Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Kdybych si znovu měla vybrat obor, bude to zase fyzioterapie
narozena 1. dubna 1926
v roce 1944 totálně nasazená v pražské továrně Philips
14. února 1945 prožila bombardování Prahy spojeneckými vojsky
V roce 1946 složila maturitní zkoušku na Reálném gymnáziu v Praze a byla přijata na Filozofickou fakultu UK, obor anglický jazyk a na tělesnou výchovu na Ústavu pro vzdělávání profesorů tělesné výchovy při UK
V roce 1951 se podílela na založení Rehabilitačního centra Krajského ústavu národního zdraví v Praze
od 60. let se věnovala tzv. Kabatově metodě
od 70. let učila na Fakultě tělovýchovy a sportu UK
v roce 1991 přijata na místo odborného asistenta na katedru fyzioterapie Fakulty tělesné výchovy a sportu UK
„Kdybych si znovu měla vybrat obor, bude to zase fyzioterapie,“ říká Jiřina Holubářová, jedna z průkopnic tohoto oboru u nás. Gymnaziální studia byla protkaná hrůzami druhé světové války, za níž byla totálně nasazena. Po válce pokračovala ve studiu angličtiny a tělesné výchovy na Karlově univerzitě v Praze a nic jí již nebránilo věnovat se své celoživotní vášni – fyzioterapii.
Jiřina Holubářová se narodila 1. dubna 1926 do prvorepublikové rodiny inženýra ze závodů Kolben-Daněk Josefa Humla a Anny Wágnerové, ženy v domácnosti. Když přišla na svět, Josef a Anna již měli jednu dceru (narozena 3.4.1922). Rodina Humlových bydlela v Karlíně, vzpomínky Jiřiny Holubářové se však váží na jinou pražskou čtvrť – Vinohrady, kam se rodina přestěhovala, když jí bylo dvanáct let. Důvodem stěhování bylo mimo jiné to, aby mohla začít docházet na gymnázium na náměstí Míru,. Přestoupila tam z karlínské reálky v roce 1939, byla v tercii: „Když jste chtěli na vysokou školu, museli jste na gymnázium. Gymnázia byla více humanitně zaměřená a vyučovaly se tam jazyky, z reálky se chodilo jen na technické obory,“ vzpomíná na prvorepublikový vzdělávací systém pamětnice. Běh dramatických událostí konce třicátých let si vybavuje jen matně: „Já v tu dobu ještě politiku moc nevnímala, ale vím, že rodiče uznávali Masaryka a povídali si o událostech kolem Jana Opletala,“ pokračuje ve vyprávění.
Uzavírající se kleště kolem svobodné republiky a později připojení země k Německu záhy začala pociťovat na vlastní kůži. Na gymnáziu jim najednou do třídy přibyla spolužačka z Ústí nad Labem, které bylo v roce 1938 připojeno k Říši. Na dětském letním táboře evangelické církve v Bělči u Hradce Králové, kde byla v patnácti se svojí sestrou (té bylo 19 let), zažila návštěvu policie, patrně gestapa: „Proč tehdy přišli, nevím. Ale měli pláště a vypadali jako jednotky SS a prohledávali věci vedoucím, i nám dětem.“ Sestra Jiřiny si tehdy psala deník a v něm měla protestní písničku na motivy lidovky Nemelem nemelem: Nemelem nemelem, sebrali nám republiku a dali ji čarovníkům. Pomelem pomelem, až nám vrátí naši zem. „Strnuli jsme, když vzal najednou deník do ruky a pomalu převracel stránku po stránce. Najednou omylem přeskočil asi tři listy, kde byla písnička, nesmírně se nám ulevilo,“ vypráví Jiřina Holubářová, „tábor tehdy rozpustili a my jsme se museli vrátit zpět domů.“
Jiřina pokračovala za války v gymnaziálních studiích, dokud to šlo: „A když jsem byla v kvintě, přišli Němci, budovu církevního gymnázia zabavili pro hitlerjugend a nás rozmístili do různých škol po Praze.“ Pokračovala ještě do septimy, tu však již nemohla dokončit. Psal se rok 1944 a Jiřině se nevyhnulo totální nasazení: „Pracovala jsem u pásu v hloubětínské továrně Philips, tam se vyráběla rádia,“ vzpomíná, „měla jsem čísla P-700 a P 2000. Doteď si to pamatuji.“ Třetí říši však pomalu docházel dech, továrny vyrábějící – nejen – radiokomunikační zařízení se stále častěji stávaly cíli bombardování spojeneckými vojsky. „Občas jsme slyšeli sirény, oznamovaly nebezpečí náletu, to nás pak pustili do polí a tam jsme čekali, až zas ohlásí konec nebezpečí,“ dodává.
