Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Bohuslav Holub (* 1947)

• narozen 16. února 1947 v Zásmukách na Kolínsku

• otce Karla Holuba zavřeli za neplnění zemědělských dodávek

• v roce 1951 rodině znárodnili statek

• otec musel nastoupit k PTP do ostravských dolů

• maminka dlouho nemohla sehnat zaměstnání, poté pracovala jako dojička

• když onemocněla, nechtěli ji pustit do invalidního důchodu

• pamětník se narodil s vrozenou vadou kyčle, zůstal celý život invalidou

• vystudoval střední i vysokou zemědělskou školu

• v roce 1969 organizoval mši za Jana Palacha v kostele v Lánech

• pracoval jako zootechnik či ekonom

• v roce 1977 z pracovních důvodů vstoupil do KSČ

• po sametové revoluci nastoupil novou životní etapu v bankovnictví

• pamětník s bratrem Karlem získali zpět znárodněný majetek

• v roce 2022 žil Bohuslav Holub ve svém domě v Olešce u Českého Brodu

Bohuslav Holub pochází ze selského rodu, jenž sídlil v Zásmukách na Kolínsku. Jeho otce sedláka Karla Holuba komunistický režim dusil absurdními vysoce přemrštěnými požadavky na zemědělské dodávky. Za jejich neplnění následoval měsíční trest vězení. V roce 1951 rodinný statek znárodnili a rodinu vystěhovali do výměnku k dědovi.

„Stál jsem před statkem, plakal a prosil, aby mi vrátili psa. Ale řekli mi, že už není můj,“ vypráví smutně pamětník o svém trpkém zážitku z raného dětství. Navíc musel jeho otec již jako čtyřicátník nastoupit vojnu u pomocných technických praporů (PTP), kterou strávil v dolech na Ostravsku.

Bohuslav Holub se narodil s vrozeným postižením kyčle. Absolvoval několik těžkých operací, které naneštěstí nedopadly dobře. Zůstal celý život invalidou. Přestože měl kvůli svému sedláckému původu potíže s nástupem na střední školu, díky své píli a politickému uvolnění v 60. letech nakonec vystudoval i vysokou školu. V roce 1969 jako student organizoval mši za Jana Palacha v kostele v Lánech.

Rodiče pocházeli ze selského prostředí

Maminka Marie, rozená Kosinová, pocházela ze statku v Olešce u Českého Brodu, který vlastnili rodiče Anna a Bohuslav Kosinovi. Jelikož její bratr Josef Kosina v roce 1949 spáchal sebevraždu, stala se Marie dědičkou celého majetku. Nicméně Bohuslav Kosina svůj majetek nakonec pod nátlakem převedl do JZD a nechal si jen jednu krávu. Mohli tak s manželkou aspoň zůstat bydlet ve svém domě.

Otec Karel Holub dlouho nemyslel na ženění a věnoval se politice v místní odbočce agrární strany či rozmanitému působení v Sokole. Měl dalších pět sourozenců, ale tři z nich zemřeli již v dětském věku. Sestra Anna se v 26 letech o své svatební noci oběsila.

Zbyl mu o čtrnáct let starší bratr Bohuslav, statný a vzhledný sokol. Neměl o ženy nouzi, zejména když se jako hrdina vrátil z první světové války. Vzal si selskou dcerku, jež zdědila velký a bohatý statek v Klučově, přestože měla dva bratry. Bohuslav jim musel jako odstupné vyplatit celý milion korun. Když všechno konečně doplatil, statek mu vzali komunisté.

Karel Holub se jako třicátník v roce 1941 oženil s dvacetiletou Marií Kosinovou. Teprve po svatbě na něj rodiče Ferdinand a Otilie Holubovi převedli statek v Zásmukách. S Marií čekali dalších šest let na svého prvního syna Bohuslava. Za dva roky přišel na svět ještě jeho bratr Karel.

