Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Od marxismu k mykologii
narodil se 7. dubna 1933 v Plzni
vyrůstal v obci Korunní v Doupovských horách, kde jeho otec Emil Holec pracoval jako úředník v zřídle minerální vody
na podzim 1938 byla rodina evakuována do vnitrozemí
druhou světovou válku prožil v Náchodě, zemřela mu matka
studoval reálné gymnázium v Náchodě a v Kadani, kde v roce 1951 maturoval
poté pracoval jako propagandista na Okresním výboru Komunistické strany Československa v Kadani
v letech 1953–1954 studoval filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze
v letech 1954–1959 studoval filozofii na Lomonosově státní univerzitě v Moskvě (titul promovaný filozof)
v letech 1960–1967 působil na ideologickém oddělení Západočeského krajského výboru KSČ v Plzni
1967–1969 – odborný asistent na Pedagogické fakultě v Plzni
v době Pražského jara zvolen kandidátem Krajského výboru KSČ v Plzni
od května do září 1968 členem sekretariátu KV KSČ zodpovědným za ideologii
v roce 1970 vyloučen z KSČ a vyhozen ze zaměstnání
za normalizace nejprve pracovník dozoru práceneschopných pacientů, potom pracoval 14 let ve vlakových poštách
uznávaný mykolog
v roce 1989 aktivní v Obrodě – Klubu za socialistickou přestavbu
v roce 1990 se vrátil na Pedagogickou fakultu v Plzni, kde pracoval až do odchodu do penze
„Možná, že mnohý ze čtenářů již slyšel tu starou historku: V noci v temné komoře hledá slepý člověk s očima převázanýma smuteční páskou černou kočku. Kočka, která v komoře vůbec není, je pravda, poznání, a nevidomý bláhovec – filozof. Ano. Prostý člověk si odjakživa nepotrpěl na různé učené úvahy, kterými se zabývala dřívější filozofie. Byla, přes svůj význam pro vývoj společnosti, záležitostí úzkého okruhu osob, vědou odtrženou od praxe.“1
Asi málokdo by tipoval, že uvedený citát pochází z článku věnovanému propagandě marxistické filozofie a vyšel v plzeňském komunistickém periodiku Pravda.
Text pokračuje: „Síla filozofie marxismu je – kromě jiného – právě v tom, že je teoretickým základem světového názoru komunistů a lidí komunistické epochy vůbec, tedy názorem největšího praktického hnutí celé dosavadní historie lidstva. Zcela zákonitě proto program KSSS v zaměření výchovné práce strany klade na prvé místo problémy výchovy k vědeckému světovému názoru; také v naší současnosti takovou potřebu pociťujeme a připravované změny v prohloubení účinnosti stranické výchovy jí bezesporu budou věnovat patřičné místo.“2
Ještě více překvapí autor článku. Je jím Svatopluk Holec, kterého veřejnost zná především jako uznávaného plzeňského mykologa. Mnoho nadšených houbařů poslouchá jeho pořady na vlnách Českého rozhlasu Plzeň. Pamětníkův životní příběh je však spletitější a bohatší.