14. února 1945 se opět rozezněly sirény. Tentokrát však nešlo o preventivní varování, Praha se omylem stala centrem masivního bombardování americkými jednotkami. Kvůli navigační chybě letadla namísto nádraží v německých Drážďanech zasáhla hlavní město Protektorátu Böhmen und Mähren. Šlo o první větší nálet, kterému byla Praha za druhé světové války vystavena. O život přišlo mnoho civilistů, mezi nimi třeba i dcera malíře Josefa Lady. Jiřina Holubářová vzpomíná na onen tragický den: „Rozhučely se sirény a my jsme zas šli na pole. Už z dálky jsme slyšeli hrozný hukot, Američani dělali kobercový nálet od Smíchova a končilo to na Vinohradech.“ „Když byl pak konec,“ pokračuje ve vyprávění, „vrátili jsme se zpět a oni nás ten den pustili domů…“ Doprava nefungovala a Jiřina musela jít z Hloubětína pěšky až na Vinohrady: „Když jsem byla na začátku Vinohradské ulice, tak jsem viděla, jak jde spousta lidí dolů na Václavák jen s kufry, přišli o střechu nad hlavou a já měla strašný strach, jestli najdu náš dům, svého tatínka, pracoval tehdy blízko Vinohradské tržnice, měl tam kancelář…“. Dům naštěstí stál a všichni byli v pořádku, ale bomba padla na dům v sousedství, zůstaly jen základy. O rodinu kvůli náletu přišel jejich malý soused, kterého po dobu, než dohledali příbuzné, ubytovali u sebe doma. Chvíle hrůzy, které 14. února prožívala, se podepsaly na jejím zdraví. Když se druhý den ráno po náletu pokoušela číst noviny, nešlo to, vše měla rozmazané. Navštívila tehdy bratrance – kvůli zavření vysokých škol zatím nedostudovaného – lékaře: „On se mi podíval na oči a najednou zavolal na kolegy: Pojďte se na něco podívat! Já měla obrovské zornice a tik v oku, to všechno bylo nervového původu.“ Časem se vše spravilo a zrak měla v pořádku.
Blížil se konec války, v květnu se sami obyvatelé Prahy zapojili do bojů, 5. – 9. května mluvíme o tzv. pražském povstání, boje se vedly v ulicích města, které bylo protkáno barikádami: „Lidé vykopávali z Vinohradské dlažbu a dělali z toho zátarasy, tatínek tam ale nebyl, byl v tu dobu vážně nemocný, trpěl chronickou anémií.“ Pro některé znamenal konec války vítězství, pro jiné – bez ohledu na sympatie s Hitelerem – nucený odchod ze země, kterou považovali za svoji vlast. Vysidlování německých obyvatel provázely často negativní vášně těch, kdo zažívali ponížení okupované země a prostě si vylévali vztek. Toho se stala svědkem i pamětnice. „Vzpomínám si na Němku, co bydlela u nás v domě, strašně hodná paní, syna měla na vojně, když válka skončila, lidi z domu ji zavřeli do sklepa, zhasli všechny světla a nevím už, jak dlouho ji tam nechali. Prostě ji trestali, že jsme byli obsazeni.“ Válka se její rodiny – jak říká – výrazněji nedotkla, přežili ve zdraví heydrichiádu, ač – jak dodává – maminka se tehdy strašně bála, když hledali viníky a v rozhlase hlásili jména popravených. Jinak to však bylo v rodině jejího budoucího švagra. Sestra po otevření vysokých škol dostudovala medicínu a stala se dětskou lékařkou. V jižních Čechách, kam byla umístěna, potkala lékaře, budoucího švagra Jiřiny, který byl za války v koncentračním táboře. Aktivně se zúčastnil protestů proti okupaci a roznášel protiněmecké letáky.
