Inwald v Poděbradech (pobočka teplických skláren), poté na Rudolfově huti v Teplicích a později ve sklárně v německém Schützendorfu (dnes Dobronín), kde pracoval jako technický úředník. Jeho pokus o samostatné podnikání v oboru zasáhla silně hospodářská krize po roce 1930 – podnikové akcie byly znehodnoceny a Horák vězel po krk v dluzích. Protože stále pracoval v Dobroníně jako technický úředník, založil firmu nově a pod jiným jménem, aby o své zaměstnání nepřišel. Silou brodecké brusírny byla stará Bankiho turbína, která přes blízký rybniční náhon zásobovala podnik elektřinou. Jediným energetickým nákladem tak byla údržba zařízení, což dovolalo velmi výhodné ceny – artiklu, který se v době krize ostatně prodával velmi špatně a byl silně závislý na exportu a zahraničních objednávkách. Celá výroba byla díky energetické samostatnosti podle zapsaných údajů Václava Horáka asi o 30 procent levnější. Pracovalo se střídavě, jen když v rybníku byla voda, a všechen výnos Horák vložil do umořování svých dluhů.

V roce 1935 se štěstí obrátilo. V tomto roce mu pro jeho zkušenosti firma Schindler a spol. v Jablonci nad Nisou nabídla místo ředitele ve své filiálce v Antonínově Dole nedaleko Dobronína, když se mu podaří tuto sklárnu znovu uvést do provozu a zahájit v ní výrobu olovnatého křišťálu – nejluxusnějšího skla matného lesku, pro kurtoazní, umělecké produkty. Antonínův Důl stál již šestým rokem a všichni dělníci, skláři a brusiči žili několik let na podpoře, pokud se tzv. žebračenky tak dají nazývat. Horák v Antonínově Dole uspěl a podařilo se mu prolomit i existující kartel na výrobu olovnatého křišťálu – sklárna vyráběla většinou olovnatý křišťál, čistý i barevný pro tuzemský a zahraniční trh. Dodávala též sklářský polotovar pro rafinerské zpracování v brusírnách na Českolipsku, Novoborsku, Železnobrodsku, Poděbradsku a na Českomoravské vrchovině. Přirozeně nezapomněl ani na svůj podnik v Brodcích, kde roku 1937 zrekonstruoval staré vodní dílo a osadil ho moderní Reiffensteinovou turbínou na výrobu stejnosměrného proudu, kterou pro případ sucha zajistil dieselovým agregátem. Závod vybavil dynamem a akumulátorovnou. 

Sklárna v Antonínově Dole, kde byl Václav Horák ředitelem, byla v roce 1943 arizována a předána do správy sudetskému Němci a esesákovi Bruno Posseltovi, se kterým Horák přirozeně dále nespolupracoval. V té době byl jeho syn Jiří již šestým rokem v Anglii a nebyly o něm žádné zprávy. Židovští spolumajitelé Schröderovi (jedni ze čtyř podílníků) sklárny v Antonínově Dole byli odvlečeni do koncentráku a nikdy se už nevrátili. Totéž se stalo i s dalším podílníkem firmy, JUDr. Blumenfeldem z Budapešti, který zahynul v Osvětimi. 

Po válce, kdy zmizel německý správce Posselt, se Václav Horák nakrátko do Antonínova Dolu vrátil. V roce 1945 byla ovšem sklárna znárodněna a Horák, který tam ztratil místo podruhé, se hodlal věnovat jen svým Brodcům, kterých se znárodnění netýkalo. Do této rodinné brusírny Jiří Horák, který mezitím demobilizoval, vložil celý svůj válečný žold, tj. 80 tisíc korun, který mu byl ex post v roce 1947 vyplacen za jeho služby v armádě. Stal se tak podílníkem otcovy firmy, která se přejmenovala na Václav Horák a syn – brusírna skla Brodce. Z peněz od ministerstva národní obrany postavil Horák dvě malé vilky (původně jich mělo být šest) a nastěhoval do jedné z nich svého zaměstnance – „toho, který se mi zdál nejpotřebnější“. Přesně toho, který se pak v únoru 1948 přihlásil k milicím a nakonec se z pozice předsedy komunistické organizace v závodě podílel na šikanování svého dobrodince.