Svatopluk Holec se narodil 7. dubna 1933 v Plzni. První roky svého života ale prožil v pohraničí, v Doupovských horách. Vyrůstal v malé vsi Korunní (německy Krondorf, nyní součást obce Stráž nad Ohří), kde vyvěrá stejnojmenná minerální voda. Pamětníkova maminka Eliška Holecová, rozená Broučková, zde vedla poštu Minerálka Korunní a otec Emil Holec působil jako úředník v zřídle. Oblast obývalo jen minimum Čechů, převažovalo zde německé osídlení. Proto byl i pamětník bilingvní dítě, hovořil česky i německy. Přestože Sudety se v třicátých letech radikalizovaly, Svatopluk Holec si nepamatuje žádné fašistické projevy. V okolí ležely jen malé vesnice, pro fašisty nezajímavé. Nacistické symboly zůstaly v Korunní výjimečnými: „Je tam Božská skála, dnes je to chráněný přírodní útvar. Na tom se jednou objevil namalovaný jedenapůlmetrový bílý hakenkrajc.“
Chlapcův dětský svět naplněný hrami, výlety po okolních kopcích a návštěvami prarodičů zmizel po mnichovské dohodě: „Přišel rok 1938, objevil se tam malý vojenský oddíl našich vojáků. My jsme byli s maminkou posláni do Plzně k dědečkovi a babičce. Otec tam zůstal a přišel až s vojáky. To si pamatuji, to byla úděsná noc. Samozřejmě, ve Stráži, kde byla stanice, rychlíky nestavěly. Bez řečí ho Češi zastavili, nasedli jsme, maminka táhla dvě peřiny a svého chlapečka. Dojeli jsme do Žatce, kde se přesedalo na Plzeň, a noc jsme strávili v čekárně. Hrozná noc, vůbec jsem neusnul. Ale dojeli jsme v pořádku do Plzně. I otec se nakonec objevil s armádou.“
Po urychlené evakuaci z pohraničí čelili uprchlíci dalšímu problému – museli si zajistit obživu ve vnitrozemí. Emil Holec nejprve vykonával různé manuální práce a potom získal pozici ředitele lázní Běloves a minerálky Ida v Náchodě. Jeho rodina se v dubnu 1939 přestěhovala za ním.
V Náchodě začal Svatopluk Holec navštěvovat obecnou školu. V necelých deseti letech ho však postihla velká rána, zemřela mu maminka. „Proto nenávidím fašismus a války, protože na její nemoc léky byly, ale pro Čecháčky ne.“
Po dokončení obecné školy pokračoval ve studiu na reálném gymnáziu v Náchodě. Ve městě také vzniklo Kuratorium mládeže, oficiální organizace, která měla sloužit k výchově dětí v protektorátu. „Ve škole nám bylo řečeno, že tam musíme chodit. Tak jsme se radili a pak jsme tam šli. Stejně to nebylo k ničemu. Dvakrát se cvičilo v sokolovně a pak se to úplně rozpadlo. Šéfové byli vlastně bývalí sokolští cvičitelé. Pokud jsem se doslechl, některé zavřeli.“
Ke konci války byl pamětníkův otec totálně nasazen do slévárny Metallbauwerk Náchod, kde se naučil kalit. Tato epizoda hrála později důležitou roli v pamětníkově politické orientaci. Zblízka se totiž seznámil s dělnickým prostředím. Další událostí, která ovlivnila jeho názory, byl otcův druhý sňatek. Emil Holec se podruhé oženil s bývalou hospodyní a v květnu 1945 se jim narodil syn Petr. Část sourozenců nevlastní matky byli přesvědčení komunisté.
Holecovy čekalo po válce další stěhování. Otec se vrátil do zřídla v Korunní, převzal vedení podniku a působil tam až do roku 1951. Protože v okolí Korunní neexistovalo žádné gymnázium, kam by mohl přestoupit, bydlel Svatopluk Holec zpočátku u tety v Hronově a studoval dále v náchodském vzdělávacím ústavu. Za rodinou se přesunul až v roce 1947, kdy se v Kadani otevřelo nové reálné gymnázium. Denně dojížděl ze Stráže nad Ohří. „Bylo tam několik kvalitních učitelů, třeba pan ředitel, který nám rozuměl. Ale s náchodským gymnáziem se úroveň nedala srovnávat. Tohle bylo pohraničí, to byly úplně jiné poměry. Musím to říct takto: v pohraničí byl člověk rád, že tam vůbec někdo je. Čili když se někdo tvářil, že je potvora, tak se tak tvářil a druzí to brali na vědomí. To nebylo přetvařování, kterého bylo ve vnitrozemí plno. Třeba tam byl hostinský. Do rána zmizel i s nábytkem. Byl tam sedlák Strnad, zabral statek, Němka mu tam posluhovala. Do rána nebyl, zmizel v Ostravě, kam na něj nikdo nemohl. Prostě vymlátil dobytek, sklidil a zmizel v Ostravě.“ V Kadani ve třídě Svatopluk Holec poznal svou budoucí manželku, se kterou loni oslavili diamantovou svatbu.