Děvečka se postarala, aby o všechno přišli

V roce 1944 přišla na statek jejich bývalá sezonní zaměstnankyně Anežka Uryková se dvěma malými dětmi a churavým tuberkulózním manželem. Spíše ze soucitu než z potřeby Holubovi tuto rodinu zaměstnali. Přidělili jim čtyři místnosti v domě, který právě koupili od obce a jenž stál před statkem. V roce 1945 se z Anežky Urykové stala členka Komunistické strany Československa (KSČ) a po únorovém převratu velmi bojovala za to, aby rodině Holubů komunistický režim sebral majetek. „Na každé schůzi se ozvala, co s námi bude, jací jsme prý vykořisťovatelé a kulaci. A tak nám v roce 1951 všechno sebrali,“ říká pamětník.

Anežka Uryková pak nadále bydlela na statku sama se svou rodinou. V roce 1976 svojí neopatrností statek zapálila, zbyly po něm jen ruiny. Jelikož neměla kde bydlet a její dospělé děti o ni nejevily zájem, dostala nakonec malý obecní byt.

Nesplněné dodávky dostaly hospodáře do vězení

Už dříve se tlak na hospodáře Karla Holuba stupňoval pomocí vysokých dodávek zemědělských výrobků. Vyměřili mu dodávky mléka odpovídající předválečné dojivosti krav. Nicméně v poválečné éře nedostatku jadrného krmiva nemohl této výše nikdy dosáhnout, s čímž pochopitelně režim počítal. Nesplnitelné dodávky se staly jedním z bičů na takzvané kulaky a venkovské boháče.

Neplnění dodávek vedlo k pokutám a věznění. Tak i Karel Holub dostal trest měsíčního vězení, který si odpykal prací v cementárně ve Dvoře Králové. „Ve třech měli ručně naskladnit tři vagony cementu. Prý to byla nejhorší práce, jakou poznal, a to byl zvyklý dělat. A když jeden z nich onemocněl, museli to naložit ve dvou a nedostali najíst, dokud práci neskončili,“ vypráví pamětník.

Zanedlouho po návratu z vězení otci znárodnili rodinný statek se zvířaty, stroji i dalším vybavením a s polnostmi. Karel Holub si už dříve z obav před konfiskací schoval nějaký movitý majetek u přátel a sousedů. Ale ten se mu vrátil jen zčásti, protože ho mnozí z hamižnosti zapřeli.

Nadto se měla rodina vystěhovat do východočeského pohraničí. Ale protože v Zásmukách bydlel na výměnku děda Ferdinand Holub, babička Otilie mezitím zemřela, mohli nakonec zůstat u něj. „Byla to chyba. Kdybychom odešli do pohraničí, měli bychom snad větší klid. Takhle jsme stále žili mezi lidmi, kteří raději přešli na druhou stranu ulice, než aby se s námi setkali,“ vysvětluje pamětník a dodává, že to byla hrozná doba.

Otec musel k pétépákům

Karel Holub po znárodnění svého statku pracoval tři měsíce v zásmuckém JZD. Pak musel nastoupit na vojnu k PTP a celou dobu strávil na Ostravsku v dolech.

„Říkal, že psychicky to bylo jedno z nejlepších období těch celkově strašných let, protože horníci prosadili, že pétépáci nemuseli překonávat normy a pracovali jako normální lidi,“ podotýká pamětník. Jenže pobyt v dolech nesvědčil otcovým plicím a kvůli silikóze ho z vojny pustili o dva měsíce dřív. Těch několik desítek chybějících dnů pak po sametové revoluci stačilo k tomu, že mu jako bývalému pétépákovi nezvedli důchod.

Bývalý sedlák unikal ze zemědělství

Když se vrátil do Zásmuk, už byla jiná doba. Předseda JZD Veselý, jenž mu pobyt u PTP podle všeho zařídil, už neměl popularitu. Za dva roky totiž špatným hospodařením přivedl družstvo na mizinu. „Družstevníci mu vyčítali, že nejlepšího hospodáře v obci poslal pryč. A tak se snažili, aby se táta zase vrátil. Ale to on už opravdu nechtěl,“ vypovídá pamětník o situaci, ve které se jeho otec ocitnul. Několikrát si našel práci daleko od Zásmuk, například v Kadani v elektrárně či v dolech ve Chvaleticích. Domů dojížděl jen jednou za týden či čtrnáct dnů.

