Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Osvald Hons (* 1938)

• narodil se 2. dubna 1938 v Mimoni do smíšené česko-německé rodiny

• rodina byla vždy silně levicově orientována

• stal se svědkem bombardování Mimoně a osvobozování města

• rodina získala status antifašistů a nemuseli do odsunu

• v roce 1945 nastoupil do české školy do druhé třídy a naučil se rychle česky

• v Novém Boru absolvoval sklářskou školu

• vojenskou službu vykonával v letech 1957–1959 nejprve na Slovensku a pak u chemiků v Červené Vodě

• v roce 1968 se postavil proti okupaci Československa, v následných prověrkách byl označen za pravicového oportunistu a vyloučen z KSČ

• od roku 1971 pracoval v uranových dolech v Hamru na Jezeře

• v roce 1983 po těžkém úrazu v dolech odešel do důchodu

• v roce 2024 žil v Mimoni a věnoval se psaní odborných knih s tematikou regionální historie

Mnichovská dohoda podepsaná v noci 30. září 1938 čtyřmi evropskými mocnostmi představovala pro Československo rozbití celistvosti státu. Podpis dohody totiž znamenal připojení československého pohraničí, tzv. Sudet, kde žilo více než 50 % českých Němců, k nacistickému Německu. Odpůrci nacistického režimu stáli před těžkou otázkou, zda opustit své domovy a usídlit se ve vnitrozemí, anebo zůstat ve svých domovech a čelit případným represím ze strany nacistů.

Před podobnou otázkou stáli i rodiče Osvalda Honse. Česko-německá rodina totiž patřila k významným levicovým představitelům města Mimoně a širokého okolí. Nevlastní dědeček pamětníka Julius Hocke už v roce 1919 založil v Mimoni Komunistickou stranu Německa a přesvědčeným antifašistou byl i pamětníkův otec Alois Hons. Ten měl po záboru pohraničí přijmout občanství Velkoněmecké říše. Tuto nabídku odmítl a byl nasazen na práci do německého Hannoveru. Po návratu mohl pracovat v Mimoni a po konci války díky politickému přesvědčení a vystupování nebyla rodina zařazena do odsunu a mohli tak zůstat v rodné Mimoni.

Dědeček založil komunistickou stranu ještě před vznikem KSČ

Osvald Hons se narodil 2. dubna 1938 českému otci Aloisi Honsovi a německé matce Gertrudě (roz. Barsch). Rodiče měli celkem čtyři děti, které se narodily s odstupem čtyř let. Nejstarší byla Herta (1934), poté přišel na svět Osvald (1938), Alois (1942) a jako poslední Květa (1946). Ve svém vyprávění se pamětník zmínil i o dalších sourozencích, kteří ovšem zemřeli v brzkém věku a doma se o nich téměř nemluvilo.

Bohatá je však genealogie obou rodičů, kterou pamětník díky matrikám sám sestavil a rozšiřuje ji o další zajímavé informace. Česká strana rodiny pocházela původně od Turnova a do Mimoně se přistěhovali kvůli práci. Naopak německá strana rodiny pocházela z blízkého okolí Mimoně. Přesněji pamětníkova babička z Pertoltic a dědeček Wilhelm Barsch z Doks. Právě pamětníkův vlastní dědeček zemřel v roce 1919 v mimoňském vojenském lazaretu na následky zranění a onemocnění z první světové války. Jeho manželka Anna Barsch tak zůstala na výchovu dvou dětí sama.

V roce 1922 se pamětníkova babička Anna Barsch seznámila s železničářem Juliem Hockem z Bohatic. Ten byl v tu dobu také vdovcem s třemi dětmi. Jeho manželka tragicky zemřela po srážce vlaku, kdy mu do práce nesla večeři. Anna s Juliem se vzali a společně vychovávali své potomky. „Byl to takový sňatek z rozumu, protože babička se starala o rodinu a dědeček Julius Hocke zase pracoval a plně se věnoval politice. Byl jedním ze zakladatelů Komunistické strany Německa v Mimoni v roce 1919. Předchůdkyně známější KSČ, se kterou se pak následně sloučila,“ vzpomíná na své prarodiče pamětník.  

Ke konci války Němci bombardovali Mimoň

Osvald Hons se narodil v předvečer konce první republiky. Na konci října 1938 došlo k záboru pohraničí a připojení tohoto území k nacistickému Německu. Alois Hons jako Čech musel přijmout nové občanství. To okamžitě odmítl, protože nechtěl jakkoliv podporovat nový režim. Byl tedy poslán na práci do německého Hannoveru. O dovolené se ale za rodinou vracel. Během jednoho takového volna se mu stal úraz, a tak ho přesunuli do válečné výroby do Mimoně, kde působil až do konce války.

V Mimoni se nacházela poměrně silná skupina antifašistů, kteří si mezi sebou říkali antifa. Hlavním cílem bylo zajišťovat zajatcům v zajateckých táborech v blízkosti Mimoně potraviny, ošacení či provizorní úkryty v lesích, pokud by se pokusili o útěk. Jednalo se o ilegální skupinu, která byla krytá například i tím, že někteří antifašisté vstoupili do nacistických organizací, aby zajistili potřebné informace a mohli tak chránit ostatní obyvatele. Mezi takové patřil pamětníkův otec Alois Hons, strýc Josef Hons či prarodiče manželé Hocke.