Na gymnáziu se také začal politicky angažovat. „Může se mi to dnes vyčítat, ale v mládí lidé většinou, pokud nejsou úplně takoví, že se nechají vláčet, tak chtějí měnit svět. Pak je to třeba přejde. To je jiná věc. My jsme byli také takoví.“ Už v patnácti letech vstoupil pamětník do Komunistické strany Československa. Jeho světonázor formovali příbuzní i prostředí pohraničí, které bylo podle jeho slov rudé, většina obyvatel se hlásila ke KSČ. Také si přečetl Dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků) (VKSb) a další literaturu a ideály komunismu ho oslovily. „Dnes si myslím, že ideál je krásná věc, ale nesmí se myslet, že se ho podaří dosáhnout. A jiná věc je, když se z toho stane něco, co se za ideál považovat nemůže. Ale ta myšlenka sama o sobě není nová a není ani od Marxe, je tu odjakživa.“
Svatopluk Holec se spolužáky založili na škole organizaci Československého svazu mládeže, zřídili taneční sbor a sportovali. A svazáci také psali kádrové posudky: „Maturita v roce 1951. A na vysokou školu dostal doporučení jeden – pokus o přechod hranic, druhý – brácha skaut po Únoru zdrhl do Austrálie. Dostali doporučení. To jsem prosadil. Jiná věc je, že to nedodělali, ale to už je jejich chyba. V tomhle mám svědomí čisté.“
V komunistické organizaci v Korunní Svatopluka Holce brzy pověřili vedením politického školení. Když se osvědčil, byl jmenován nejprve zástupcem učitele a poté učitelem okresní politické školy. Právě ve výuce našel své životní poslání: „Nikdy jsem si nemyslel, že bych ve filozofii vymyslel něco zvlášť tvůrčího, založit nějakou filozofickou školu, na to nemám ani výdrž, ani posaz. Ale myslel jsem si, že bych mohl být slušným učitelem. To byl můj sen, který se mi tedy podařil jen z malé části. Pravda ovšem je, že mně funkce propagandisty nebo česky osvětáře vyhovovala – nejen ve filozofii.“
Šikovný mladík neunikl pozornosti a již během středoškolského studia zahájil politickou kariéru – nejprve ve strukturách Československého svazu mládeže (ČSM), kde působil jako školský referent, a potom jako kulturní referent; následně zastával funkci místopředsedy okresního výboru ČSM. Také se stal členem okresní poradny marxismu-leninismu, která zajišťovala stranická školení. Lektoři měli vzdělávat řadové členy KSČ ve třech hlavních oblastech: v základech dějin KSČ a VKSb, jak se původně jmenovala Komunistická strana Sovětského svazu, dále v základech ekonomiky a v přehledu a vysvětlení současné politiky.
V roce 1951 Svatopluk Holec odmaturoval a poté dva roky pracoval na Okresním výboru KSČ v Kadani. Vedl poradnu a studovnu marxismu-leninismu a měl na starost stranická školení. Pamětník tak může poskytnout jedinečné svědectví o fungování systému komunistické propagandy. Navzdory obecné představě propagandisté v okresech a lektoři, kteří přišli do přímého styku s řadovými členy KSČ a „obyčejnými“ lidmi, nevytvářeli většinou propagandistické kampaně a školení podle instrukcí rozesílaných z ústředního výboru KSČ, ale připravovali si své přednášky podle textů vydaných v časopisu Propagandista. Při vysvětlování aktuální politiky se řídili brožurami a Rudým právem. Propaganda tedy nebyla tak přímo a centralizovaně řízená, jak si někdy představujeme.
