Osvald Hons

* 1938

  • „Osmého května jsme ten pohřeb měli odpoledne. Bylo to kolem druhé hodiny, pohřeb. Vrátili jsme se domů. Pohřeb [měl] táta mého táty. Udělal se oběd a my jsme šli s dědou a se sestrou do zahrádek. To byly tzv. Schreiberovy zahrádky, což znamenalo, že vznikly někdy kolem roku 1908, a takové zahrádky měli lidé, kteří bydleli v Mimoni a neměli je u domu, tak tam měli zahrádku. A když jsme byli na konci Skřivánčí ulice už u toho zahrádkářství, tak jsme slyšeli nějaký rachot. Jak letí letadla. Tak jsme se dívali a hledali je a byli jsme tak dvacet metrů za vstupem do zahrádek, to bylo trošku jinak, než jak je to dnes. Do toho zahradnictví. Z levé strany od jihu přilétávala nějaká letadla a pak z nich začalo něco padat a já si dodnes vzpomenu, že jsem říkal: ‚Fallschirmjäger.‘ Jako parašutisté, ale ony to byly bomby a začaly bouchat. Tak toho jsme se lekli a já říkám: ‚To jsou unseren,‘ to jsou naši. ‚Hakenkreuze,‘ mají kříže. Dál už jsme nečekali a rychle se zdekovali, schovali se do posledního baráku, kde bydlel nějaký Jirout. Tam jsme se schovali a [nastal] rachot. A v pozdější době jsem vystudoval podle jiných záznamů, že to prý bombardovali Rusové. Ovšem bombardovali to Němci, viděl jsem to na vlastní oči.“

  • „A pane Honsi, vy jste mi jednou vyprávěl, co to bylo za příběh, jak tam byli obyvatelé Mimoně a vystavovali do okna Hitlera...?“ – „Shodou okolností se taky jmenovala [Barschková]. A tam bydleli buďto nějací příbuzní v tom baráku. To bylo pravé sousedství, ve Skřivančí ulici byly dvojdomky. My jsme byli zprava a z levé strany měla vchod ta paní [Barschková]. Když měl Adolf Hitler narozeniny, myslím 20. dubna, tak tam byl Adolf Hitler, slavnostní výzdoba a rudá vlajka s bílým polem a hakenkreuzem. Řekněme s indickým symbolem štěstí, tuším to je, ale tam je to obráceně. Když 30. dubna spáchal sebevraždu, tak výzdoba byla opětovná, ale ve smutečním provedení. A 10. května, nebo už devátého, ale spíš desátého, tam byla výzdoba: Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Stalin. Taky červená vlajka tam za nimi byla, ale už tam nebyl ten hakenkreuz. Jestli to bylo vypáráno, to nevím, to už nemůžu sloužit. Byla tam československá vlajka, ale nepamatuji si, že by tam byl srp a kladivo, to nevím. Asi jen rudá a československá vlajka tam byla. Dodnes mě zajímá, odkud vzala toho Stalina…“

  • „Druhá vzpomínka se váže právě k náletu na Drážďany koncem února 1945. Tenkrát, to nebyl jen jeden, ale byly i další. Stalo se, že přeletělo anglické letadlo velice pravděpodobně Drážďany a bylo sestřeleno někde nad Saskou Kamenicí – někde mezi Saskou Kamenicí a Českou Lípou. Letadlo mělo posádku šesti lidí a všichni to byli Angličané. Všichni se zachránili, jeden spadl před Mimoní a další dva mezi Mimoní a Kuřívody. Všichni se dostali do zajetí. Angličani měli tenkrát poněkud volnější režim jak ostatní. Nevím proč, ale byl už konec války pravděpodobně. Takže můj děda se s nimi seznámil, protože dělali někde v lese. Takže přišel k nám, a to bylo někdy v březnu, koncem března. Pamatuji si, jak přišel a říkal něco v tom smyslu, že má doma taky takového chlapce, jako jsem já. Za čtrnáct dní přišel opět k nám a přinesl mi letadlo. Vzpomínám si přesně, že to nebyl hakenkreuz, hákový kříž, ale že to byly výsostné znaky anglických letadel. I barva byla taková zvláštní šedomodrá. Měl jsem z toho strašnou radost, v té době si vzpomínám, [že jsem si říkal,] že se pochlubím ve škole, že mám dřevěné letadlo. To bych nedal z rukou. Druhý den ráno ale letadlo už nebylo. Prostě odlétlo. Rodiče si totiž říkali, že ho vezmu do školy, a to by dopadlo asi hodně, hodně špatně.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 25.04.2024

    (audio)
    délka: 01:54:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
  • 2

    Liberec, 06.05.2024

    (audio)
    délka: 02:10:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsem Sudeťák. Ne geopoliticky, ale geograficky

Pamětník coby student Vyšší odborné školy sklářské v Novém Boru, 1953
Pamětník coby student Vyšší odborné školy sklářské v Novém Boru, 1953
zdroj: Archiv pamětníka

Osvald Hons se narodil 2. dubna 1938 v Mimoni do smíšené česko-německé rodiny. Druhou světovou válku prožili v Mimoni, kde se na jejím sklonku stali Honsovi například svědky bombardování města. Pamětníkův otec odmítl přijmout po záboru pohraničí nové občanství Velkoněmecké říše a byl odeslán na práci do Německa. Díky tomu, že byla rodina silně levicově orientována, nemuseli být její členové zařazeni do poválečného odsunu Němců z Československa. Rodina Osvalda Honse proto mohla zůstat v Mimoni i po válce. V roce 1945 nastoupil pamětník do druhé třídy české školy, kde si rychle osvojil češtinu. Po jejím dokončení nastoupil na sklářskou školu do Nového Boru, kde získal znalosti v oblasti technologií výroby skla. Po splnění povinné vojenské služby v letech 1957 až 1959 na Slovensku a v Červené Vodě se vrátil zpět do školy. Doplnil si vzdělání na Vyšší průmyslové škole sklářské v Novém Boru a začal pracovat ve Výzkumném ústavu užitkového skla. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy byl po stranických prověrkách z KSČ vyloučen a prohlášen za pravicového oportunistu. Později působil v dělnických profesích, až v roce 1971 nastoupil jako horník do uranových dolů v Hamru na Jezeře. Po těžkém úrazu, který se mu stal v roce 1983, pracoval už jen na povrchu a poté odešel do důchodu. Osvald Hons žil v Mimoni i v době natáčení (2024) a věnoval se své největší zálibě, kterou je regionální historie. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky finanční podpoře z města Mimoň.