Nadpraporčík v.v. Josef Hiadlovský

„Když už se blížila fronta, to byla druhá ukrajinská [fronta] Malinovského a rumunská divize - hodně jižní Slovensko a Maďarsko osvobozovala rumunská armáda s Rusáky - pak jsme dostali befel všechno sbalit a soustředit se na hlavním partyzánském štábu. Pak jsme přešli přes Prašivou a Kráľovou hoľu do Popradu a do Kežmaroku. To už bylo osvobozený. [To už bylo osvobozený.] Jo. Do kasáren. Hygiena, dezinfekce, ostříhání a začal vojenský život.“

„Pak jsem samozřejmě musel nastoupit do školy, tak mi maminka zařídila sirotčinec, protože se o mě nemohla starat. Ve službě jsem nemohl být. V šesti letech jsem nastoupil do státního sirotčince ve Slovenské Ľupči a byl jsem tam do sedmatřicátého. V sedmatřicátém tam dělali rekonstrukci, respektive reorganizaci, udělali tam takzvaně polepšovnu a mě přemístili na Červený kříž do Bánské Bystrice. Tam jsem chodil do čtvrté třídy a zařídili mně přemístění do dalšího státního sirotčince ve Spišské Nové Vsi.“

„Byl povel soustředit ustupující armádu i partyzánské oddíly. To, co zbylo, zbylo, že to Němci buď nepostříleli, anebo nezajali. Propagace byla. Němci rozhazovali letáky, kde bylo: ,Slovenští vojáci, vraťte se v klidu domů. S touto propustkou vás propustí ke svým rodinám.‘ Blamáž. Někteří tomu uvěřili, dostali se do zajetí a odvezli je do koncentráku. No chytrá taktika.“

[Němci kladli odpor nebo?] „Kladli odpor, ovšem nebylo jim to nic platné, protože byla zastavená veškerá doprava, aby lidi do toho nepřišli, a šlo se čistě na určená místa, na kasárna - měli tam svoje velitelství Němci, Hlinkova garda a tak dále. Všechno se obsadilo a nemohli nic dělat. Viděli přesilu, tak nebylo [možné klást účinný odpor]. Ta chuť, to nadšení, že lidi dostali zbraně a mohli [bojovat, byla obrovská], protože byla bída.“