„Během pléna krajského výboru jsem si udělal takovou sondu. Předtím totiž na výboru chtěli, abych navrhnul rezoluci. Tak jsem ji navrhnul a vím, že jsem tam dal větu: ‚Tento krajský výbor nikdy nebude souhlasit s okupací.‘ Rezoluce samozřejmě neprošla. To už byli všichni opatrní. Na plénu jsem nejdříve vystoupil s tímto názorem, který přijat nebyl, potom se řešil případ Holec – Holec je zbabělec, Holec se schovával někde na Moravě a není známo kde. Tak mne odvolali z funkce, za Husáka vyšel hanlivý článek. Bylo jasné, že tedy kandidatura ani filozofie asi nebude.“
„Domů jsem se dostal někdy ve dvě ráno a v pět hodin zvonili. Dlouho jsem snídal, dlouho jsem se oblékal, zase zvonili. Říkám: ‚Pánové, já jsem po točeném Brnu (dvoudenní směna u poštovních drah – pozn. ed.).‘ V autě jsem jim schválně spal. Něco do mne hučeli, pak se zeptali: ‚Co budete dělat zítra?‘ Bylo 27. října. ‚Půjdu na zahrádku.‘ – ‚Hmm… Hmm…‘ – ‚No, půjdu na zahrádku, musí se to tam doplít a dorýt.‘ – ‚Hmm… Hmm…‘ A vytáhli zákaz pobytu na plzeňském náměstí, v Karlových varech a v Sušici. Měly tam být jakési manifestace. Tak říkám: ‚Prosím vás, a to mám jít do práce pěšky? Můžu jet přes náměstí tramvají?‘ To jsem prý mohl. Jinak říkám: ‚A to je zajímavé, víte, o té Sušici jsme nevěděli.‘“
„V rámci své funkce jsem byl v Sovětském svazu, proběhla družba s tehdejším Sverdlovskem, dnes je to Jekatěrinburg. Bylo to hrozně zajímavé. Obyčejně se delegace alespoň dvakrát braly do nějakého závodu a proběhlo několik proslovů, ale u nás ani nápad. Do žádného závodu. Vyvezli nás na hranici Evropy a Asie, takže jedna noha v Evropě, druhá v Asii – v pořádku. Vyvezli nás na krásné jezero – v pořádku. Vyvezli nás do divadla – skutečně hezké divadlo. Také nás vyvezli do jahodové farmy. Zrovna sklízeli, tak jsme dostali jahody se smetanou. A ti, co tam pracovali, na nás hladově koukali. Hladově.“
„Objevil se (Alexander) Dubček. Tato historie je celkem známá. Konala se krajská konference a mne tam zvolili kandidátem pléna krajského výboru KSČ. To bylo ještě v pořádku. Jenomže bylo plénum a tam nám přivezl soudruh (Čestmír) Císař, on byl mnohojetný, kandidáta na ideologického tajemníka soudruha Šimka. Soudruh Šimek – já jsem ho znal z krajské školy v (Karlových) Varech, tenkrát ještě se mi zdál (dobrý – pozn. ed.). Jenže soudruh Šimek potom udělal jakousi kandidaturu v Moskvě, nevím, jestli stranické řízení zemědělství, nebo co. To byla filozofická kandidatura! A léta byl zástupcem vedoucího ideologického oddělení ÚV KSČ, vedoucí se měnili každý rok, jednou vyhrál (Antonín) Novotný, jednou (Jiří) Hendrych, ale soudruh Šimek tam spolehlivě byl pořád. Tak jsem s tím vystoupil, že je to divné. A přidal se ředitel divadla (Rudolf) Kubáček, přidal se šéf Pravdy (Jan) Vencovský a ředitel Parku kultury, přidal se docent (Antonín) Samek, filozof z lékařské fakulty. A já jsem ho pak dorazil. A Šimek tam seděl, ale neřekl ani slovo. Mohl, dostal by slovo. Řekl jsem: ‚Podívej se, soudruhu. Ve straně je zvykem, že když se někdo někam doporučuje, tak že se také přinese posudek hodnocení jeho dosavadní práce. Nic z toho. Tys řekl: My vám tady doporučujeme soudruha Šimka, narozeného tehdy a tehdy.‘ Tak Císař sklapnul, odjel a na příštím plénu zvolili mě. Ovšem, musím říct jasně: já jsem odmítl titul tajemníka, souhlasil jsem, že budu členem sekretariátu, což je tajemnický orgán, zodpovědným za ideologii. Ani fenik za to, s jedinou výhradou, že kafe, které vypiju, a lidi, které si pozvu, tak za to nedám ani halíř.“
„Potom došlo k prověrkám. Věděl jsem, že mne vyhodí, o tom nebylo sporu. S šéfem té komise jsme se zdravili, povídali jsme si, protože oba dva jsme věděli, co on musí udělat a jak to dopadne. To bylo úplně jasné. Chudák Tonda Vyšinka, aby něco našel, tak našel rozpor v mých materiálech, že jednou uvádím, že umím latinu, podruhé a potřetí že už to neuvádím. Říkal jsem: ‚Vždyť také jsem ji od maturity nepotřeboval, tak proč bych to uváděl, když už ji neumím?‘ Pak byl kravál i v celostátních novinách. Jakýsi soudruh Káral, my jsme mu říkali Káral, ale on se jmenoval (Josef) Šáral, velký soudruh, dokud se dcera neprovdala do Ameriky, ten v nějakém článku napsal, že Holec hlásal existencialismus. Neměl vůbec představu o tom, co to je. Někde to slyšel, tak to (napsal).“
