„Po osmačtyřicátém roce, tady ani moc ne, ale spíš zespoda, ze Zadova a tak, hodně lidí pomáhalo převádět. To vozili lidi z Prahy, to byl třeba nějakej Voldřich, já jsem s ním potom dělal v lese. Pak se to provalilo a zavřeli ho. Dostal osmnáct let, z osmnácti pak devět a z těch devíti odseděl čtyři a půl. A byl zbaven všech občanských práv. Zato nemusel na vojnu. Nedostal ani propustku na druhou stranu, mohl dělat jen před dráty. Tak oni takhle pomáhali převádět. To vždycky ti lidé přijeli z Prahy na Zadov, tam přespávali. Tam byli zavření pomalu všichni. On dělal s koňma u Stachů a v noci ho přišli sebrat. Přišli na něho tak, že se nějaký ten tajný dostal na druhou stranu do lágru a z těch lidí tam dostal, kdo jim pomáhal ven. A tady je už přišli jen sesbírat, na Zadov. Tam to bylo skoro všechno zavřený. Poněvadž každý s tím něco nějak měl. Oni dobře platili, převážně to byli majetní lidé, ti lidé z Prahy a tak. Ten Voldřich měl asi tři nebo čtyři motorky a vozil to sem a tam. A tady šli takhle ven, ze Zadova do Finsterau.“
„Místní obyvatelstvo, to bylo všechno německé. A tak po pětačtyřicátém roce často odcházelo do Německa. Například Filipova Huť utekla skoro celá. Šli sami. Někteří s sebou vzali i krávy. Od nás se tam ale nikomu moc nechtělo. Byla tam bída. Kdo nemusel, tak nešel. Moje matka na druhou stranu jít nechtěla. Proto jsme tady nakonec zůstali viset. I když jsme potom žádali. Ale to už nás nepustili.“
„Zkraje to nebylo tak hlídaný. Proto potom udělali v třiapadesátém roce ty dráty. My jsme tady s otcem jezdili s koňma a museli jsme tahat dříví na Březníku, kde dělali ty průseky pro elektriku. Koně jsme měli přivázané v lese a u vojáků na Březníku nám dávali jíst. To bylo, než se udělaly ty dráty. Tam potom bylo to zakázané pásmo – černé tabulky. Tam se smělo dělat jen s hlídkou. To jsme pracovali a vojáci byli u nás. Hajní to vždy museli předem nahlásit. Bydleli jsme na Roklanu, tam jsme měli postavené stáje a tahali jsme tam dříví a k nim jsme chodili i jíst. Oni dobře vařili a bylo to laciné. Někteří tam také přišli o život. Protože oni tam třeba přišli a počítali s tím, že se dostanou na druhou stranu. Museli chodit vždycky ve dvou. No a někdy jeden druhého odpráskl a šel. Jmenovitě už nevím, ale vím o dvou nebo třech případech, tam nahoře.“
„Vedle bydlel můj strejda. Měl dvě holky. Jednoho dne dostali lístek, že musí být určitý den připravení, a odvezli je do lágru v Dlouhé Vsi. To bylo v červnu 1946. Tak otevřeli dveře a krávy vypustili na louku. Ty si pak většinou někdo odvezl pryč. Tady byl národní správce, nějaký Lejsek, a šmelil s tím. On ale nakonec také musel utéct a ti, co už byli v Německu, po něm potom šli, a on nakonec utekl až do Kanady. A ještě si pamatuji na schůzi, která byla nahoře v Polaufovně, kde přemlouvali zbylé Němce, aby se už nevystěhovávali. Potřebovali je na práci v lese. Bylo to tak koncem roku 1945. Byla tam jedna holka, jmenovala se Klostermannová, ta dělala v té hospodě, tu měl nějaký Voldřich, a to byla moc hezká holka. Byli tam dva čeští vojáci a oba chtěli s tou holkou chodit. Jenže chodil s ní samozřejmě jen jeden. Měli tam motorky a ten jeden vypustil tomu druhému vzduch. Ale oni mysleli, že to udělali ti Němci, kteří byli na té schůzi. Tak je nechali nastoupit venku a že pokud neřeknou, kdo vypustil ten vzduch, tak každého druhého odstřelí. Zachránila je ta holka. Ta to řekla, že to byl vlastně ten jeho kamarád. To mi vyprávěl otec. A ty Němce to tak vylekalo, že druhý den například celá Filipova Huť utekla do Německa, oni to měli přes čáru kousek. A vůbec mnoho lidí na to konto raději samo odešlo.“
„Otec byl také ve válce. Musel narukovat, jako Němec. Vrátil se až v létě 1945, tady z Bavorska. Měl štěstí, omrzly mu prsty na noze a nemusel jít na frontu. Na Stalingrad, tam to tenkrát všechno hnali. Dělal potom v Německu jako voják pomocného dělníka. A byl potom i častěji doma, z toho pracovního tábora. Dělal tam pomocného elektrikáře. Předtím byl u protiletecké obrany. Pamatuji, že měl modrou uniformu.“
Eduard Hones se narodil 12. 2. 1937 do početné rodiny lesního dělníka z Horské Kvildy, tehdy čistě německé enklávy na Šumavě. Za války musel otec narukovat do wehrmachtu, odchodu na východní frontu se však vyhnul a šťastně se vrátil domů. Záhy nato Eda sleduje nucený i dobrovolný odchod mnoha svých sousedů a příbuzných do Německa. Někteří byli odsunuti, někteří odešli sami po náznacích excesů ze strany ozbrojených složek nebo proto, že viděli, kam se tato země začíná ubírat. U Honesových převážilo přesvědčení, že ve válkou zbídačeném Německu je nic dobrého nečeká, a zůstali. Stejně jako další se k odchodu odhodlali později, to už si je tu ale státní moc podržela. Živí se těžkou prací v lese, mnohdy v bezprostřední blízkosti nechvalně proslulé železné opony, za asistence vojáků Pohraniční stráže. Trasy převaděčů se prý Horské Kvildě vyhnuly, zprávy na toto téma sem ovšem doléhají například z nedalekého Zadova. Eduard strávil téměř celý život těžkou prací v lese, později ještě pracoval jako správce rekreačního střediska, v Horské Kvildě vedl léta obchod i restauraci, a nakonec byl ve své rodné obci řadu let starostou. Zemřel 19. října 2014.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
