Ing. Bohuslav Holub

„Měl jsem na vysvědčení dvě dvojky z češtiny a z ruštiny, ale ředitel Ruda prosazoval, že musím jít někam do zemědělství a někam k lopatě, když jsem syn kulaka. Nakonec povolili, že jsem si mohl dát přihlášku do střední zemědělský školy, jak se to jmenuje, teď si nevzpomenu, je to jižně od Prahy na Berounsku. Ale dostal jsem takový posudek, že mě tam nevzali.“

„V Zásmukách bylo sedm sedláků, nikoho nevystěhovali, jenom nás. Od začátku to bylo zřejmě zásluhou paní Ulíkové. Ta u dědy sloužila v létě někdy ve 30. letech a potom ve válce asi v čtyřicátém čtvrtém roce přišla, jedno dítě za ruku a druhé v náručí, a přišla ona a její tuberkulózní manžel. Tak naši, oni se brali v roce čtyřicet jedna a nemohli dlouho mít děti, tak si máti prosadila, že je vzali. Taky to souviselo s tím, že neměli zaměstnance, všechno zvládnul děda s babičkou a táta s mámou. A děda už byl starý, tak tyhle lidi přijmuli. Asi v těch letech koupili obecní pastoušku, nebo prostě obecní chalupu, která byla před naším statkem. Tam byly dva vchody, v každém vchodě čtyři místnosti, v tom zadním byly tři místnosti, kde bydleli nějací lidi, a čtyři přední místnosti dostali Ulíkovi. Takže víceméně ze soucitu, naši by určitě našli zaměstnance i v Zásmukách, ale vzali tyhle lidi. Ale přišel rok čtyřicet osm, z paní Ulíkové se stala strašná soudružka a na každé schůzi se ozvala, co bude s rodinou Holubů, takoví sedláci a jak nás vykořisťovali. Takže nakonec prosadila, že jsme byli asi poslední na okrese, které vystěhovali.“