Na konání rodinných příslušníků vzpomíná pamětník následovně: „Britští letci se dostali do zajetí a měli oproti ostatním zajatcům volnější režim a můj děda se s nimi seznámil. Jednou jeden z nich přišel k nám, to byl asi březen 1945. Vzpomínám, že mi říkal něco v tom smyslu, že má doma stejného syna, jako jsem já. Za čtrnáct dní přišel znovu a přinesl mi letadélko. Dodnes si pamatuji, že tam nebyl hakenkreuz, ale výsostné znaky anglických letadel. Těšil jsem se, jak ho ukážu dětem ve škole, ale ono přes noc odlétlo. Rodiče se báli, že ho vezmu do školy a přijdou na ně a dopadlo by to hodně špatně.“

Ke konci války docházelo k častým bombardováním města Mimoně a širokého okolí. Vždy když se nálet blížil, tak se všichni obyvatelé schovali do krytů či sklepů, kde přečkali bombardování. Osvald Hons si dodnes vzpomíná, že jednou k poplachu nedošlo a bomby padaly bez varování. „Bylo to 8. května 1945, pamatuji si to přesně. Protože jsme na hřbitově pohřbívali dědečka Aloise Honse. Respektive to bylo asi dvě hodiny po pohřbu. Viděl jsem, jak letí letadla, a říkám mamince, že jsou to naši – viděl jsem ty kříže na letadlech, která se zvedala z letiště. A taky že ano, německá luftwaffe kryla ústup německých vojáků z města,“ dodává Osvald Hons.

Dědeček s babičkou šli budovat tzv. Nové Německo

V květnu 1945 opustil wehrmacht město a místní antifašisti společně s Čechy ustanovili 9. května tzv. Národní stráž, která měla za úkol v prvních chvílích zajistit ve městě pořádek a bezpečnost všech obyvatel až do příchodu pořádkových sil. Právě Národní stráž bedlivě sledovala příchod Rudé armády, která do města dorazila 10. května 1945. „Maminka tvořila takovou spojku mezi jednotlivými stanicemi ve městě. A podávala informace, odkud přijdou Sověti. Když bylo hotovo, jeden ji vzal na motorku a odvezl ji domů. Dědeček nalil vojákovi režnou, připili si a bylo po válce,“ vzpomíná na osvobození pamětník.

Po konci druhé světové války došlo, jako v celém pohraničí, i v Mimoni k odsunu Němců. Zprvu byli Němci vyháněni ze svých domovů, ale později se situace uklidnila a německé obyvatelstvo bylo organizovaně odsouváno do Německa. Kdo však mohl ve svých domovech zůstat, byli lidé, kteří prokazatelně nespolupracovali s nacistickým režimem. To byl případ i rodiny Honsových a Hockeových. Jejich členové dostali červenou pásku, aby se jako antifašisté odlišili od Němců určených k odsunu. „Maminka byla silně proti nacistům. Za celou válku dobrovolně nikdy nehajlovala,“ říká pamětník. „Teda možná jednou, aby v pořádku prošla přes hlídku, tak ruku zvedla.“ 

I když se odsun Němců Honsových a Hockeových netýkal, tak se pamětníkovi prarodiče rozhodli Československo opustit. Odešli s posledním odsunem, kdy je nelimitovala váha majetku, ale mohli si naplnit vagón věcmi a odjet. Důvodem bylo jejich politické přesvědčení. Julius Hocke jako zakladatel mimoňské komunistické strany se chtěl podílet na poválečné obnově tzv. Nového Německa, a proto se rozhodl pro odchod. Nakonec se manželé usídlili ve městě Wernigerode am Harz, kde Julius Hocke v roce 1961 zemřel.

Aby nebyla v podniku protekce, tak mi dal otec výpověď

Pamětníkovi rodiče se všemi dětmi v Mimoni zůstali a pustili se do poválečné obnovy města. Osvald Hons nastoupil v roce 1945 do druhé třídy české školy. „S jazykem jsem problém neměl. Doma jsme ze dne na den začali mluvit česky. Ve škole jsem vše pochytil, hodně jsem četl a česky se naučil možná i za dva měsíce,“ vzpomíná.

Po absolvování základní školy měl pamětník sen studovat chemii. Rozhodl se proto přihlásit se na Vyšší průmyslovou školu sklářskou do Nového Boru na obor pro sklářské laboranty. Školu úspěšně zakončil a začal pracovat v národním podniku Mitop, kde funkci ředitele vykonával pamětníkův otec. Firma se však zaměřovala na výrobu technických textilií, nikoliv skla.

