Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Přemysl Hněvkovský (* 1941)

• narozen 13. června 1941 v Praze

• otec Otakar Hněvkovský 1943 vyslýchán gestapem a vězněn v Drážďanech

• vzpomínky na konec války

• v roce 1951 otci znárodněna soukromá ordinace

• v roce 1953 rodinu postihla měnová reforma

• v roce 1955 vstoupil do ilegálního skauta

• v letech 1959 – 1964 vystudoval Lékařskou fakultu UK

• srpen 1968 zažil na vojně v Turnově

• fotil a nahrával invazi vojsk Varšavské smlouvy

• fotil před pohřbem Jana Palacha

• v roce 1989 fotil na Albertově a na Filozofické fakultě UK

• pracoval v Purkyňově ústavu a grantové agentuře

• v roce 2024 žil v Praze

Přemysl Hněvkovský pochází z lékařské rodiny, volba povolání tedy byla daná již odmalička. Jako dítě spolu s mladším bratrem Ivanem pobýval v otcově ordinaci, na univerzitě pak propadl kouzlu mikrobiologie a genetiky. Jeho druhou vášní se stala fotografie. S fotoaparátem v ruce zaznamenával dění kolem sebe v srpnu 1968, stejně jako v listopadu 1989. Fotil atmosféru ve společnosti před pohřbem Jana Palacha i po vítězství československých hokejistů nad Sověty na jaře 1969. Spolupracoval s rockovou kapelou Sputnici a jeho fotografie na své stránky ještě za totality otiskly takové magazíny, jakými jsou americký Life nebo západoněmecký Stern. Odvaze a čestnosti jej kromě rodičů naučil také oddíl vodních skautů, který tajně navštěvoval a s jehož členy se schází dodnes.

Mamince se o prohlídce gestapem zdálo

Narodil se 13. června 1941 a s rodiči bydlel v Ječné ulici v Praze. Maminka Věra, rozená Lehovcová, vedla rehabilitační oddělení a měla zvláštní nadání, že se jí zdály sny, které se po nějakém čase vyplnily. Přemyslův tatínek, lékař Otakar Hněvkovský, vedl ortopedické oddělení v nemocnici na Karlově náměstí, později přešel do motolské nemocnice. Za války se angažoval v odboji, kdy jakožto majitel automobilu převážel různé vybavení. Věnoval se také myslivosti, mnozí z jeho pacientů ho zvali na hony a zvířata, která přinášel domů, jeho syn Přemysl s oblibou pitval. Počátkem války všechny zbraně odevzdal Němcům, kromě jedné pušky. Z vyprávění rodičů zná Přemysl Hněvkovský historku, kterak jim do bytu vtrhlo gestapo a pušku, která stála opřená v rohu, jako zázrakem přehlédlo. V noci ji pak šli rodiče raději utopit do Vltavy. „Tatínka ale přesto zatkli a v roce 1943 uvěznili v Drážďanech,“ vzpomíná pamětník. „Maminka byla v té době těhotná s bratrem, ale nějak se jí podařilo tatínka z vězení vyreklamovat a on se mohl vrátit domů. Podrobnosti nevím, nikdy o nich nechtěli mluvit.“

Koncem války se rodina schovávala ve sklepě domu v Ječné ulici. Protože se stupňovaly spojenecké nálety na Prahu, maminka oba bratry raději přestěhovala ke svému otci na chatu ve Vráži u Berouna, kde byli svědky ústupu německých vojsk směrem na Dobřichovice.

Spláceli vilu a reformou přišli o úspory

Koncem 40. let otec koupil vilu na Vinohradech, která byla konfiskátem po jedné paní, co kolaborovala s Němci. Tatínek do ní přestěhoval ordinaci, tu provozoval společně se svou praxí v nemocnici. Komunisté, kteří už byli tou dobou u moci, mu kvůli tomu navýšili odhadnutou cenu nemovitosti o 30% a počátkem 50. let mu ordinaci znárodnili. Vila byla původně postavená pro bankéře, který zůstal bezdětný. Do odděleného suterénu jim nastěhovali předsedu místní stranické organizace, za kterým tam chodilo mnoho dalších soudruhů na schůze. „Měli jsme velkého psa, tatranského čuvače, a ten je nechtěl na schůze pouštět. Když jednou skočil někomu po krku, pokusil se ho předseda otrávit. To se mu naštěstí nepovedlo,“ vypráví Přemysl Hněvkovský.

Rodina hodně doplatila i na měnovou reformu. Krátce před ní jim totiž maminčin bratr, který pracoval na ministerstvu financí a o plánované reformě neměl tušení, uložil většinu peněz na vklad, o který reformou přišli. Přemysl Hněvkovský vzpomíná, jak měl jet se školou na výlet do Českého ráje a najednou na něj nebyly peníze.

Od mala rád jezdil na kole, rybařil. V roce 1955 vstoupil do 5. oddílu vodních skautů, který ilegálně fungoval jako dorost jachtařského klubu, později byli nuceni přejít pod Slavoj Praha. Vedl je Jaroslav Novák přezdívaný Braťka, současník Foglara, kterého komunisté neměli zrovna v lásce. Vyznávali skautské hodnoty, jezdili na tábory, sportovali. Jako první začali v Československu hrát na Letné softball a počátkem 60. let pořádali dokonce turnaj O poslední ránu, ve kterém se utkávali s Kubánci nebo zástupci americké ambasády v Praze. Cenou za první místo byl kus betonu ze Stalinova pomníku.

