Josef Holý

* 1933

  • „Máma si chtěla vzít peřinu, tak dostala pažbou. No peřinu. Polštář, jo? Dostala pažbou a táta jí chtěl pomoci, tak dostal taky. Normálně ji takhle pažbou přetáhl. Naložili nás do aut, odvezli do Brodů a z Brodů nás vlakem odvezli do Przemyślu. A v Przemyśli nás vysadili, to asi bylo blízko, páč jsme kousek šli a byli jsme už v koncentráku.“

  • „Táta měl ve stodole koně, že bude spát u koní, že bude hlídat. To už měl od vojáků pistoli, a on byl dobrý střelec. To by se někdo divil. Najednou v noci přiběhne: ,Tiše, vstávejte. Musíme pryč.‘ Tak jsme vstali, [odebrali se] na vůz, páč tam celkem nic nebylo, tam bylo trošku sena, vyjeli jsme a máma říká: ,Co je?‘ – ,Oni toho majitele domu pověsili.‘ Toho hospodáře. A ještě se dohadovali, jestli to mají zapálit nebo ne. Nezapálili to z těch důvodů, že byla blízko hlídka.“

  • „Najednou v noci někdo klepe a naši šli otevřít. Měli jsme takového velkého sultána na řetězu, a to byl postrach. Ničeho se nebál. Ani vojáků. Šli otevřít a najednou koukají, holčička, asi třináctiletá, a o rok mladší nebo starší kluk. To byly Albertovy děti. Albertovi byli Židé a měli fabriku na zpracování chmele. Podařilo se jim z toho ghetta utéct. Ono jich uteklo více. Možná je ten dozorce pustil, říkal si: ,Je zima, zamrzne v lese.‘ Oni taky byli dlouho hladoví a zmrzlí.“

  • „My děti jsme se učily německy, [šly jsme] do německé školy. Bylo nás sedmadvacet nebo osmadvacet a zůstalo nás pět. Ty maličké všechny umřely. Ještě teď mám v Toruni pochovanou sestřenici a bratrance. A ty, co přežily, na následky umřely. Ale zajímavé je – Slávek Svítků se v lágru narodil a normálně žije. A ten jim dává. To je zajímavé. Je fakt, že když měla mimino, tak ji všichni lidé různě schovávali a i jídlo jim podstrčili.“

  • „Maminka byla Sitařová a táta jak chodil hrát, tak přijel na Dlouhé Pole, hrál a kouká – takhle to vyprávěl – to je pěkná holka. Ono jí moc nebylo. Měla krásné dlouhé vlasy. Šel tancovat, hned jí dal hubičku a máma mu málem dala facku. Hned se domluvil, šel k nim přespat, přijel děda a hned dojednali svatbu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Nové Město nad Metují, 06.01.2013

    (audio)
    délka: 01:40:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bylo nás sedmadvacet nebo osmadvacet a zůstalo nás pět

Josef Holý, 6.1.2013
Josef Holý, 6.1.2013
zdroj: Martin Reichl

Josef Holý se narodil 11. 7. 1933 v Dubně na Volyni. Oblast západní Volyně tehdy spadala pod Polsko, ale Josef Holý má osobní vzpomínky pouze na konec polské vlády na Volyni. V letech 1939-1941 zažil sovětskou a v letech 1941-1944 nacistickou okupaci Volyně. V roce 1944 se o oblast západní Volyně bojovalo znovu - tentokrát se z východu tlačila sovětská armáda a wehrmacht ustupoval. V tomto období byl Josef Holý se svým tatínkem i s maminkou v obci Alexandrovka zadržen, pravděpodobně kvůli vyklizení frontového pásma, a společně byli odtransportováni do Brodů a poté do tábora v Przemyślu. Následovaly další tábory v Gdyni a v Toruni. V posledně jmenovaném městě docházel Josef Holý do německé školy a povinně se učil německy. V Toruni se mu s rodiči podařilo těsně před koncem války z tábora uprchnout. V únoru 1945 přišlo osvobození Rudou armádou. Rodina však bohužel nedostala „bumážku“ do Československa - jak si přáli - ale zpět na Volyň. Museli tedy přes Varšavu a řeku Bug odjet zpět. Do Československa se tak dostali až v roce 1947, kdy proběhla masivní reemigrace volyňských Čechů. Josef Holý se usídlil v Hudlicích, kde krátce pracoval jako řidič, a po vojně odešel dělat řidiče u ČSAD do Prunéřova (dnes součást Kadaně). Kvůli špatnému ovzduší na Chomutovsku se pak odebral s manželkou a dětmi do Nového Města nad Metují, kde získal práci referenta pro nová vozidla. V současnosti žije Josef Holý s manželkou v Novém Městě nad Metují.