Po únoru 1948 přišlo po schválení patřičných zákonů další znárodnění, tentokrát celého podniku a bez náhrady. Jiří Horák odešel, protože jako voják ze západní fronty nehodlal čekat na to, až mu StB při pravidelných prohlídkách „náhodou“ objeví za trámem nabitý revolver nebo protistátní letáky. Václav Horák se nějaký čas ve svém bývalém podniku udržel, ale zakrátko musel skončit i on. Jeho syn si našel práci u někdejší firmy Inwald v Poděbradech, kde otec kdysi začínal. Pro své jazykové znalosti začal na poměrně prestižním místě v exportním oddělení a oživoval staré kontakty na zahraničním trhu. Jako někdejšího západního vojáka ho tu nečekala závratná kariéra – exportní oddělení musel opustit v roce 1952. Následoval klasický a smutný příběh válečného hrdiny a navíc třídního nepřítele: Jiří Horák se živil jako autobusák ČSAD v Kutné Hoře, posléze jako čistič rohožek, na kterých stály ve fabrikách soustružnice. Jeho životní situace se zlepšila až v roce 1968, kdy byl zaměstnán jako překladatel v Ústavu nerostných surovin v Kutné Hoře, odkud v roce 1976 odešel do důchodu. 

Výroba v Brodcích byla zastavena v roce 1985 (podnik se ještě dříve stal součástí skláren Bohemia v Poděbradech, n. p.) a z bývalé brusírny se měl stát rekreační podnik s vířivkami a bowlingovou halou. Ony dvě vilky, které Horák nechal postavit za svůj žold, věnovaly sklárny Bohemia (filiálka ve Světlé n. Sázavou) Místnímu národnímu výboru v Brodcích v roce 1962. MNV vilky obratem prodal za směšnou částku svým dvěma zasloužilým kádrům, kterým patří doposud.  

V roce 1991 požádal tehdy dvaasedmdesátiletý Jiří Horák o restituci, aby se ujal svého dědictví a znovu rozjel výrobu broušeného skla. Problém spočíval v tom, že někdejší turbínovku (Reiffensteinova turbína byla deinstalována v roce 1965) stát svěřil již v roce 1985 někdejšímu referentovi brusírny Brodce, který tam jako domácí kutil a vynálezce hodlal provádět své pokusy s malou elektrárnou na vodní pohon. Brusírna, kterou Horákovi stát vrátil v dezolátním stavu, tedy ztratila svou nejcennější součást – levný zdroj energie. V přibližně pěti soudních řízeních, ve kterých se dožadoval zpět svého majetku, mu nárok na turbínovku odepřeli – bohužel se tak stalo kvůli neschopnosti jeho právního zástupce, který neunesl důkazní břemeno a nepodařilo se přesvědčivě prokázat, že turbínovka není součástí již dříve znárodněného pozemku, který Horákovým nepatřil – turbínovka se nacházela na pozemcích hraběte Salvatore Collalto, který o pozemek přišel v roce 1945. K tomu je ještě potřeba uvést, že správci objektu někdejší brusírny skla v Brodcích nehodlali Horákovi předat jeho dědictví v dobrém stavu. Několik dní před transakcí, nařízenou v restitučním řízení, zdemolovala neznámá skupina lidí veškeré vybavení. Ačkoli není možné jednoznačně tvrdit, že pochybila justice (na zpackaném soudním řízení nese velkou vinu Horákův právní zástupce), je osud Horákovy brusírny přece jen velmi hořkým dokladem toho, že bezpráví, započaté v roce 1948, nebylo nikdy zcela napraveno. 

I když se zpočátku potýkal s nepřízní osudu, podařilo se Václavu Horákovi v nesnadných letech vybudovat zdravý a prosperující podnik, který bez úhony přežil i protektorát. Rodina do něj vložila neobyčejnou dřinu a nemalé peníze a pak ji v roce 1948 ukradli komunisté a potupně vyhnali majitele pryč. Socialistické hospodářství se pak dokázalo postarat o to, aby podnik prosperovat přestal a zchátral. Dnes obývá devadesátiletý Jiří Horák pustnoucí a jen svépomocí opravované budovy, zatímco se na něj z protějších vilek šklebí bývalí kádři komunistické strany. Je lhostejné, zda jsou jeho představy o tom, že znovu vybuduje sklářský průmysl v Čechách, iluzorní. Spravedlivé by bývalo bylo, kdyby se o to po listopadové revoluci mohl s vydatným odškodněním od státu alespoň pokusit. Při mé návštěvě v Brodcích mi Jiří Horák ukázal kromě válečných fotografií a množství pramenů k historii brusírny ještě jeden artefakt: je to kalich z matného olovnatého křišťálu, který brodečtí brusiči vyrobili v roce 1937 jako vzor pro jednoho ze svých prominentních zákazníků – britskou královskou rodinu. 

Natočil a zpracoval Ondřej Bratinka v roce 2009.