Komunistický režim velmi pečlivě nakládal s informacemi a rozlišoval, kdo má přístup k jakým informacím. Veškeré informace o domácím i zahraničním dění mohli získat pouze vedoucí funkcionáři ÚV KSČ. Některá fakta strana tajila i před svými členy, a dokonce i před pracovníky vlastního aparátu. Absolutní kontrolu nad šířením zpráv se ale nedařilo udržet. Jak ukazuje pamětníkovo vyprávění, šeptanda fungovala i mezi komunisty:
„Měl jsem na starost obsazení schůzí k měnové reformě v sobotu dopoledne. Podařilo se mi všechny obsadit, takže jsem to nešel nikam obhajovat. Ale pozor! V Plzni, jak známo, došlo k bouřím. Myslíte, že jsme v Kadani o tom něco věděli? Neexistovalo. V novinách nic nepsali. Akorát vedoucí tajemník řekl: ‚Jo, slyšel jsem, že v Plzni něco bylo.‘ To je všechno. Takže informovanost se s dneškem nedá vůbec srovnat. Na druhou stranu – o tom, co děláme my, oni také věděli poměrně málo. Poněvadž my jsme byli vyhlášení jako okres lidumilů, pořád jsme neplnili (výkup), pak se zjistilo, že to blbě spočítali, my jsme obilí splnili.“
V roce 1953 Svatopluk Holec zahájil studium filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po roce jej strana jako prověřeného a osvědčeného kádra vyslala na Lomonosovu státní univerzitu v Moskvě, kde pět let studoval filozofii. V roce 1959 v Rusku obhájil diplomovou práci na téma Obecné, zvláštní a jedinečné v přechodu různých zemí k socialismu. Získal titul „promovaný filozof“, který mu byl nostrifikován v Československu.
Na moskevské univerzitě pamětník dostal příležitost poznat odborníky světového formátu, přednášel zde například filozof, profesor Valentin Ferdinandovič Asmus. Samozřejmě, našli se i méně kvalitní pedagogové.
Ve volném čase se Svatopluk Holec věnoval i reprezentaci československé kultury v Sovětském svazu. Stal se členem pěveckého souboru. „Od druhého ročníku jsem čtyři roky hrál v cimbálové muzice. Vzpomněl jsem si, že jsem chodíval do houslí. Nejdřív jenom kontry, pak jsem se propracoval i do druhých houslí. S tím jsme zažili leccos. Uvedu příklad: největší mráz, jaký jsem zažil. Byly zimní prázdniny a pozvali nás i taneční soubor do Kyjeva. Zažil jsem tam mráz -42 °C. Ale nějak mi to nepřišlo. Příšerná příhoda byla tato: jeli jsme točit do televize. Nějací komsomolci vzali cimbál, nožičky se odtočily, odvezli ho. Do taxíku, venku mráz. Přijdete, nasadí se nožičky, naladí se. Housle se naladí vždycky, mají jen čtyři struny. Televize, lampy, vedro. A v cimbálu je více než sto strun. Víte, co ty struny vyváděly? A muzikant to vybral. Přitom to nešlo doladit, struny pracovaly příšerným způsobem.“
Opět díky neformálním kontaktům se pamětník na podzim 1956 dozvěděl i utajená fakta o maďarském povstání: „Měl jsem spolužáka Maďara, ten chodil smutný, protože jeho bratr byl v maďarské armádě a on nevěděl, co s ním je. Jinak nám bylo jasné, že to je věc Maďarů, a ne Rusáků. Zprávy jako vždycky potlačené. Nebo jenom: ‚Něco se tam děje.‘ A zahráno do autu. Ale od spolužáka Maďara jsem se pak dozvěděl, jak to doopravdy vypadalo. Samozřejmě, tady se křičelo, že z davu vždycky: ‚To je estébák, pověsit na kandelábr!‘ Já věřím, že to tak mohlo být. To v takových situacích bývá, dav je šílený. Ale to na tom nebylo nejdůležitější.“ Hlavní byla mocenská výměna v Maďarsku a konsolidace režimu Jánosem Kádárem.
