„Sousedka říká: ‚Víte co, děvuchy? Poletíme do naší Poldy.‘ Tak jsme vyšly na cestu a ony už letěly zpátky do rodného domu. Obě byly pokousané. Znásilněné. Tak přiběhly. Takže ta sestra, pokousaná, znásilněná, ještě s tou svou nájemnicí přiběhly domů, do rodné chalupy.“
„Jak to lidé přijali, že se Hlučínsko stalo součástí Německa?“ – „Byli spokojení. Bylo to ještě před válkou a nikdo nevěděl, jak to bude dál. Žádné veřejné pobouření nebylo. Naopak. Lidé je vítali květinami. Opravdu, byli přivítaní, protože každý věřil, že bude lépe.“
„Z každé rodiny byl někdo na frontě. Někdy čtyři, někdy pět. Otec by také musel, kdyby neměl jednu nohu kratší. Bratři tam byli oba. V každé rodině pak měli mrtvé a raněné. V každé rodině, v každém domě. A čím větší byla rodina, tím více jich padlo.“
Gabriela Hluchníková se narodila 1. listopadu 1928 v Dolním Benešově na Hlučínsku jako nejmladší z šesti dětí. Otec byl veteránem z první světové války a obchodoval s dobytkem. V říjnu 1938 po přičlenění Hlučínska ke třetí říši se Gabriela Hluchníková stala občankou Německa. V letech 1938 až 1940 narukovali bratři Karel a Erhart do wehrmachtu a v roce 1942 bratr Erhart zahynul v Rusku u Ilmeňského jezera. V dubnu 1945 zažila boje ostravsko-opavské operace a přechod fronty přes Dolní Benešov. Ukrývala se před sovětskými vojáky a byla svědkyní hromadného znásilňování žen. Po skončení války se opět stala občankou Československé republiky.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