V roce 1957 nastoupil Osvald Hons na povinnou vojenskou službu do Trenčianských Biskupic a odtud k jednotce chemiků do poddůstojnické školy v Červené Vodě. V roce 1959 se vrátil do civilu s tím, že otec mu již nedovolil vrátit se zpět do podniku, jelikož politické zájmy některých pracovníků poukazovaly na to, že zaměstnaný syn je jistá forma protekce. Nastoupil proto urychleně jako referent pro výchovu učebního dorostu u Dřevozpracujících závodů n. p. Mimoň.

Osvald Hons se rozhodl nastoupit zpět na sklářskou školu a pokračovat ve studiu. V roce 1960 nastoupil do třetího ročníku a po splnění rozdílových zkoušek mohl dále pokračovat. Ve čtvrtém ročníku se pamětník stal zároveň odborným asistentem a v roce 1962 úspěšně odmaturoval. V září téhož roku pak nastoupil jako výzkumný pracovník do chemické laboratoře oborového Výzkumného ústavu užitkového skla v Novém Boru se zaměřením na sklářské suroviny.

U prověrek jsem byl označen jako pravicový oportunista

U Osvalda Honse se předpokládalo, že díky výchově i rodinné tradici vstoupí mezi komunisty. Což také učinil hned ve svých osmnácti letech. Po dvouleté kandidatuře ho v roce 1956 přijala Komunistická strana Československa (KSČ). O politiku se zajímal už od roku 1955, kdy nastoupil do národního podniku Mitop. Zde byl zvolen do předsednictva Okresního výboru Československého svazu mládeže (OV ČSM) a později do krajského výboru. Měl nastoupit i do Komsomolské školy v Moskvě, ale to odmítl. Po návratu z vojny pokračoval v mládežnickém hnutí na úrovni okresu Česká Lípa. V roce 1963 nastoupil jako student na Večerní univerzitu marxismu-leninismu (VUML), kterou zakončil po třech letech v roce 1966.

Okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 se pro pamětníka i pro jeho otce, v tu dobu předsedu místní organizace KSČ v Mimoni, stala obrovským šokem. Osvald Hons i s ostatními obyvateli protestoval proti okupaci a psal vápnem různá hesla po okolí.

S nástupem tzv. normalizace musel své místo ve výzkumném ústavu opustit. Alternativní nabídku práce pomocného taviče odmítl. „Přišly prověrky a přišla řada i na mě. Dostavil jsem se a na klopě jsem měl odznak Svobody a Dubčeka, protože jejich politiku jsem podporoval. No, neprošel jsem, a ještě jsem si vyslechnul, že jsem pravicový oportunista. Ze strany jsem byl vyloučen,“ vzpomíná na přelomovou dobu pamětník.

Při vrtání praskla tyč a prorazila mi lebku

Po politické změně a vyloučení z KSČ odešel v roce 1970 do nově se tvořícího závodu Eutid ve Staré Vodě nedaleko Mariánských Lázní. Díky nedostatku pracovníků se zde na politické názory moc nehledělo. Avšak po zdravotních problémech své starší dcery musel působení v podniku ukončit a vrátit se zpět do Mimoně. Snažil se nastoupit do jiných skláren, ale po zaslání životopisu přišla vždy zamítavá odpověď.

V září 1971 nastoupil Osvald Hons jako důlní dělník v uranových dolech v Hamru na Jezeře. I když, jak sám přiznává, nevěděl o horničině nic, přihlásil se a nastoupil. „Parta tady byla skvělá, opravdu skvělá. Horníci drželi spolu a slovo tam platilo. Každý měl přezdívku. Chodil jsem pořád v kabátu a klobouku, takže mi říkali farář. To mi zůstalo dodneška, kdy se na setkání horníků potkáme a všichni mě tak oslovují,“ vzpomíná na své hornické začátky.

V dolech vystřídal několik pozic, kdy začínal jako pomocný dělník tzv. mašinkáře, pumpař, jeřábník, mašinkář, razič na čelbě a překvapivě i střelmistr, což nebylo pro politicky nespolehlivého člověka běžné. V roce 1981 v dolech utrpěl velmi těžký úraz, kdy jako směnový předák navrtával čelbu a zlomená vrtací tyč mu prorazila lebku. Po zotavení se vrátil zpět do dolů, ale začal trpět silnými závratěmi. Pracoval ještě rok na povrchovém pracovišti a v roce 1983 odešel na doporučení do důchodu.

Sametová revoluce znamenala pro Osvalda Honse velkou a pozitivní změnu ve společnosti. Ještě 22. listopadu 1989 si ho předvolali na téměř pravidelnou výslechovou kontrolu, tentokrát ve věci aféry s bombovým výbuchem v atriu Krajského národního výboru v Ústí nad Labem, jelikož bylo podezření, že jako střelmistr na dolech se mohl na této akci podílet. Hned po pádu komunistického režimu začal naplno podporovat mimoňské Občanské fórum, za které ve volbách jako nestraník i kandidoval. Komunální politice zůstal věrný a ve volbách kandidoval jako nestraník za Českou stranu sociálně demokratickou (ČSSD). V roce 2024 žil Osvald Hons stále ve své rodné Mimoni a věnoval se naplno psaní knih a odborných studií na téma regionální historie.