Po návratu z Moskvy Svatopluk Holec začal pracovat na Krajském výboru KSČ v Karlových Varech. V roce 1960 však došlo ke změnám v krajském uspořádání republiky, Karlovarský a Plzeňský kraj se sloučily a vznikl větší Západočeský kraj se sídlem v Plzni. Reorganizace se týkala i územních jednotek komunistické strany. Pamětník se proto přesunul do Západočeského krajského výboru KSČ v Plzni. Pracoval na ideologickém oddělení a měl na starost propagandu filozofie a státu a práva, svodné otázky stranické výchovy, působil také jako kontrolní orgán Večerní univerzity marxismu-leninismu (VUML). Do jeho kompetence spadala rovněž stranická školení a církve. V aparátu KV KSČ zůstal sedm let.
V roce 1967 přešel na Pedagogickou fakultu v Plzni, kde zastával pozici odborného asistenta na katedře marxismu-leninismu. Budoucí kantory učil filozofický základ. Přál si časem si udělat docenturu a přednášet tak, aby obohatil své studenty.
Jenže přišlo Pražské jaro a v KSČ se vyměňovali funkcionáři: „Objevil se (Alexander) Dubček. Tato historie je celkem známá. Konala se krajská konference a mne tam zvolili kandidátem pléna krajského výboru KSČ. To bylo ještě v pořádku. Jenomže bylo plénum a tam nám přivezl soudruh (Čestmír) Císař kandidáta na ideologického tajemníka soudruha Šimka. Soudruh Šimek – já jsem ho znal z krajské školy v (Karlových) Varech, tenkrát ještě se mi zdál dobrý. Jenže soudruh Šimek potom udělal jakousi kandidaturu v Moskvě, nevím, jestli stranické řízení zemědělství nebo co. To byla filozofická kandidatura! A léta byl zástupcem vedoucího ideologického oddělení ÚV KSČ, vedoucí se měnili každý rok, jednou vyhrál (Antonín) Novotný, jednou (Jiří) Hendrych, ale soudruh Šimek tam spolehlivě byl pořád. Tak jsem s tím vystoupil, že je to divné. A přidal se ředitel divadla (Rudolf) Kubáček, přidal se šéf Pravdy (Jan) Vencovský, přidal se docent (Antonín) Samek, filozof z lékařské fakulty. A já jsem (Císaře) pak dorazil. A Šimek tam seděl, ale neřekl ani slovo. Mohl, dostal by slovo. Řekl jsem: ‚Podívej se, soudruhu. Ve straně je zvykem, že když se někdo někam doporučuje, tak že se také přinese posudek hodnocení jeho dosavadní práce. Nic z toho. Tys řekl: My vám tady doporučujeme soudruha Šimka, narozeného tehdy a tehdy.‘ Tak Císař sklapnul, odjel a na příštím plénu zvolili mě. Ovšem, musím říct jasně: já jsem odmítl titul tajemníka, souhlasil jsem, že budu členem sekretariátu, což je tajemnický orgán, zodpovědným za ideologii. Ani fenik za to, s jedinou výhradou, že kafe, které vypiju, a lidi, které si pozvu, tak za to nedám ani halíř.“ Tuto funkci Svatopluk Holec dostal v květnu 1968, ale zastával ji pouze do září. Když Pražské jaro vystřídalo léto, jeho stranickou kariéru ukončila okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy.
Srpen 1968 prožil pamětník mimo centrum dění, pobýval zrovna na návštěvě u bratra v Náchodě. Tuto oblast obsadily jednotky polské armády. Podle jeho svědectví se polští vojáci chovali velmi slušně a působili dojmem, že se za obsazení cizího státu stydí. Ani svoji službu neprováděli příliš důkladně. Svatopluk Holec s bratrem se je rozhodli otestovat. Vzali auto a na celnici Běloves přejeli hranice do Polska a zase zpět. Nikdo je nezastavil, nikoho nezajímali.
