Jiří Holeček

* 1944

  • „V Košicích byla parádní vojna, hráli jsme jenom hokej. Nebydleli jsme v kasárnách, bydleli jsme v takzvané kadetce, kam jezdili důstojníci z celé republiky na školení, na kurzy. Letci tam byli. Vojnu jsem měl parádní, byl jsem tam zařazený jako letecký mechanik. Měl jsem na starosti výškové zařízení, dodneška nevím, kde to je a co to je. Bydleli jsme v kadetce, jedině zle bylo, když jsme prohráli nějaký zápas, který jsme měli vyhrát, tak jsme v kadetce hodinu za trest pořadovým krokem. To byla naše vojna, jednou jsme byli na střelbách. Jinak jsme jenom trénovali a hráli opravdu jen hokej. Bylo tam parádní, krásně jsem si tam zvyk, vydržel jsem tam deset let, a dokonce jsem se tam i oženil.“

  • „Já přišel do Košic do druhé ligy. Na závěr druhé ligy diváci věděli, že je tam hokej, a začali chodit. Na tu první ligu měli jsme malý stadion asi pro pět tisíc diváků. Byl narvaný, beznadějně vyprodaný, a jednou se stalo, že diváci, co se tam chtěli další dostat, nemohli. Tak vykopali krumpáčem díru do zdi stadionu. Tou dírou se jich tam nacpalo asi ještě sto. Stáli až nad mantinelem, protože za mantinel se házel sníh od rolby, byl vysoko, a tak stáli vysoko. Koukali nad mantinelem na hokej a ještě mohli kopat do toho soupeře. Takové začátky jsem zažil v Košicích. Rád na to vzpomínám. Bylo to něco jiného, bylo to zvláštní, narvaný stadion, vyprodané permanentky.“

  • „Byli jsme 21. srpna 1968 v Opavě na ubytovně na zimáku na kempu, vzbudil jsem se ve dvě ve tři v noci. Sám od sebe začal mluvit v noci rozhlas po drátě, že je okupace Československa, že k nám přijely ruské tanky. Vzbudil jsem trenéry, vedoucí a všechny v pět hodin jsme mazali jsme do šatny, sbalili věci a jeli jsme autobusem do Košic. Potkávali jsme kolony, vojenská vozidla a obrněná vozidla, džípy, tanky ani ne. Hrozili jsme jim z okna autobusu, ani jsme si neuvědomili, že nás mohli postřílet. Byli jsme nazlobení, měli jsme vztek, co si to dovolili, jako že okupaci. To byla moje cesta autobusem do Košic lemovaná ruskými vojsky. Vy jste jeli do Košic za rodinami? Kemp se zrušil, my jeli na východ a Rusové na západ, kemp se zrušil a šli jsme k rodinám. Na hokej nebylo asi ani pomyšlení. Říkal i Tonda Panenka, že se odkládala fotbalová liga. Ale hokejová liga se pak asi rozjela, že? Ještě si pamatuju, jak jsme šli na náměstí ke košickému dómu, náměstí bylo narvané lidmi. Na konci toho náměstí jsou pomníky sovětských vojáků z druhé světové války. Odtamtud vyjel ruský tank, hlavně namířil na nás, na hlavní košickou třídu. V tu ránu jsme leželi všichni na zemi a nevěděli jsme, co bude. Moje žena byla v jiném stavu a já s ní ležel na zemi. Tak to jsou moje zážitky a vzpomínky.“

  • „Poprvé jsem se dostal do All Stars Teamu. Přispěla k tomu druhá část mistrovství světa ve Švýcarsku 1971, kdy se zvedlo celé mužstvo, i já. Podařilo se mi pár dobrých zákroků, diváci nám začali fandit, fandili i mně. Slyšel jsem je, to pomůže, to vás povzbudí. Výkon je pak lepší, než když je ticho a nikdo tam nefandí. Byli tam v hledišti i lidé, co odešli po roce 1968 z Československa.? Byla tam spousta emigrantů. S některými se znám a s některými se navštěvuji dodnes. Oni přijedou sem za mnou, já tam. Chodili za vámi? Neměli jste zakázané se s nimi bavit? Jezdila s vámi takzvaná očka? Byl tam vždycky jeden, myslím si, že to na nás ani nehlásil. Nebyl s námi poprvé a myslím, že to přehlížel. Nechtěl nám přitěžovat, fandil nám.“

  • „Nepamatuji si na prémie za Rusy, že by byla vypsaná. Před zápasem jsem se o prémie nezajímal, jestli je nebo není. Snažil jsem se na všechny zápasy, hlavně s Rusy, připravit co nejlíp. Hlavně psychicky se dostat do pohody, abych měl napjatou bojovou morálku, abych tam nešel jak zmoklá slepice, že jdu vyhrát, že je jdu rozdrtit, zničit, že na to dneska nemají. Hráči mě nechali v klidu, neoslovovali mě vůbec před zápasem, bavili se spolu mezi sebou. Připravoval jsem si někde v koutě sám atmosféru zvlášť na Rusko, abych byl bojovně naladěný, a šel je zničit.“

  • „Michajlov byl zákeřná sketa, který mně, když na mě šly střely z dálky, stál u tyče a podrážel mi zezadu nohy. Taky mně někdy ujely, a když šla střela, ležel jsem na zádech. Diváci si říkali - Proč nechytáš, proč se tam válíš. Když jsem viděl, jak se na to zase Michajlov chystá, vzal jsem ho naší širší těžkou hokejkou přes kotníky. Začal řvát - Choleček, što to děláješ? Říkám mu - Hovno, ty idiote. Tak jsem si s ním hezky povídal. Ale už si dával pozor, věděl, že to není beztrestné, co tam dělá.“