Jakmile se družstevníci dozvěděli, kde pracuje, vyžádali si jeho uvolnění z pracovního poměru. Nicméně Karel Holub honem nastoupil zase jinde. Takhle jim unikal několik let. Získal dokonce sedm výučních listů, protože hleděl své celoživotní schopnosti a dovednosti přetavit do oficiálních listin. Po roce 1956 dostal místo u Zemědělského stavebního podniku v Kolíně, kam už na něj družstevníci nemohli. Pracoval tam jako přidavač, zedník a skladník. Když otvírali velký sklad, nabídli mu místo hlavního skladníka, ale musel by si zvýšit vzdělání. Tak ve svých 54 letech získal cestou dálkového studia maturitu na stavební průmyslovce v Praze.

Rodina třela bídu s nouzí

Zatímco otec Karel Holub trávil svůj čas ve vězení či v ostravských dolech u PTP, neměla jeho rodina na růžích ustláno. Maminku Marii Holubovou nechtěli nikde přijmout do zaměstnání a neměla tak vůbec žádný příjem. Ona a její děti přežívaly z toho, co zbylo tchánovi a jejím rodičům z jejich malých důchodů.

A také z mléka, tvarohu a másla od jedné kravky, pro kteréžto pochutiny jezdila na kole do Olešky ke svým rodičům. Doma chovali také slepice, králíky a husy. Aby množství zvířat řádně vyživila, chodila s dětmi na kopřivy do dva kilometry vzdáleného Vlčího Dolu.

Maminka tak těžce pracovala, až z toho onemocněla

Po dvou letech, kdy ji nechtěli vzít nikam do zaměstnání, získala konečně místo v zásmuckém JZD v rostlinné výrobě. Platili ji mizerně, vydělala si zde doslova jen pár korun. Poté se dostala k dojení na statku u Nevařilů, který už byl součástí družstva. Tady ji to bavilo a vydělala si víc peněz.

Když postavili v ulici Na Ohrádce kravín se stovkou krav, musela tady začít dojit a starat se o zvířata. Práce tu byla velmi těžká. Na počátku 60. let maminka onemocněla se srdcem a potřebovala invalidní důchod, ale to jí nechtěli povolit. „Strašně se v kravíně nadřela. Kromě hnojních drážek tu neměli žádnou mechanizaci. Pravidelně se stávalo, že měla srdeční záchvat. Jakmile se jí ulevilo, hned ji hnali do práce. Doma mohla zůstat, až když jsem studoval vysokou školu,“ popisuje maminčiny pracovní a zdravotní obtíže pamětník. Marie Holubová zemřela ve svých 64 letech. Na jejím předčasném skonu se velmi pravděpodobně podílela těžká dřina i psychické utrpení.

Odmalička ho trápily zdravotní potíže

Bohuslav Holub se narodil s vykloubenou kyčlí. Několikrát ho operovali na klinice profesora Jana Zahradníčka v Praze. Po několika nezdařených operacích mu uřízli kyčelní kloub a stehenní kost napevno spojili s pánví. Zůstal tak invalidou. Přesto odmítl rezignovat a v rámci možností se pohyboval, věnoval se turistice a plaval.

Ve škole vždycky brzy dohnal zameškané učivo a v některých předmětech, například v němčině, byl dokonce lepší než ostatní žáci. „Naučil jsem se připravovat jako na vysoké škole, nikoli z hodiny na hodinu, ale pochopit problém,“ vysvětluje své studijní úspěchy pamětník.