Pamětník se netajil svým negativním postojem k sovětské okupaci, což mimo jiné přispělo k tomu, že se v době normalizace stal objektem sledování a prověřování ze strany Státní bezpečnosti. Operativní pracovník major Jan Kubeš ze Státní bezpečnosti v Plzni popsal jeho přístup v interním materiálu takto: „Po vstupu spojeneckých vojsk do ČSSR projevil se u něj silný antisovětismus. Moskevské dohody charakterizoval jako ‚diktát‘ a hovořil, že v současném rozdělení světa jde především o ‚velmocenské zájmy‘. Otevřeně prohlašoval: ‚Nevím, co budu dělat s těmi dary, které jsem dostal ze Sverdlovska – doma je mít nechci, a tak je hodím do popelnice.‘ Text nóty se SSSR přirovnával k Mnichovu (mnichovské dohodě – pozn. ed.), zaujatě kritizoval politiku vedení KSSS a SSSR jako velmocenskou.“3
To spolu s faktem, že Svatopluk Holec patřil k představitelům Pražského jara v Západočeském kraji, vedlo při prověrkách v roce 1970 k jeho vyloučení z KSČ a vyhazovu ze zaměstnání.
Přestože v socialistickém zřízení neměla existovat nezaměstnanost, pamětník dlouho marně hledal práci. Nakonec mu povolili vykonávat dozor nemocných – obcházel pacienty a kontroloval, jestli jsou doma a dodržují léčebný režim. Po čtyřech letech změnil zaměstnání a jeho novým působištěm se stala vlaková pošta, kde zůstal až do roku 1990. Přestože pracoval na turnusy a potýkal se s náročnou pracovní dobou, byl spokojený. Sešel se tu totiž velmi dobrý kolektiv: „Tam nebylo třeba dávat si pozor na pusu, poněvadž většina si myslela totéž. Jak jsme později zjistili, našel se jeden udavač, ale to byl blbec.“ Do čtyř let Svatopluk Holec získal pozici vedoucího vlakové pošty.
Na počátku tzv. normalizace se radikálně změnilo pamětníkovo společenské postavení, z krajského funkcionáře komunistické strany se stal nepřátelskou osobou (ve spisech StB značenou NO) I. (později II. a III.) kategorie. Plzeňská pobočka Státní bezpečnosti jej sledovala a od roku 1971 na něj vedla pozorovací spis s krycím názvem „Sváťa“. V roce 1978 si na něj zavedla ještě signální svazek s krycím názvem „Filosof“. Ze spisů se dochovaly jen hodnotící zprávy vedoucích důstojníků, obsah svazků byl pravděpodobně v osmdesátých letech skartován.4
Pamětníkovu činnost v době Pražského jara hodnotili estébáci takto: „Jeho postoje a činnost v roce 1968 byly v rozporu se základními principy marx-leninismu, politikou KSČ a proletářským internacionalismem. Na oficiálních poradách a aktivech vystupoval z pozic vyloženě pravicového oportunismu. Prosazoval, aby v nejvyšších orgánech bylo zastoupeno více bezpartijních. Silně podporoval Šikovy teorie a politiku všech ‚progresivistů‘. Na zasedání pléna KV KSČ stavěl otázku: ‚Zda vůbec být ve straně a jak dlouho‘, na což si dává odpověď: ‚Dokud bude Dubčekovo vedení a bude se dělat polednová politika, tak to stojí za to.‘“5
Státní bezpečnost pamětníka také několikrát vyslýchala, jak spis rovněž uvádí: „S Holcem byly provedeny tři vynucené styky (do roku 1985 – pozn. ed.), kde byla probrána mezinárodní situace a situace v ekonomické oblasti v ČSSR. Těmito styky se potvrzovalo, že Holec nedává při posuzování politické situace v ČSSR vinu KSČ, ale funkcionářskému sestavu a vedoucím pracovníkům. Holec při svém jednání se spolupracovníky i s orgány bezpečnosti je velmi opatrný, neboť ví, že on a jemu podobní jsou pod kontrolou StB, což se potvrzuje i agenturní sítí, sám při vynuceném styku uvádí, že se nehodlá nijak angažovat v akcích proti současnému zřízení. Mrzí jej, že byl odstaven z politické sféry, pro kterou se připravoval, ale že se s tímto již zcela vyrovnal.“6
Naposledy si Svatopluka Holce tajná policie předvolala 27. října 1989. K výslechu jej doslova vytáhli z postele, když spal po dvacetihodinové směně. Ptali se ho na chystané říjnové demonstrace a 28. října mu zakázali pobyt na náměstí Republiky v Plzni, kde se měla jedna manifestace konat. Povolili mu však, že může přes náměstí jet tramvají na svou zahrádku.
