Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eduard Hones (* 1937  †︎ 2014)

• narozen 12. 2. 1937 v rodině lesního dělníka, v tehdy čiště německé Horské Kvildě

• za války otec rukuje do wehrmachtu, odvelení na východní frontu ale ujde

• po válce sledují odsun mnoha svých sousedů i příbuzných, sami však zůstávají, pozdější odchod do Německa je jim již zamítnut

• živí se prací v lese, přičemž často pracuje přímo u drátů „železné opony“, pod dozorem příslušníka Pohraniční stráže

• nakonec vedl v Horské Kvildě obchod i restauraci a řadu let tam starostoval

• zemřel 19. října 2014

Eduard HONES

Tady to byl chudý kraj. Nikdo by si tu na nikom nic nevzal. A Češi se sem tenkrát nijak nehrnuli, protože věděli, že tady by je čekala jen dřina.

Eduard Hones se narodil 12. 2. 1937 do početné rodiny lesního dělníka z Horské Kvildy, tehdy čistě německé enklávy na Šumavě. Pro jejich rodinu byl samozřejmostí skromný, prostý život všech tamních horalů a každodenní tvrdá práce v lese. Rok 1938 a roky následující ale jejich nikoli idylickému, avšak pokojnému životu udělaly konec. Nejprve otec musel narukovat do wehrmachtu. Nejstarší vzpomínky Eduarda Honese patří právě otcově působení v armádě.

Modrá uniforma

„Otec byl také ve válce. Musel narukovat, jako Němec. Vrátil se až v létě 1945, tady z Bavorska. Měl štěstí, omrzly mu prsty na noze a nemusel jít na frontu. Tenkrát to všechno hnali na Stalingrad. Zůstal v Německu a dělal pomocného elektrikáře. Byl potom i častěji doma. Předtím byl ale u protiletecké obrany. Pamatuji, že měl modrou uniformu.“

Nic o mnoho lepšího je nečekalo ani další léta. Přestože v jejich kraji k žádným národnostním třenicím před válkou ani během ní nedocházelo a ani na jaře 1945 se tam podle vzpomínek pana Honese nedělo nic z toho, co je popisováno z jiných pohraničních regionů, tj. řádění Revolučních gard a nejrůznější excesy, jejichž obětí bylo německé obyvatelstvo, tzv. odsun německých obyvatel neznal výjimek a dopadl i na šumavské horaly.

Co dokázal jeden vypuštěný ventilek

„Vedle bydlel můj strejda. Měl dvě holky. Jednoho dne dostali lístek, že musí být určitý den připravení a odvezli je do lágru v Dlouhé Vsi. To bylo v červnu 1946. Tak otevřeli dveře a krávy vypustili na louku. Ty si pak většinou někdo odvezl pryč. Tady byl národní správce, nějaký Lejsek, a šmelil s tím. On ale nakonec také musel utéct a ti, co už byli v Německu, po něm potom šli, a on nakonec utekl až do Kanady. A ještě si pamatuji na schůzi, která byla nahoře v Polaufovně^[1], kde přemlouvali zbylé Němce, aby se už nevystěhovávali. Potřebovali je na práci v lese. Bylo to tak koncem roku 1945. Byla tam jedna holka, jmenovala se Klostermannová, ta dělala v té hospodě, tu měl nějaký Voldřich, a to byla moc hezká holka. Byli tam dva čeští vojáci a oba chtěli s tou holkou chodit. Jenže chodil s ní samozřejmě jen jeden. Měli tam motorky a ten jeden vypustil tomu druhému vzduch. Ale oni mysleli, že to udělali ti Němci, kteří byli na té schůzi. Tak je nechali nastoupit venku a že pokud neřeknou, kdo vypustil ten vzduch, tak každého druhého odstřelí. Zachránila je ta holka. Ta to řekla, že to byl vlastně ten jeho kamarád. To mi vyprávěl otec. A ty Němce to tak vylekalo, že druhý den například celá Filipova Huť utekla do Německa, oni to měli přes čáru kousek. A vůbec mnoho lidí na to konto raději samo odešlo.“

Honesovi jako jedni z mála zůstali. Jako celkem nemajetné lidi, lesní dělníky, kteří byli přeci jen pro práci v lese třeba, nikdo se jinak do takové dřiny příliš nehrnul, je nikdo ani vyhánět nechtěl. Navíc si jejich rodiče uvědomovali, že v tehdejším zbídačeném Německu je rozhodně žádný ráj na zemi nečeká.

