Vratislav Herold

„Já měl státní telefon a myslím si, že jsem byl odposlouchávanej. Namátkově, určitě ne pořád. Takovej to na mě dělalo dojem. Nejsem si jistej. Sluchově – že jsem byl v tý branži.“ Tazatel: „Jak jste to vnímal? Předtím jste to dělal vy, teď to aplikovali na vás?“ - „Bral jsem to jako nutný zlo, že se s tím musím smířit. A nechtěl jsem se stýkat ani s těmi, co tam zůstali, ani s těmi, co byli vyhození. Neměl jsem zájem, protože jsem věděl, že to smrdí, že bych někde narazil.“ Tazatel: „A neměl jste strach, že potkáte svého agenta, který by se k vám hlásil někde na ulici?“- „Ne. Ti agenti, který jsem do poslední chvíle měl, těm jsem řekl, že jsem vyhozenej. Naopak mi to bylo omíláno o hubu, že jsem kurva, že to říkám těm lidem. A já jsem říkal: ,Je to pravda, že jsem vyhozenej, proč bych to skrýval.‘ Argumentoval jsem: ,Vím, o čem mluvíte, co když mě někdo někde potká a řekne - mluvil jsem s tím a s tím…‘“ Tazatel: „A co jste potom dělal? Vy jste se odstěhoval do Brandýsa…“- „Já tady dělal ekonoma v bytovém družstvu. Když mě vyhodili (od StB, pozn. ed.), tak jsem v Praze dělal ve skladu. Ale to jsem se bál. Protože jsem měl dělat vedoucího skladu alkoholu a tam bylo alkoholu za devět milionů a každá zásilka byla rozkradena. Tak jsem z toho rychle utekl, protože jsem si říkal, že to smrdí malérem. Tam se to rozbíjelo schválně a vychlastalo se nebo ukradlo. Tak jsem šel dělat účetního.“

„Nejnižší funkci (u StB – pozn. ed.) jsem měl z toho důvodu, že mě prověřovali, že jsem jel v době okupace dobrovolně na zákopy s českou Ligou proti bolševismu (kolaborantská protektorátní organizace, pozn. ed.), to byl důvod, proč mi nevěřili. Ale já jel z toho důvodu, že tam sestra dělala úřednici a ona mně řekla: ,Ty pořád toužíš jet k partyzánům - to byla moje myšlenka tehdy -jeď na zákopy!‘ Ona mě navedla, myslím. Tak jsem řekl jo a jsem jel na zákopy.“

„V každý vrstvě lidstva jsou lepší lidi, horší lidi… Já si myslím, že i v tý Státní bezpečnosti menšina týrala lidi, vysloveně menšina. I ti výslecháři mohli bejt dobrý, jako i některý gestapáci byli dobrý, tak nakonec i ti estébáci byli dobrý. Každý vrstva lidstva se skládá z tolika skupin. To záleží individuálně na těch jednotlivcích. Kdo skutečně rád týrá lidi, tak mu vyhovovalo jít na výslecháře. Já si nedovedu představit, jak já bych mohl jít dělat výslecháře. Jednak jsem dost posera a mám odpor k fyzickýmu násilí. Ale to je tak individuální… Lidi budou týrat jiný lidi zase, to bude za sto let, jako to bylo teď, lidi si něco vymyslí…“

„Předpokládalo se, že Západ má zájem o uran, což je možný, tam bych nic neviděl… Tak nás tam bylo poměrně dost. Já si myslím, že v Jáchymově byli kromě dělníků jenom policajti. Já jsem slyšel, nevím, jestli je to pravda, že tam bylo šest tisíc policistů. To bylo poměrně malý město. Tam byla nuda a všechno se vrhlo na chlast, tam se chlastalo…“ (pozn. ed.: V. Herold dodatečně své tvrzení korigoval s tím, že v Jáchymově bylo v době jeho působení počátkem 50. let 6000 obyvatel a podle jeho názoru zhruba polovina obyvatel byli policisté a jejich rodinní příslušníci.)

„Mě osobně mrzí, že jsem jako kluk byl silně protifašisticky zaměřenej, že jsem v tom fašismu viděl totalitu prvního řádu a že jsem nepostřehl, že ještě do horší totality dobrovolně lezu. To mě mrzi. Já hodnotím svoje mládí, proč jsem byl takovej, proč jsem šel k tý Státní bezpečnosti… Já myslím, že mě k tomu vedlo, že jsem byl dobrodružné povahy, že jsem pořád hledal nějaké pofiderní dobrodružství, které jsem nemohl nalézt. Takže to byl takovej úlet, jak se dneska říká… Mrzí mě to a věřím, že ten komunismus je o hodně horší než fašismus, který jsem nenáviděl. Protože komunismus má v sobě humanitní prvky a lidi na to na letěli. Všichni rovní stejně, neexistujou boháči – to se mi strašně líbilo. Mrzí mě, že jsem tomu věřil, protože ta realita je naprosto jiná. To byl sen nesmyslnej.“

„Třeba jsem měl jednou agenta z Olomouce, už nevím jeho jméno. Ten agent nám poslal informaci, že pošle do jižních Čech na určitým úseku (hranice) agenta (Američané měli poslat agenta – chodce z Rakouska, pozn. ed.) s cílem, kudy má jít, kam má jít a koho má nakontaktovat. On nám to poslal v kopii. Čili my jsme to věděli předem a s kolegou jsme dostali za úkol jet na hranice a pozorovat je, jak přestříhávají ty elektrické dráty. To bylo v noci, tak to bylo poutavý… Skutečně jsme leželi padesát metrů od nich a jeden mu pomáhal přestříhávat dráty a ten agent sem přešel. Tady se nezatýkalo… To ale nebyla moje práce. Moje práce byla ty agenty vytěžit a napsat o tom zprávu. Kam ta zpráva šla – asi na krajský správy (StB), když se to většinou týkalo lidí z krajů.“