„Určitě nejméně rok ji nechtěli nikam vzít do práce, jestli pak až druhý nebo třetí rok. Poté dělala nejdřív v JZD v rostlinné výrobě, to bylo taky zajímavé, protože dělala sice v rostlinné výrobě, ale jednotka byla tak mizerná, že jestli si vydělala za den korunu nebo dvě, to ani nevím kolik, ale mizerně málo, ale naučila se mezi těmi ženskými krást, to neuměla. Takže to bylo to jediné, co si z té rostlinné výroby odnesla. Nevím, kdy začala chodit do živočišné výroby dojit, to nechtěl nikdo dělat, nejdřív začala chodit do statku k Nevařilům, to je od nás kousek, ale celkem se jí to tam líbilo. Pak postavili na Ohrádce kravín stovku a na jednu směnu to bylo strašně těžký. Nevím, jestli znáte kravín stovku, ale tam nějaká mechanizace mimo hnojní drážky nebyla. Tam se opravdu lidi strašně nadřeli. Když si vezmete, že matka vstávala někdy v půl třetí, šla do kravína, vrátila se v půl sedmé, aby nás vypravila do školy, odpoledne vyrážela kolem čtvrté a vrátila se zase v půl sedmé. Byla to pro ni hrozná zápřež, taky kvůli tomu jednak onemocněla a nakonec v 64 letech umřela.“
„Měl jsem na vysvědčení dvě dvojky z češtiny a z ruštiny, ale ředitel Ruda prosazoval, že musím jít někam do zemědělství a někam k lopatě, když jsem syn kulaka. Nakonec povolili, že jsem si mohl dát přihlášku do střední zemědělský školy, jak se to jmenuje, teď si nevzpomenu, je to jižně od Prahy na Berounsku. Ale dostal jsem takový posudek, že mě tam nevzali.“
„V Zásmukách bylo sedm sedláků, nikoho nevystěhovali, jenom nás. Od začátku to bylo zřejmě zásluhou paní Ulíkové. Ta u dědy sloužila v létě někdy ve 30. letech a potom ve válce asi v čtyřicátém čtvrtém roce přišla, jedno dítě za ruku a druhé v náručí, a přišla ona a její tuberkulózní manžel. Tak naši, oni se brali v roce čtyřicet jedna a nemohli dlouho mít děti, tak si máti prosadila, že je vzali. Taky to souviselo s tím, že neměli zaměstnance, všechno zvládnul děda s babičkou a táta s mámou. A děda už byl starý, tak tyhle lidi přijmuli. Asi v těch letech koupili obecní pastoušku, nebo prostě obecní chalupu, která byla před naším statkem. Tam byly dva vchody, v každém vchodě čtyři místnosti, v tom zadním byly tři místnosti, kde bydleli nějací lidi, a čtyři přední místnosti dostali Ulíkovi. Takže víceméně ze soucitu, naši by určitě našli zaměstnance i v Zásmukách, ale vzali tyhle lidi. Ale přišel rok čtyřicet osm, z paní Ulíkové se stala strašná soudružka a na každé schůzi se ozvala, co bude s rodinou Holubů, takoví sedláci a jak nás vykořisťovali. Takže nakonec prosadila, že jsme byli asi poslední na okrese, které vystěhovali.“
Bohuslav Holub se narodil 16. února 1947 do tradiční selské rodiny v Zásmukách na Kolínsku. Jeho otce Karla Holuba zavřeli za neplnění absurdních přemrštěných zemědělských dodávek. V roce 1951 jim komunisté znárodnili statek a vystěhovali je na výměnek k dědovi. Rodina se setkala s perzekucí a odsudky nejen ze strany členů KSČ, ale i svých sousedů. Živitel rodiny musel nastoupit k pomocným technickým praporům. Celou dobu vojny strávil v dolech na Ostravsku. Maminka Marie Holubová nejprve několik let nemohla sehnat žádné zaměstnání. Poté ji zaměstnali jako dojičku v JZD, a přestože později vážně onemocněla, odmítali ji pustit do invalidního důchodu. Pamětník se narodil s vrozenou vadou kyčle, zůstal invalidou. Navzdory kádrovým i zdravotním problémům dokázal vystudovat střední i vysokou zemědělskou školu. V roce 1969 jako student organizoval mši za Jana Palacha v zámeckém kostele v Lánech. Pracoval jako zootechnik a ekonom v JZD či na státním statku. V roce 1977 z pracovních důvodů vstoupil do komunistické strany. Po sametové revoluci nastoupil novou životní etapu v bankovnictví. S bratrem Karlem v restituci získali znárodněný majetek, bohužel v tristním stavu. V roce 2022 žil Bohuslav Holub ve svém domě v Olešce u Českého Brodu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