Měl se učit sedlářem, jenže chtěl studovat

V deváté třídě ho výsledky opravňovaly k dalšímu studiu. Ale jako syn takzvaného kulaka dostal od vedení školy tak špatný posudek, že na studium na střední zemědělské škole v Hořovicích musel prozatím zapomenout. Nastoupil do zásmuckého JZD k sedlářovi do učení. Nicméně zakrátko se Bohuslav Holub rozhodl pro poměrně radikální krok. Nechal si zkrátit zdravou nohu o sedm centimetrů, protože byla mnohem delší než končetina nemocná. Půl roku strávil víceméně v nemocnici či na rekonvalescenci v kladrubské léčebně. „Vadilo mi, že jsem syn kulaka a invalida, ale studium mě prostě hnalo dál,“ vysvětluje pamětník.

Na jaře se pokusil o přijímací zkoušky na střední zemědělskou školu v Českém Brodě a uspěl. Slušný kádrový posudek mu nyní už nepsal ředitel základní školy, ale obecní úřad. „Na zdejší škole jsem prožil krásné období. Nikdo mi nepředhazoval, že jsem syn kulaka. Ředitel i učitelé byli opravdu fajn lidi. Taky se měnila doba, politické uvolnění 60. let jsem už silně pociťoval,“ vzpomíná pamětník a dodává, že přestože ještě v první ročníku musel na poslední operaci, všechno učivo brzy dohnal.

Stál u hrobu prezidenta Masaryka

V roce 1967 složil bez problémů maturitu a stejně snadno uspěl i s přijímačkami na Vysokou školu zemědělskou v Praze. Studoval na provozní a ekonomické fakultě. První rok bydlel na kolejích v Kolonce na Letné. Ale protože bylo málo míst na kolejích a mnoho studentů, druhý rok se přesunul do Lán. Zde bydleli studenti v bývalých kasárnách, kde dříve pobývala prezidentská ochranka.

V srpnu 1968 pracoval v lese u Tachova na brigádě, která byla podmínkou k vycestování do ciziny. Chtěl se podívat do Rakouska a navštívit Vídeň. S prací skončil právě 21. srpna a jel vlakem domů. Cestou potkával ruské vojáky v tancích a obrněných transportérech. Začala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Dvacátého osmého října 1968 na výročí vzniku Československé republiky demonstrovali lánští studenti zemědělky u hrobu Tomáše Garrigua Masaryka. Za pár měsíců organizoval Bohuslav Holub s několika přáteli zádušní mši za Jana Palacha v zámeckém kostele v Lánech. Hned po mši přeložili komunističtí funkcionáři na jiné místo faráře, který ji sloužil. „Učitelé, kteří nás učili marxismus-leninismus, už věděli, že je vyhodí, a říkali nám pravdu. Odsoudili Lenina i komunismus. Na začátku 70. let jsme museli tento předmět zopakovat, a to nás učili už samí pitomci,“ říká pamětník.

Ve třetím ročníku se studenti opět přestěhovali, tentokrát do pražského Suchdola. Bohuslav Holub si užíval studentského života. Navštěvoval pražská divadla, zejména Semafor, a také hostince a knajpy. V roce 1970 začal chodit se svou budoucí ženou Ivankou, rozenou Vostruhovou, která pocházela z Jílového u Děčína. Nastoupila do jeho ročníku poté, co se vrátila z Anglie. Pracovala tam rok jako au-pair. Ještě před uplynutím kontraktu dostala výzvu od Státní bezpečnosti (StB) k návratu. Pokud by se nevrátila, považovali by ji za emigrantku a ztratila by občanství. Takže se okamžitě sbalila a odjela domů, protože by nikdy neopustila svou rodinu.

Nastal všední život v normalizačním bezčasí

Po promoci v roce 1972 se Ivanka a Bohuslav hned vzali. Škola mu nabízela místo na katedře účetnictví, ale protože zároveň nemohla nabídnout byt, odmítl. Zpočátku to měli mladí manželé poněkud komplikované. Bohuslav našel práci v Ústí nad Labem, měl na státních statcích postupně zavádět účetnictví na samočinných počítačích. První místo práce bylo na státním statku v Předlicích. Jeho žena Ivanka nalezla uplatnění na státním statku v Petrovicích jako účetní. Zpočátku bydleli v hotelu U Slunce v Chabařovicích a poté konečně dostali byt v Chlumci u Ústí nad Labem. Manželům k bydlení výrazně pomohlo, že se jim v roce 1973 narodil syn Tomáš.