„Samozřejmě, že párkrát si mne zavolali soudružkové na StB. Poprvé šlo o nějaké letáky před volbami, o tom jsem opravdu nic nevěděl. Potom rejpali. Poslední bylo 27. října 1989. To jsem přijel z takzvaného točeného Brna, což znamenalo ve čtyři ráno nástup, čili před třetí vstávat, v Brně do dvou hodin psáno, v půl druhé většinou předáno bez námitek. A v půl čtvrté znovu nástup a zpátky a konec v jednu v noci. Takže z točeného Brna jsem přijel a v šest ráno sem vtrhli (estébáci – pozn. ed.). Říkal jsem: ‚Až se proberu…‘ Za chvíli zas přišli, proč nejdu. Já jsem říkal: ‚Já jsem ospalej…‘ ‚Tak, pane Holec, co budete dělat zítra?‘ Říkám: ‚Asi půjdu na zahrádku.‘ Měli jsme dole v Liliové zahrádku. ‚Hmm, hmm.‘ Vylezlo z nich, že se chystá nějaká demonstrace na náměstí (v Plzni – pozn. ed.) a v Sušici a ve Varech. Říkal jsem: ‚Prosím vás, vidíte, o té Sušici jsme nevěděli.‘ Takže zákaz pobytu na náměstí jsem dostal. Říkal jsem: ‚A můžu alespoň jet tramvají na tu zahrádku?‘ ‚Ale jo, to můžete.‘ Já jsem jel tou dobou, když se to mělo sejít, ale to byla londýnská mlha, tam se opravdu nemohlo nic sejít. To už jsem jel v Obrodě.“
Svatopluk Holec se narodil 7. dubna 1933 v Plzni. Vyrůstal ale v obci Korunní na severním okraji Doupovských hor, kde jeho otec Emil Holec pracoval jako úředník v zřídle minerální vody a matka Eliška Holecová byla do jeho narození poštmistrovou. Po mnichovské dohodě a odstoupení československého pohraničí Německu se musela rodina urychleně vystěhovat do vnitrozemí. Po krátkém pobytu v Plzni otec našel zaměstnání v lázních Běloves u Náchoda a pamětník s matkou se přestěhovali za ním. V Náchodě prožil Svatopluk Holec druhou světovou válku a v deseti letech ztratil maminku, která podlehla vážné chorobě. Ve městě vychodil obecnou školu a poté navštěvoval místní reálné gymnázium. Jeho otec se i s nevlastní matkou a malým bratrem po skončení války vrátili do Korunní, Svatopluk Holec ale dál bydlel u tety v Hronově a dojížděl do náchodského gymnázia. Za rodinou se přesunul až koncem roku 1947, kdy přestoupil na nově zřízené reálné gymnázium v Kadani. V roce 1948 v pouhých patnácti letech vstoupil do Komunistické strany Československa a aktivně se zapojil i do činnosti Československého svazu mládeže. Po maturitě v roce 1951 pracoval jako propagandista na Okresním výboru Komunistické strany Československa v Kadani. Po ročním studiu filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze pokračoval ve vzdělávání na Lomonosově státní univerzitě v Moskvě. Studium dokončil v roce 1959 a získal titul promovaný filozof. V letech 1960-1967 pracoval na ideologickém oddělení Západočeského krajského výboru KSČ v Plzni. V letech 1967-1969 působil jako odborný asistent na Pedagogické fakultě v Plzni. V období Pražského jara v květnu 1968 byl zvolen kandidátem Krajského výboru KSČ v Plzni a posléze pověřen funkcí člena sekretariátu KV KSČ zodpovědného za ideologii. Tuto funkci však vykonával pouze do září 1968. Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy znamenala konec pamětníkovy stranické i akademické kariéry. Při prověrkách v roce 1970 jej vyloučili z KSČ a vyhodili ze zaměstnání. Po delším hledání našel práci jako kontrolor nemocných a obcházel lidi na neschopence. Poté pracoval u vlakové pošty, kde zůstal až do roku 1990. Po celou dobu normalizace jej sledovala Státní bezpečnost, která ho evidovala jako tzv. nepřátelskou osobu I. (později II. a III.) kategorie. Pamětník si našel prostor pro seberealizaci v houbaření. Stal se členem plzeňského Mykologického kroužku a vypracoval se na uznávaného odborníka v oboru mykologie. V roce 1989 se zapojil do opoziční iniciativy Obroda - Klub za socialistickou přestavbu. V roce 1990 se dočkal akademické rehabilitace a vrátil se na Pedagogickou fakultu v Plzni, kde vyučoval filozofii i mykologii až do odchodu do penze. V době natáčení žil pamětník v Plzni, užíval si důchodu a stále připravoval publicistické i mykologické pořady pro Český rozhlas Plzeň.
Zemřel v roce 2018.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
