Richard Hofmann

* 1944

  • „Bylo to dělané tak, že třeba tady za Petrovicemi, říká se tam Na Zbraslavi, byl sedlák. Měl asi přes dvacet hektarů. Ten se nepoddal a do toho JZD nevstoupil. Ale také míval na to konto dodávky větší než celé petrovické JZD. Takže třeba dodávku brambor, masa, mléka… Kolikrát to musel i leckde shánět. Protože jakmile by to nedodal, zavřeli by ho, rodinu vystěhovali na státní statek a tam by dělali za pár šupů. A majetek by jim zkonfiskovali. Takových lidí bylo. Třeba na Těšově, tam byl nějaký Fuks, potom na Krušci, tam byl další. Měl poměrně velké hospodářství, byl to vesnický kulak. Tak ho zavřeli, rodinu naložili na náklaďák a odvezli je na Těšov. Dělali tam na statku a veškerý majetek propadl státu. Zabralo to JZD nebo statky, nebo kdo v té vsi právě úřadoval.“

  • „Byly tu především roztroušené usedlosti. Když se to vysídlilo, tak co tu zbylo, lidi vyrabovali. Napřed přišla ta první vlna, to byli opravdu ti zlatokopové. Ti ukradli, co mohli. Potom přišli další, ti se tu usadili. Někdo vydržel, někdo zase utekl. Ty větší obce, jako bylo například Zhůří, tam už to bylo obydlené hned celé. Už tam byly i nějaké instituce, nějaká ta národní správa, už tam byl policajt… Ale když to potom zabraly Vojenské lesy, tak se tady udělal ten vojenský prostor a museli to vystěhovat všechno. A všechno se zbořilo.“

  • „Byly výjimky, které tu zůstaly. Třeba tady na Mokřanech byl nějaký Fajt, na tom Horním Kochánově, mezi Keplemi a námi, tam byl pan Stadler a tady nad námi byli Šmídů. V prvních dvou případech byli oba Němci, u těch Šmídů byla ona Češka a on Němec. Ti tu tedy zůstali. Ale většinou to šlo všechno do odsunu.“

  • „Tady na Mokřanech byla škola. Já jsem v tom údolí, kus dolů po potoce, tenkrát pásl krávy. Nikdo o tom tenkrát nevěděl, že to tam likvidují. Odstřelovali to. Prostě to vyhodili do povětří. Já jsem ležel na mezi a najednou taková strašlivá rána. A vidím, nad lesem se točí školní lavice. Jaké tenkrát byly, ten zelenej stolek…, asi pro čtyři děti. A ta letěla nad ten les, točila se jako vrtule. Kamení začalo pršet… Já jsem utíkal schovat se do lesa, abych nedostal nějakým kamenem. Protože to letělo strašně vysoko a daleko. To byly detonace jako hrom. A bylo to snad prý z toho důvodu, že se tam ukrývají diverzanti a narušitelé, kteří přecházejí hranici a tam se schovávají. Takže se to takovýmhle způsobem likvidovalo.“

  • „Když šla fronta zpátky a oni s ní, skončil v Norimberku. Tam při jednom náletu zešedivěl. Vyprávěl, že to byly kruté nálety. Utíkal se schovat do nějakého krytu. Jenže v něm byly nějaké Polky a s nimi němečtí vojáci. Jeho tam samozřejmě potřebovat nemohli, tak ho vyhnali. Když už nevěděl kam, skočil do kanalizace. Říkal, že to byl strašný zážitek. Země se chvěla, leckde se to bortilo, před ním, za ním… Tak za ten nálet hrůzou zešedivěl. A nakonec bylo velké štěstí, že se do toho krytu nedostal, protože když vylezl ven a šel kolem, právě vytahovali ty, kteří se tam schovali. Všichni byli mrtví. Ten kryt zásah nedostal. Ale vedle něho vybuchla bomba a ten tlak vzduchu jim roztrhal plíce. Poranění neměli žádné, jen byli zežloutlí. Tak říkal, jaké měl štěstí, že kdyby ho bývali nevyhnali, tak v tom krytu zahynul.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Dolní Kochánov, 09.04.2011

    (audio)
    délka: 02:56:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vím o sedlákovi, který se nepoddal a do JZD nevstoupil. Ale měl pak dodávky větší než celé petrovické JZD

Richard Hofmann - dobový portrét
Richard Hofmann - dobový portrét
zdroj: Archiv pana Hofmanna

Richard Hofmann se narodil 4. listopadu 1944 jako jedno z pěti dětí mladého sedláka ze Spáleniště nedaleko Petrovic na Šumavě. Jejich rodina zažila za okupace vyhnání z domova od Němců, potom po válce od komunistů, náhradou dostala hospodářství po zabitém Němci, o které je za čas komunisté také připravili. Pan Hofmann je dostal zpátky až v restituci po listopadu 1989, ovšem na její průběh vzpomíná jako na bizarní a nechutný. Po válce rodina sledovala odsun svých německých sousedů, kolektivizaci venkova, likvidaci usedlostí a vesnic, poznala například, co to byly povinné zemědělské dodávky. Richard také zažil vojenskou službu u vzorného pluku s Řádem Rudého praporu u protiletadlové obrany v Mostě, práci řidiče u Státních statků, později u Vojenských lesů, s buldozerem likvidoval poslední památky na vysídlené a zaniklé vesnice. Po pracovním úrazu a ztrátě jednoho oka dostal práci vrátného v provozovně podniku Solo v Dlouhé Vsi. Tam si však v důsledku konzumace vody ze studny  kontaminované v podniku používanými chemikáliemi přivodil další vážný zdravotní problém, a to jícnové varixy a cirhózu jater. Dostal nakonec invalidní důchod, a když mu v restituci vrátili usedlost na Kochánově, vrátil se tam, založil skromné hospodářství a nyní tam se svou ženou tráví spokojené stáří.