  • „Myslím, že jsme hráli jsme s Rusy 1:1, moc nebylo do konce, dvě tři minuty. Byli jsme domluvení s obránci, že když pojedou Rusové dva na jednoho, já vyjedu proti jednomu, trochu ho vytlačím a obránce si vezme hráče bez puku. Myslím, že to byl Olda Machač, stojím k hráči v úhlu, přijel ke mně. Viděl, že góla nedá, tak to hodil spoluhráči na druhou stranu, Olda nadzvedl hokejku tomu Rusákovi, který nemohl dorazit puk za mnou do prázdné branky. Ale nohu měl volnou, tak kopnul do puku úmyslně bruslí a puk za mnou vlítnul do brány. Rozhodčí Kompalla ukázal gól, odpískal to a šel to nahlásit k trestné lavici , kde se ohlašují góly a přihrávky. Když jsem viděl, že uznal kopnutý gól, ne že se odrazilo omylem od nohy, bylo to úmyslně kopnutý. Jak jsem viděl, že to jede Kompalla nahlásit, zahodil jsem rukavice, masku, hokejku a vystartoval jsem sprintem k trestné lavici. A jak ten Kompalla to chtěl nahlásit, chytl jsem ho za krk, začal jsem ho rdousit, oči měl v sloup, lapal po dechu. Až přijeli spoluhráči a odtrhli mě od toho Kompally, protože ještě chvíli bych ho držel, asi by se udusil. A Kompalla, jak byl úplně zblblý z toho, co udělal, a věděl, že uznal gól, který neměl, tak mi nedal žádný trest. Měl jsem dostat do konce zápasu a nehrát další zápas. Usiloval jsem mu o život, kdyby mě neodtrhli, nevím, jak by to dopadlo. Ale nedal mi nic, žádný trest, neměl čisté svědomí.“

  • „Do Chicaga mě chtěli, chtěl mě tam Bobby Hull. A že bych měl plat jako on, to byly daleko nižší platy, tři nebo pět milionů dolarů na sezónu. Že to má on, že by to dal i mně, že by to zařídil, ale já bych tady v Praze musel nechat ročního syna a čtyřletou dceru, což bylo nemyslitelné pro mě. Řekl jsem, že bych rád, ale že to nejde. On říká - Za pět milionů dolarů, to nejde, jo? Tak jsem mu vysvětlil, proč to nejde kvůli malým dětem. On říká - Za dva měsíce přes Červený kříž tady budou. Řekl jsem - Ani za dvacet let, ne za dva měsíce, tady nebudou. A vrátil jsem se domů.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 17.05.2021

    (audio)
    délka: 01:59:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěl jsem nad Rusy vyhrát, rozdrtit je, zničit...

Jiří Holeček v roce 1958 jako čtrnáctiletý brankář ve Slavii Praha
Jiří Holeček v roce 1958 jako čtrnáctiletý brankář ve Slavii Praha
zdroj: archiv Jiřího Holečka

Jiří Holeček se narodil 18. března 1944 v Praze. Vyrůstal s rodinou v suterénním bytu vinohradského činžáku spíše v nuzných poměrech. Tatínek pracoval v ČKD, maminka byla domovnice. Jiří Holeček měl dva bratry a hrál od dětství fotbal a hokej. Jeho tatínek dělal trenéra v dorostu Bohemians Praha, kde pamětník hrál až do 19 let dorosteneckou ligu. Souběžně působil jako hokejový brankář ve Slavii Praha. Po gymnáziu se vyučil opravářem televizí a rádií, udělal si hotelovou školu a vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu. V roce 1963 odešel na vojnu do Dukly Košice, se kterou po roce postoupil do československé první ligy. V Košicích se oženil a s manželkou vychovali dceru a syna. V roce 1966 reprezentoval Československo na mistrovství světa v Lublani, kde získal stříbrnou medaili. Po neúspěšném mistrovství světa 1967 ve Vídni ho trenéři vyřadili z reprezentace, kam se vrátil na mistrovství světa a Evropy 1971 ve Švýcarsku. S týmem se tam stal mistrem Evropy a na mistrovství světa vybojoval stříbro. Zvolili ho jako nejlepšího brankáře šampionátu, což se mu podařilo ještě čtyřikrát. V roce 1972 na mistrovství světa v Praze získal s československou reprezentací titul. V roce 1973 přestoupil z VSŽ Košice do Sparty Praha. V letech 1976 a 1977 se stal dvakrát po sobě hokejovým mistrem světa. V roce 1976 pomohl národnímu mužstvu k postupu do finále Kanadského poháru, kde se vůbec poprvé v dějinách hokeje střetly nejlepší týmy světa. Po stříbru z mistrovství světa v Praze 1978 ukončil reprezentační kariéru. Během ní reprezentoval také na dvou olympiádách - v Sapporu 1972 vybojoval bronz, v Innsbrucku 1976 stříbro. Na mistrovstvích světa získal celkem devět medailí. V klubové kariéře pokračoval tři sezóny ve Spolkové republice Německo, kde působil v Mnichově a v Essenu. Po návratu do Československa vedl hokejovou brankářskou komisi a staral se o výchovu mladých talentů. Jako odborný poradce pracoval pro hokejový klub Japonsku. Po roce 1989 podnikal v reklamě. V roce 2021 žil v Praze.