Mgr. Jiřina Holubářová

„Měla jsem u sebe zrovna svoji neteř, spala v pokoji u babičky. Ráno jsem vstávala dřív a šla jsem do kuchyně dělat snídaní, pustila jsem si k tomu rádio a slyšela: 'Právě tanky překročily hranice.' Já si říkala, to je nějaká divná hra. Pak jsem si uvědomila, že to není žádná rozhlasová hra. Vzbudila jsem manžela a ten rychle běžel říct všem nájemníkům v domě, co se stalo. Koukali jsme se z okna, po Vinohradské ulici směrem dolů už jezdily tanky. Byl to otřesné. Šli jsem s manželem na Václavské náměstí. Ti ruští vojáci za to ale nemohli, oni jim řekli, že jedou do války. Jeden mě tam chtěl objímat. Manžel říkal: 'Nenech se a pojď pryč!' Pak jsme odešli. Byl to špatný zážitek... ten pohled z okna na tanky..."

„Já jsem měla štěstí, můj pacient byl Jiří Mucha, syna Alfonse Muchy, ten ke mně docházel. On byl za války taky voják. A když pak byl zdravý, odjel do Anglie, kde měl manželku. Zeptal se, zda bych nechtěla něco přivézt, třeba něco na sebe. Já jsem mu řekla, že bych chtěla jednu knihu. On mi říkal: 'Není problém, mám tam svého nakladatele a zařídím to.' Tak mi skutečně tu nádhernou učebnici přivezl. Nedávno jsem ji dala své bývalé kolegyni, která se metodě také věnuje."