Ilona Horáčková

„Bydleli jsme vedle Stromovky, kde ti Rusové byli. Nejen tedy Rusové, ale všichni ti chudáci z těch sovětských republik, kteří byli opravdu vyděšení, to musím říct. Byli úplně zmatení. Nemám na to nějaké, jako že by se na nás, ono se tam nesmělo, ale nebyli nějací agresivní, a dokonce se mi stalo potom později, že jsem šla s kamarádkou na kukuřici do pole. Letěl nad námi ruský vrtulník. Zřejmě tedy sledovali, jestli tam nejsou nějací záškodníci, protože ty jejich informace, že tady je kontrarevoluce a já nevím co… Tak nad námi párkrát zakroužili, a to jsem tedy opravdu měla strach, ale neudělali nic a odletěli pryč. Maminka byla taková útlocitná a pořád na ně koukala z okna, na ty Rusy. Říkala, že jsou to chudáci. Litovala je, že by jim snad i něco přinesla k jídlu. Jinak ona nebyla nikdy komunistka, nikdy nezaváhala. Ani v době, kdy otec byl, tak vždycky byla proti, ale těch vojáků jí bylo líto.“

„Chodili tedy novináři a u něj v zaměstnání místo toho, že by ho nějak podpořili, tak spíš dávali nepříjemné otázky a podezřívali ho, že byl s nimi nějakým způsobem spřažený. Měl z toho potom dlouhá léta popotahování, a vlastně tím pádem končil. Nechali ho tedy létat. Pak se ještě soudil. Byli přeřazeni ještě asi s deseti kolegy na práci v nějaké kanceláři. Musím říct, že i když to byl socialismus a všichni víme, jak to tady vypadalo, tak ten soud nakonec vyhráli. Z politických důvodů je nemohli vyhodit ze zaměstnaneckých pozic, co byli piloti. Takže se vrátil na letadla, ale zůstal vlastně, dali ho, už potom nebyl kapitán, dali ho jako druhého pilota na osmnáctky.“