Zůstali tu „viset“

„Místní obyvatelstvo, to bylo všechno německé. A tak po pětačtyřicátém roce často odcházelo do Německa. Například Filipova Huť utekla skoro celá. Šli sami. Někteří s sebou vzali i krávy. Od nás se tam ale nikomu moc nechtělo. Byla tam bída. Kdo nemusel, tak nešel. Moje matka vůbec na druhou stranu jít nechtěla. Proto jsme tady nakonec zůstali viset. I když jsme potom žádali. Ale to už nás nepustili.“

Zůstali tedy u své každodenní dřiny v lese, která jim zároveň poskytovala celkem klidné živobytí. Přestože žili v končinách, kde bylo blízko ke státní hranici s Bavorskem, a tedy dnes již mytické „železné oponě“, trasy převaděčů a pašeráků prý jejich obec i katastr většinou míjely, a tak ani z tohoto pohledu nebyl jejich život nějak rušen. Politicky uvědomělí občané, čili donašeči a fízlové, stejně jako ti, kteří komunistický režim „zlobili“, se prý Horské Kvildě také vyhnuli, a i proto jejich život trochu paradoxně, i přes polohu jejich bydliště, nebyl zvlášť dobrodružný, krom drsných životních podmínek uprostřed hor.

Nicméně pochopitelně se dozvěděli o událostech odehrávajících se v nedalekých, z různých důvodů podstatně exponovanějších místech.

Byli tam zavření pomalu všichni

„Po osmačtyřicátém roce, tady ani moc ne, ale spíš zespoda, ze Zadova a tak, hodně lidí pomáhalo převádět. Vozili lidi z Prahy, to byl třeba nějakej Voldřich, já jsem s ním potom dělal v lese. Pak se to provalilo a zavřeli ho. Dostal osmnáct let, z osmnácti pak devět a z těch devíti nakonec odseděl čtyři a půl. A byl zbaven všech občanských práv. Zato nemusel na vojnu. Nedostal ani propustku na druhou stranu, mohl dělat jen před dráty. Tak oni takhle pomáhali převádět. To vždycky ti lidé přijeli z Prahy na Zadov a tam přespávali. Tak tam byli zavření pomalu všichni. On dělal s koňma u Stachů a v noci ho přišli sebrat. Přišli na něho tak, že se nějaký ten tajný dostal na druhou stranu do lágru a z těch lidí tam dostal, kdo jim pomáhal ven. A tady je už přišli jen sesbírat, tady na Zadov. Tam to bylo skoro všechno zavřený. Poněvadž každý s tím něco nějak měl. Oni dobře platili, převážně to byli majetní lidé, ti lidé z Prahy a tak. Ten Voldřich měl asi tři nebo čtyři motorky a vozil to sem a tam. A tady šli takhle ven, ze Zadova do Finsterau.“

Černé tabulky

Nenormálnost situace a různé její aspekty pocítili i při své práci v šumavských lesích. „Zkraje to nebylo tak hlídané. Proto potom udělali v třiapadesátém roce ty dráty. My jsme tady s otcem jezdili s koňma a museli jsme tahat dříví třeba na Březníku, kde dělali ty průseky pro elektriku. Koně jsme měli přivázané v lese a u vojáků na Březníku nám dávali jíst. To bylo, než se udělaly ty dráty. Tam potom bylo to zakázané pásmo – černé tabulky. Tam se smělo dělat jen s hlídkou. To jsme pracovali a vojáci byli u nás. Hajní to vždy museli předem nahlásit. Bydleli jsme na Roklanu, tam jsme měli postavené stáje a tahali jsme tam dříví. K nim jsme chodili i jíst. Oni dobře vařili a bylo to laciné. Někteří tam také přišli o život. Protože oni tam třeba přišli a počítali s tím, že se dostanou na druhou stranu. Museli chodit vždycky ve dvou. No a někdy jeden druhého odpráskl a šel. Jmenovitě už nevím, ale vím o dvou nebo třech případech, tam nahoře.“

Ze zdravotních důvodů pan Hones po mnoha letech přeci jen práci v lese opustil, vedl rekreační zařízení radotínských cementáren v nedalekém Novém Dvoře, později restauraci a obchod přímo v rodné Horské Kvildě, a nakonec tam byl řadu let starostou. Je to stále energický pán, který se zajímá o dění v obci, a je i v celém kraji vyhlášeným harmonikářem.

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval Jan Kotrbáček.

---