Konec války znamenal pro Jiřinu mimo jiné možnost opět studovat. Během čtyř měsíců dokončila oktávu (1946) a složila úspěšně zkoušky na Karlovu univerzitu – obory angličtina na Filozofické fakultě a tělesná výchova na Ústavu pro vzdělání profesorů tělesné výchovy. Studium druhého oboru ji přivedlo k činnosti, které se po zbytek života oddaně a s vášní věnovala – fyzioterapii. Nejen válka a nucené zavření vysokých škol znemožňovalo tehdy mladým lidem vyšší vzdělání. Převzetí moci komunisty v roce 1948 a události tomu následující přinesly další omezení přístupu ke vzdělání. A málem se to stalo i Jiřině a její sestře. Inženýr Josef Huml, otec Jiřiny, měl vedoucí pozici v závodech ČKD. Člověk, který zažil první republiku a uznával Masaryka, jen stěží přijímal politiku poválečného Československa. Tlak na vstup do KSČ kvůli pozici v závodech se však nevyhnul ani jemu: „To byl asi rok 1955, přišli k němu z KSČ a položili přihlášku na stůl. On ji před nimi vložil do šuplete a nepodepsal.“ Osud Josefa Humla v ČKD tím byl zpečetěn, propustili ho ze zaměstnání. „Tatínek se to bál říct mámě. Chodil pořád ráno z domu, jako že jde do práce a večer zas domů,“ vypráví Jiřina Holubářová. Inženýrovi Humlovi se mezitím podařilo získat práci v Brně a pravda mohla vyjít najevo: „Když se to maminka dozvěděla, bála se, aby nás se sestrou nevyloučili z vysoké školy, to se ale naštěstí nestalo a obě jsme dostudovaly.“
V posledním roce za studenty tělesné výchovy přišli pracovníci z ministerstva zdravotnictví: „Zeptali se nás, zda by se někdo nechtěl proškolit v léčebné tělesné výchově, přihlásilo se nás tehdy několik.“ Jiřina Holubářová absolvovala přednášky z chirurgie, ortopedie, studovala praktickou léčbu ve Státním ústavu rehabilitačním v Kladrubech. Obor fyzioterapie si zamilovala. Objevila se ovšem překážka: „Řekli nám, že diplom prý dostaneme až tehdy, když nastoupíme do pohraničí, kde byl nedostatek učitelů,“ vypráví. Jiřina dokončila studium v roce 1950 a dostala umístěnku do náchodského gymnázia. Od zářiového nástupu na učitelské místo ji však osvobodila nemoc: „Dostala jsem tehdy infekční žloutenku, napsala jsem omluvný dopis do Náchoda… a oni už pak na mě zapomněli.“ V roce 1950 se Jiřina také šťastně vdala, později se jí narodila dcera.