Tehdejší počítač Minsk 2 byl umístěn v Litoměřicích a zabíral celou rozlehlou halu. Pamětník sem musel jednou za týden dojet a vložit do systému takzvané děrné štítky. Všechny účetní doklady se určitým způsobem dírkovaly na děrnou pásku a vkládaly do počítače. „Viděl jsem, co z toho vylezlo, že jsou to sestavy, v nichž se nikdo nevyzná. A tak jsem se z toho vyvlíknul a šel jsem dělat zootechnika do střediska státního statku v Chlumci,“ říká lakonicky pamětník. Díky svým znalostem a píli se brzy stal zootechnikem krmivářem na ředitelství státního statku Předlice.

Stěhovali se kvůli bydlení i nemoci

Kvůli různým pracovním problémům se Bohuslav rozhodl odejít s rodinou do Měcholup u Žatce. Získal zde práci ekonoma na školním statku, k místu patřil i rodinný domek. Narodily se zde další dvě děti, Jan v roce 1975 a Martina o další dva roky později.

Práce Bohuslava bavila a měl vynikající výsledky. Postavil celý závlahový systém i s rybníkem. „Bohužel vztahy tu nebyly příliš dobré. Zootechnička se stále hádala s agronomem, dokonce na sebe posílali navzájem policii,“ s povzdechem líčí pamětník rozbouřené emoce v pracovním kolektivu. Rozhodl se odejít a během týdne získal místo úvěráře ve Státní bance československé. Po roce mu nabídli pozici náměstka, ale k tomu musel vstoupit do komunistické strany. S ohledem na rodinu pamětník souhlasil a vstoupil do KSČ. Ale náměstkem se nakonec nestal.

Dcera Martina svůj druhý rok života strávila z velké části v nemocnicích kvůli nemoci dýchacího ústrojí. Rodiče měli mnohokrát strach o její život. Nepomohlo léčení ani operace. Důvodem nemoci byly zřejmě silně toxické výpary z blízké obalovny kamenné drtě. A tak se Holubovi rozhodli odejít. V roce 1979 se přestěhovali na Čáslavsko a dceřina nemoc se téměř zázračně vytratila.

Během okamžiku se všechno změnilo

Bohuslav Holub nastoupil u státního statku Čáslav jako ekonom, k místu opět patřil rodinný dům ve vesničce Výčapy. Hned první rok pamětníka takzvaně propůjčili do Kutné Hory na okresní zemědělskou správu místo pracovnice, jež odešla na mateřskou dovolenou. „To byl krásný rok. Jezdil jsem po okrese a připravoval podklady, měl jsem klid,“ říká pamětník a dodává, že poté pracoval jako plánovač na čáslavském statku a také dělal hospodáře na obci. Dokonce se málem stal předsedou KSČ ve Výčapech. Manželka pracovala jako vedoucí ekonomka na středisku ve Výčapech státního statku v Čáslavi.

Jenže v roce 1984 se všechno změnilo. Synové Jan a Tomáš kouřili na půdě puškvorec, což je rostlina, která na pohled vypadá jako doutník. „Protože jim moc nehořel, zapíchli ho do trámu a nechali doutnat. A večer, když jsme večeřeli, manželka slyšela divné zvuky a šla se podívat na půdu. A tam už zuřil požár,“ vypráví pamětník o těžkých životních chvílích. Škoda čtvrt milionu byla na tehdejší poměry dosti značná, ale pojišťovna nakonec všechno zaplatila. Obec propůjčila rodině k prozatímnímu bydlení aspoň malý dvoupokojový byt.