O buněčném stárnutí točil filmy

Na střední škole začal fotografovat, zprvu své spolužáky na školních výletech. Svoji zálibu naplno rozvinul až na vysoké škole, kam měl i přes domácí lékařské zázemí problém se dostat. Děti profesorů, což otec byl, musely udělat ústní přijímací pohovor na A, jemu se to povedlo na A-. Přesto mu o prázdninách přišlo, že jej na fakultu nepřijímají. „Maminka šla do školy orodovat a ukázalo se, že moje A- někdo přepsal na C. Tak jsem dělal ještě jeden pohovor na konci prázdnin, a to už mě vzali,“ vzpomíná Přemysl Hněvkovský. Začal se specializovat na lékařskou biologii a genetiku, která tehdy byla ještě v plenkách a které se u nás věnoval především profesor Bohumil Sekla. Na studia si přivydělával jako kompars v pražských divadlech, i v tom Národním.

V pátém ročníku dostal na praxi v Jilemnici zlatého stafylokoka a tak tak, že nákazu přežil. Nemohl tudíž nastoupit na přidělenou umístěnku na internu do Sokolova, protože ho stále považovali za možného bacilonosiče. Zůstal tedy v biologickém ústavu u profesora Sekly, kde zkoumal stárnutí na buněčné úrovni, točil o tom filmy, nebo se věnoval takzvaným paternitním sporům, tedy určování otcovství pro soudní účely.

Politruk seděl na schodech do ordinace a brečel

Na vysoké škole se začal naplno věnovat fotografování, ke kterému jej přivedl otec. První fotokomoru měl na záchodě, tu další na půdě. Zpočátku fotil momentky, spolužáky na školních výletech nebo při zkouškách. Později focení a filmování využíval při své vědecké práci, fotil pro hudební časopis, pro divadlo Semafor, jehož fotograf emigroval, spolupracoval s kapelou Sputnici. Postupně se dostal i k focení politických událostí.

V srpnu 1968 byl na vojně v Turnově, když jej brzy ráno vzbudilo hlášení z rádia, které považoval zprvu za rozhlasovou hru. „Za chvilku slyším rány dole z přízemí, tak se tam jdu podívat a tam vyražené dveře do ordinace, rozbitá skříňka s léky a na schodech sedí hlavní politruk pluku a brečí,“ vzpomíná Přemysl Hněvkovský. „Říkám, co tady děláte? A on, že chtěl spáchat sebevraždu. Nechápal jsem to, má přece pistoli, co blbne v ordinaci? A pak z něj vypadlo, že nás obsazují Rusové.“ Do kasáren přijeli polští vojáci. Následné jednání obou vojenských štábů fotil a tajně pořídil i kopii nahrávky celého jednání. Na magnetofonové pásky nahrával i hlášení a zprávy z rádia. Když mu pásky došly a chtěl je koupit v obchodě s gramodeskami, prodavačka mu zprvu chtěla prodat pouze jednu, že je to dovozové úzkoprofilové zboží. „Jakmile jsem jí řekl, na co to chci, prodala mi všechny, co v obchodě měla.“

Dokumentoval pak také události v Praze, studentské stávky, situaci den před pohřbem Jana Palacha, protesty při vítězství našich hokejistů nad Sovětským svazem na jaře 1969 i demonstrace při výročí okupace v srpnu 1969.

Filmy mu došly před Národní třídou

Koncem 60. let měl možnost vycestovat za manželkou do Švýcarska, kde rok studovala, a s Československým svazem mládeže do Francie. V obou zemích projevili zájem o jeho fotografie a otiskli je v časopisu Stern i Life. V období normalizace mu vyšla reportáž o studentských stávkách ze srpna 1968 na stránkách časopisu Československá fotografie.

Celý život pracoval v biologickém ústavu na Albertově, úspěšně dokončil aspiranturu. Když bylo 17. listopadu 1989 povolené studentské shromáždění a všechny budovy na Albertově musely být v jednu hodinu vyklizeny, vzal fotoaparát a začal pořizovat snímky. Fotil řečníky, fotil shromážděný dav. To samé fotili i policisté, kteří se na rozdíl od ostatních lidí nedívali na řečníky, ale do davu. „Pak se ten dav dal do pohybu, tak jsem šel na schody k Purkyňově ústavu a udělal pár snímků. Ono už bylo relativně pozdě, bylo po páté hodině, takže začala být tma,“ popisuje události Přemysl Hněvkovský. „Potom šli Lumírovou ulicí nahoru na Vyšehrad, tak tam mám také jednu fotku, jak nesou transparent ‚Jak dlouho ještě?‘ a v pozadí je Pražský Hrad. No a potom mi došly filmy, protože jsem s tím nepočítal, takže jsem šel domů a na Národní třídu jsem nedošel. Říkal jsem si, že nemám filmy, tak co bych tam dělal. Až druhý den jsem se dozvěděl, co se stalo.“ Když jel druhý den na hon, představoval si, že bažanti jsou bolševici.

Na Albertově také poprvé viděl Václava Havla, o kterém do té doby věděl jen okrajově. Fotil shromáždění na Letné, na Národní třídě a taky studenty na filozofické fakultě. Dodnes obdivuje, jakou k němu měli důvěru: „Pustili mě mezi sebe, přitom nemohli vědět, jestli nejsem fízl v civilu. Dokonce mě tam nechali spát na lehátku, a tak jsem to prožíval opravdu s nimi.“

Po revoluci pracoval v grantové agentuře, oproti výzkumu to ale byla spíše úřednická práce. Počátkem tisíciletí odešel do důchodu. V roce 2024 žil v Praze na Vinohradech.