Josef Hora

"V pětačtyřicátém po válce, když se Sokol v Kladně obnovil, tak jsem tam začal chodit jako dorostenec. Předpokládalo se, že bude velký zájem a bude třeba rozšířit sokolovnu, tak už měli připravený záměr. Byl tam sokol stavitel, takový už starší pán, jmenoval se Emil Marcín, a ten měl připravený plán na dostavbu sokolovny. Že se sál rozšíří o jednou tak velkou plochu jako byl cvičební sál. Tak se v tom čtyřicátém sedmém roce začala ještě ke všemu stavět ta sokolovna, kam jsem chodil na brigádu. To spočívalo v tom, že starší členové, v letech pracovitých, třicet, pětatřicet, padesát, jezdili autem na jeden z kladenských dolů, kde byly kdysi kvůli možné povodni zazděné určité štoly. Teď už to nebezpečí nehrozilo, tak tam jezdili ty zazděné cihly vybourávat. Jiný, který byl taky člen Sokola a měl autodopravu, tak to vozil autem na staveniště, tam to shrnul a jel pro další. Byla vyhlášena jakási dobrovolná pracovní povinnost – ale opravdu dobrovolná – když šel někdo okolo a měl třeba hodinu, dvě hodiny, půl dne, tak přišel, sednul si, tam byly stoličky, u toho sekyrky a čistil cihly. A nechávali je zase na hromadě. My, co jsme byli v té době dorostenci, tak ten stavitel nám vysvětlil: 'Tady se bude stavět v téhle linii, tak od téhle linie asi tak dva tři metry udělejte štos cihel.'"

"V roce šedesát dva likvidovali celý Újezd, jak jsem říkal, že je tam možná tak těch tři sta lidí, ty obchody a tak. Vydali zvláštní vyhlášku, i okres to potvrdil, že se to vykoupí. Tak se to vykupovalo a co tam byly domky, třeba postavené kdysi dávno, kamenné, měly třeba dvě místnosti a dvorek, tak dostali – to jsme se pak lidi mezi sebou domlouvali – dostali třeba čtyřicet padesát tisíc. Tenhleten barák ten odhadce, kterého si Poldovka pozvala, nějaký pan Kaše, odhadl na určitou částku, myslím dvě stě padesát tisíc. Přišel výměr z okresního národního výboru, že protože byla měnová reforma v roce padesát tři, tak že dostane maminka za to čtyřicet tři tisíc pět set. Z toho třicet tisíc na vázaném vkladu – mohla si za rok vybrat nějakou částku, nevím, jestli tři tisíce nebo pět tisíc. Prostě nemohla to celé vybrat, ani velkou částku vybrat najednou. Za těch třináct tisíc, co zbylo, že si musí opatřit vlastní byt."

"Na začátku přišel poldovský právník doktor Telner k nám do kuchyně, položil na stůl kupní smlouvu a říká mamince: ‚Podepište to.‘ Maminka říká: ‚Nepodepíšu.’ Tak vytáhl pistoli a říká: ‘Já mám takovou moc, že vás tady můžu zastřelit.’ Načež z té pistole vystřelil do truhlíku. Maminka že nepodepíše, tak to sbalil a odešel. To bylo v roce čtyřicet dva, na konci roku čtyřicet dva. V roce čtyřicet tři, 23. března, přišla parta lidí z Poldovky a vystěhovali nás na ulici, doslova na ulici. Přišli ke kamnům v rukavicích, natočili vodu, ulili oheň, vzali horká kamna a vynesli je na ulici. Skříň, rozestlanou postel, všechno na ulici."