Když se nesměl věnovat filozofii ani politice, našel si pamětník nové pole pro seberealizaci v přírodních vědách. Soustředil se na mykologii a stal se členem Mykologického kroužku, který v osmdesátých letech fungoval v Závodním klubu ROH Škodových závodů. V novém oboru se vypracoval na uznávaného experta.
Znovu se do politiky vrátil až v roce 1989, kdy se zapojil do činnosti Obrody – Klubu za socialistickou přestavbu, v níž se sdružovali hlavně bývalí komunisté „osmašedesátníci“. Jednalo se o nezávislou iniciativu, jež fungovala na legální bázi, ale de facto pomáhala podkopávat režim. Otevírala například ekologická témata. Za Obrodu Svatopluk Holec také zasedl v politické komisi Občanského fóra. Po volbách se však z veřejného dění stáhl, což vysvětluje takto: „Myslím si, že Obroda byla jedno z mnoha koleček, které režimu pomohlo od válu. Odjakživa jsem říkal, že je třeba tomu pomoct, ale pak už to nechat běžet. My máme právo a povinnost to zbourat. Ale dál to už musí být věc lidí, kteří to pomalu ani nezažili. Jiní to nedokážou zlepšit. Tak to nakonec dopadlo.“
Po sametové revoluci se pamětník dočkal akademické rehabilitace a směl se vrátit na univerzitní půdu. Již od února 1990 znovu přednášel na Pedagogické fakultě v Plzni, kde zůstal až do odchodu do penze. Učil tzv. společný základ, který je povinný pro všechny studenty fakulty, a filozofii pro učitele občanské výchovy. Vedl rovněž kurzy aplikované mykologie pro biology.
V roce 1995 s kolegy obnovili Mykologický kroužek, který dodnes funguje při Pedagogické fakultě Západočeské univerzity. Spolek pořádá výstavy hub a soutěž Houby v octě. Lidé využívají i jeho pravidelnou poradnu, kam je možné přinést ukázat nalezené houby a odborníci je určí.
Svatopluk Holec na závěr rekapituluje: „Měl jsem v životě štěstí, nebo neštěstí, že jsem to poznal trošku seshora i zespoda, ne z úplného vršku, ne z úplného spodku, ale přece jenom je to velmi cenná celoživotní zkušenost.“ V těžkých chvílích ho podržela rodina a vědomí, že není v nezáviděníhodné situaci sám, že podobnou perzekucí jsou postiženy tisíce dalších osob. Velkou oporu mu poskytoval také Mykologický kroužek, kde našel nové přátele. A všechno se lépe zvládalo díky humoru a legraci.
Jako svoji hlavní životní zásadu Svatopluk Holec uvádí: „Být a zůstat svůj“, i když to není vždy lehké.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Po stopách parašutistů z operace Canonbury, židovské komunity a americké armády v Plzni (Rút Jungwirthová)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Eva Palivodová)