„Bylo povolené shromáždění k 17. listopadu, tak jsem šel pryč a potom jsem po velkých albertovských schodech se šel dolů podívat, co se tam děje. To jsem měl fotoaparát, takže jsem udělal snímek, jak to tam je zaplněné a jak tam jsou fízlové, kteří stojí obráceně - ale to na té fotce není vidět - než ti ostatní, kteří se koukali k těm řečníkům a oni se koukali obráceně na ten dav. A na těch albertovských schodech byli také fízlové, kteří to filmovali a fotografovali. Pak se ten dav dal do pohybu, tak jsem šel na ty schody k Purkyňově ústavu, tam jsem udělal pár snímků. Ono už bylo relativně pozdě, bylo po páté hodině, takže začala být tma. Potom šli Lumírovou ulicí nahoru na Vyšehrad, tak tam mám také jednu fotku, jak nesou transparent ‚Jak dlouho ještě?‘ a v pozadí je Pražský Hrad. No a potom mi došly filmy, protože jsem s tím nepočítal, tak jsem šel domů, takže já jsem na tu Národní třídu nedošel. Jsem si říkal, tak nemám filmy, tak co bych tady dělal. Potom jsem se druhý den dozvěděl, co se stalo.“
„Tím, že hlavní lékař pluku byl na dovolené, tak já jsem si dovolil spát na ošetřovně, což jsem normálně nesměl, ale on tam nebyl, takže jsem spal na ošetřovně. Ráno slyším rádio, které bylo slyšet přes stěnu, tam si to pouštěli vojáci, a hlásí tam: ‚Sovětské jednotky okupují Košice.‘ Já říkám, co to dávají za blbou hru takhle ráno?! Za chvilku slyším rány dole z přízemí, tak se tam jdu podívat, co se děje, a tam vyražené dveře do ordinace, rozbitá skříňka s léky a na schodech, na tom schodu u dveří, sedí hlavní politruk pluku a brečí. Já nad ním stojím a říkám, co tady děláte? A on říká, chtěl jsem spáchat sebevraždu. Já si říkám, má přece pistoli, co tady blbne v ordinaci? A on tam takhle brečí a pak z něj vypadlo – obsazují nás Rusové. To bylo ráno jedenadvacátého srpna, takhle jsem ho zažil.“
„My jsme byli obsazovaní Poláky a já jsem zašel do města do prodejny gramodesek a magnetofonových pásků a chtěl jsem si koupit magnetofonové pásky, abych mohl nahrávat z rozhlasu, co se děje. A ta prodavačka říkala, já vám můžu prodat jenom jeden, to je dovozové, to je úzkoprofilové. Já jsem říkal, já chci nahrávat to, co se teďka děje. Jo, tak když je to na tenhle účel… Tak mi prodala všechny, co tam měla. Takže jsem to nahrával. Potom dokonce ti Poláci si vyžádali velitele pluku, měli s ním nějakou schůzi nebo setkání, tak tam mám fotku, jak ti Poláci přicházejí. A tím, že zdravotník na ošetřovně byl zvěrolékař, který studoval v Polsku, tak uměl polsky, takže ten byl účastník taky toho setkání. A já jsem veliteli říkal, jestli by to nechtěl vyfotit, takže jsem vyfotografoval to setkání v místnosti. No a potom, když skončil, oni to nahrávali na magnetofon, celé to jednání, a když to skončilo, tak jsem ten magnetofon vzal a přetočil jsem to na další pásek a ten originál mám dodneška schovaný, musím to dát, a tu kopii jsem dal veliteli.“
Přemysl Hněvkovský se narodil 13. června 1941 v Praze do lékařské rodiny. Měl mladšího bratra Ivana. Otec Otakar Hněvkovský se angažoval v odboji, za což ho vyslýchalo gestapo a v roce 1943 jej věznilo v Drážďanech. Vzpomínal na konec války v Praze. V roce 1949 se rodina přestěhovala z Ječné ulice do zkonfiskované vily na Vinohradech, kde měl otec soukromou ordinaci. Tu mu komunisté počátkem 50. let znárodnili, při měnové reformě navíc přišli o většinu peněz. V roce 1955 vstoupil do ilegálního skautského oddílu, který fungoval pod jachtařským klubem, a ve volných chvílích se věnoval focení, hraní divadla a sportu. V letech 1964 – 1969 vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a specializoval se na biologii a genetiku. V roce 1968 absolvoval vojenskou službu jako lékař v Turnově, kde byl svědkem příjezdu polských okupačních vojsk ke kasárnám. Následné jednání obou vojenských štábů fotil a pořídil i kopii nahrávky celého jednání. Dokumentoval pak také události v Praze, situaci den před pohřbem Jana Palacha, protesty při vítězství našich hokejistů nad Sovětským svazem na jaře 1969 i demonstrace při výročí okupace v srpnu 1969. Koncem 60. a v 70. letech měl možnost vycestovat do Švýcarska za manželkou a se SSM do Francie. Celý život pracoval v Purkyňově ústavu na Albertově, kde v listopadu 1989 fotil povolenou studentskou demonstraci a s průvodem došel až na Vyšehrad. S fotoaparátem se pohyboval také na Letné a Národní třídě. Po revoluci pracoval v grantové agentuře, počátkem tisíciletí odešel do důchodu. V roce 2024 žil v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
