Osvald Hons

„A pane Honsi, vy jste mi jednou vyprávěl, co to bylo za příběh, jak tam byli obyvatelé Mimoně a vystavovali do okna Hitlera...?“ – „Shodou okolností se taky jmenovala [Barschková]. A tam bydleli buďto nějací příbuzní v tom baráku. To bylo pravé sousedství, ve Skřivančí ulici byly dvojdomky. My jsme byli zprava a z levé strany měla vchod ta paní [Barschková]. Když měl Adolf Hitler narozeniny, myslím 20. dubna, tak tam byl Adolf Hitler, slavnostní výzdoba a rudá vlajka s bílým polem a hakenkreuzem. Řekněme s indickým symbolem štěstí, tuším to je, ale tam je to obráceně. Když 30. dubna spáchal sebevraždu, tak výzdoba byla opětovná, ale ve smutečním provedení. A 10. května, nebo už devátého, ale spíš desátého, tam byla výzdoba: Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Stalin. Taky červená vlajka tam za nimi byla, ale už tam nebyl ten hakenkreuz. Jestli to bylo vypáráno, to nevím, to už nemůžu sloužit. Byla tam československá vlajka, ale nepamatuji si, že by tam byl srp a kladivo, to nevím. Asi jen rudá a československá vlajka tam byla. Dodnes mě zajímá, odkud vzala toho Stalina…“

„Druhá vzpomínka se váže právě k náletu na Drážďany koncem února 1945. Tenkrát, to nebyl jen jeden, ale byly i další. Stalo se, že přeletělo anglické letadlo velice pravděpodobně Drážďany a bylo sestřeleno někde nad Saskou Kamenicí – někde mezi Saskou Kamenicí a Českou Lípou. Letadlo mělo posádku šesti lidí a všichni to byli Angličané. Všichni se zachránili, jeden spadl před Mimoní a další dva mezi Mimoní a Kuřívody. Všichni se dostali do zajetí. Angličani měli tenkrát poněkud volnější režim jak ostatní. Nevím proč, ale byl už konec války pravděpodobně. Takže můj děda se s nimi seznámil, protože dělali někde v lese. Takže přišel k nám, a to bylo někdy v březnu, koncem března. Pamatuji si, jak přišel a říkal něco v tom smyslu, že má doma taky takového chlapce, jako jsem já. Za čtrnáct dní přišel opět k nám a přinesl mi letadlo. Vzpomínám si přesně, že to nebyl hakenkreuz, hákový kříž, ale že to byly výsostné znaky anglických letadel. I barva byla taková zvláštní šedomodrá. Měl jsem z toho strašnou radost, v té době si vzpomínám, [že jsem si říkal,] že se pochlubím ve škole, že mám dřevěné letadlo. To bych nedal z rukou. Druhý den ráno ale letadlo už nebylo. Prostě odlétlo. Rodiče si totiž říkali, že ho vezmu do školy, a to by dopadlo asi hodně, hodně špatně.“