PhDr. Ladislav Homola

„Jak se blížila fronta, mnozí už utíkali [z nucených prací v Kuřimi]. Rozhodl jsem se, že také uteču. Bylo to 14. dubna 1945. Spolu s dalšími jsem šel na nádraží v Brně. Měli jsme uniformy, tak jsme vypadali jako vojáci. Na nádraží bylo tolik vojáků, že se nikdo nemohl do vagonu dostat. Hlídala to tam německá policie. My měli dlouhé zelené vojenské kabáty, tak si nás nikdo nevšímal a prošli jsme spolu s vojáky. V Náměšti jsme museli vystoupit, abychom se dostali dál do Velkého Meziříčí. Samozřejmě jsme neměli na útěku žádné dokumenty, kontroloři po nás chtěli peníze, ale nakonec jen mávli rukou. Než skončila válka, musel jsem se doma ještě schovávat, protože za to byla smrt, když někdo zběhl.“

„Když nás v Jáchymově propouštěli, říkali nám, že se máme vrátit tam, kde nás policie vyzvedla, že to, co máme za sebou, nám nikdo nemůže připomínat, a že se máme chovat slušně. No tak já jsem tomu věřil, že to máme za sebou. Šel jsem tedy na fakultu v Brně požádat o to, abych si mohl dodělat druhou státnici. Řekli mi ale, že to nejde, že když jsem měl studium tři roky přerušené, tak že už to neplatí, že jediná možnost je vystudovat znovu a dálkově. Úředník, který měl na starosti dálkaře, se mě pak zeptal, zda chodím do kostela. Řekl jsem, že ano. A on mi na to řekl, že toho učitele tedy nemůžu dělat. Ptal jsem se ho tehdy, co náboženská svoboda, ta neplatí? A on mi odpověděl, že bude lepší, když si najdu zaměstnání, kde to není tak problematické.“