Obor, kterému se Jiřina rozhodla věnovat, byl na začátku padesátých let spíše okrajový. Chyběla odborná literatura, zdravotní sestry a lékaři chovali k léčebné tělesné výchově nedůvěru, jak vypráví: „Kolega šel na chirurgii a prosil lékaře, jestli by nám na rehabilitaci neposlal pacienty... A lékař mu řekl – To chcete s paní, co měla před dvěma měsíci zlomenou ruku, cvičit? No to absolutně ne!“ Zázemí pro rehabilitační centrum nakonec získala spolu se svými dvěma kolegy Robertem Cinkem a Jiřím Pavlátem od Krajského ústavu národního zdraví v Klimentské ulici na půdě jednoho z domů. Měli prostory a mohli začít školit své budoucí pracovníky: „Přijímali jsme zdravotní sestry, moc toho o rehabilitaci nevěděly, neučilo se to, tak jsme jim pořádali jednou týdně seminář a školili je v základech.“ Sehnat odbornou literaturu k fyzioterapii i rehabilitaci bylo tehdy – u teprve se formujícího oboru – poměrně náročné. Navíc byla veškerá dostupná literatura v cizím jazyce. A tady se Jiřině Holubářové náramně hodil její druhý vystudovaný obor – angličtina. Začala tedy překládat první publikace. A i způsoby, jakým se tyto publikace do rukou průkopníků rehabilitace u nás dostaly, byly pozoruhodné: „Kolega Robert Cink byl za války v koncentráku, osvobodili ho Američani a on pak jednomu americkému důstojníkovi dělal šoféra. Zůstali potom v písemném kontaktu. Tak jsme mu zkusili napsat a on nám poslal knihu.“ Sehnat další zahraniční publikaci zas Jiřině pomohl syn Alfonse Muchy, Jiří, který byl za války zraněn a docházel k Jiřině Holubářové na rehabilitace. Po dokončení léčby se vracel zpět za ženou do Anglie. „Zeptal se mě, zda bych nechtěla něco přivézt, třeba něco na sebe. A já mu řekla, že bych chtěla jednu knihu...,“ vzpomíná Jiřina Holubářová. A svůj slib skutečně splnil.
Jiřina Holubářová zůstala celý svůj život věrná nejen svému oboru, ale i pražským Vinohradům (žila tam v roce 2022 v době rozhovoru). Hrůzy z válečné Prahy a obrazy zabarikádované Vinohradské ulice se jí opět vrátily v srpnu 1968: „Šla jsem ráno do kuchyně dělat snídaní, pustila jsem si rádio a najednou slyším: Právě překročily tanky hranice…“ Jiřina Holubářová vzpomíná, že si myslela, že se jedná o nějakou válečnou rozhlasovou hru. Nebylo tomu tak a záhy při pokračování poslechu rozhlasu jí to došlo: „Vzbudila jsem manžela,“ pokračuje ve vyprávění pamětnice, „a ten hned běžel říct všem nájemníkům, co se stalo.“ Když se podívala z okna, viděla, jak po Vinohradské ulici jedou tanky, byla otřesená. „Šli jsme pak s manželem na Václavské náměstí a tam mě jeden voják začal objímat a manžel na mě vykřikl, pojď honem pryč… oni ti kluci za to nemohli, řekli jim, že jdou do války…“, dodává Jiřina Holubářová.
V roce 1963 se Jiřina Holubářová zúčastnila školení rehabilitační metody dle profesora Kabata, které v Praze uspořádala paní Ljuba Briskerová ze Spojených států pro vybrané rehabilitační pracovníky a lékaře. Profesor Herman Kabat patřil mezi význačné americké neurofyziology, ve 40. letech uplatnil svoji metodu původně na pacienty trpící dětskou obrnou, záhy se však ukázalo, že ji lze aplikovat na mnohem širší spektrum problémů s pohybovým aparátem. Právě této metodě se Jiřina Holubářová věnovala po zbytek svého života. Na začátku sedmdesátých let opustila Rehabilitační oddělení Krajského ústavu zdraví, u jehož založení stála, a začala vyučovat na Fakultě tělovýchovy a sportu. Se svými přednáškami se v osmdesátých letech dostala až do Mexika. V roce 1991 byla přijata na místo odborného asistenta na katedru fyzioterapie Fakulty tělesné výchovy a sportu UK v Praze. Zde vedla výuku českých a zahraničních studentů v oboru manuální terapie a metody dle prof. Kabata. Na konci rozhovoru fyzioterapeutka Holubářová dodává: „Studentům na fakultě jsem říkala, když končili – Pracujte tak, až jednou budete končit, abyste si mohli říct, kdybych si znovu měla vybrat obor, bude to zase fyzioterapie, tak si to říkám i já.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Veronika Jáchimová)