Předseda družstva kradl nejvíce

Po půl roce stísněného pobytu v bytovce získal Bohuslav Holub práci ekonoma v JZD v Dašicích u Pardubic. A zase k této pozici dostal přidělený rozlehlý dům se zahradou. Ivanka Holubová nastoupila na místo hlavní účetní v Opravnách zemědělských strojů také v Dašicích.

Dašické družstvo mělo patrně nejhorší pověst v kraji. „Můj předchůdce chlastal, to se jinak nedá říct. Předseda družstva dříve pracoval jako vyšetřovatel StB a byl to zároveň největší zloděj,“ vypráví znechuceně pamětník. Kupodivu se nakonec povedlo předsedu odstranit.

Bohuslav Holub dostal nabídku, aby převzal post předsedy družstva, ale odmítl. Obával se, že ho zase budou kádrovat kvůli tomu, že je synem takzvaného kulaka. Našel si práci na okresním národním výboru (ONV) v Pardubicích, kde dostal za úkol připravit plán na další pětiletku. Nicméně, než mohl svou práci předložit, přišla sametová revoluce a celé osazenstvo ONV dostalo výpověď.

Změnily se poměry v rodině i v práci

Sametovou revoluci pochopitelně vítal a hned vrátil stranickou knížku. „Já ani ti, co jsem je znal v hospodářské sféře, nebyli v KSČ z jiných než pragmatických důvodů. A všichni jsme věděli, že systém se hroutí sám od sebe, dál už by to prostě takhle nešlo,“ vysvětluje pamětník rychlý konec socialismu. Dostal nabídku od Občanského fóra na post starosty Dašic, ale odmítl. Neměl povahu na věčné potýkání se s lidmi. Manželka navíc získala práci účetní v Pardubicích a už nechtěla v Dašicích zůstat.

Rodina se přestěhovala nyní již do vlastního panelákového bytu v Pardubicích. V roce 1990 začal pracovat jako úvěrář v České spořitelně. Nicméně už o rok později měl konflikt s ředitelem. Nechtěl totiž schválit jistý protekční úvěr pro podnik, který vykazoval jasné známky blízkého krachu. Po přivolané kontrole se sice ukázalo, že měl pravdu, nicméně v České spořitelně už jako úvěrář dále nesměl pracovat.

Přestoupil tedy do právě začínajícího projektu České spořitelny Buřinka. V roce 1994 dostal nabídku na práci kontrolora. Vydržel tu až do chvíle, kdy spořitelnu koupila Erste Bank. Poté dostal výpověď a zažádal si o invalidní důchod, který okamžitě získal. Dva roky ještě pracoval u firmy Keramost v Olešce u Českého Brodu, kam se přestěhoval. V té době se rozpadl již dlouhá léta nefunkční vztah s manželkou.

Vrátili jim zdevastovaný majetek

Rodina obdržela v restituci zpět znárodněný majetek. Zásmucký statek, respektive pozemky a finanční a materiální náhradu získal bratr Karel Holub. „Dali mu traktor, ale když ho nechal na statku, tak mu ho do rána očesali. Zloději prostě vzali všechno, co se mohlo hodit,“ popisuje pamětník tristní situaci. Synovec Karel dokonce pobýval nějakou dobu na praxi u německého sedláka, aby získal potřebné dovednosti k sedlačení. Ale po dalších podobných příhodách snů o soukromém hospodaření zanechal.

Bohuslav Holub od počátku kuponové privatizace obchodoval na burze a za několik desítek let vydělal slušný majetek, který předal svým dětem. Získal statek v Olešce s půlhektarovou zahradou a pozemky, jež od počátku pronajímal. Dům za pomoci svých dětí postupně opravil.

Přestože družstevníci půdu na zahradě velmi znehodnotili, za čtvrtstoletí z ní přímo vydupal takzvaný jedlý park. Kromě ovocných stromů a keřů všech možných druhů tu rostly jehličnany a duby, mnoho různých květin, zelenina na vyvýšených záhonech a za domem stály řady včelích úlů. Našel také rodinnou pohodu a klid ve vztahu s družkou Marií Pokornou.