„Jeden nebyl, jedinec se prostě nikdy nemoh prosadit. Byl odkázaný jeden na druhýho a tomu odpovídaly i vztahy. Pokud jde o příhody. Ještě když jsme byli v lágru, chodili jsme ven pracovat, no a tam jsme získali určité věci, které jsme schovávali, protože při návratu to kolikrát prohlíželi. A já jsem měl nějaké věci ukryté v košili vzadu tak, aby to nebylo vidět. No a nevím, jestli se to zrovna hodí tady prezentovat takovou příhodu… člověk potřeboval honem někam na záchod... Byly tam takový latríny. Tam si člověk na tom jako kleknul a jak jsem stáhnul kalhoty, zapomněl jsem na to a jak jsem byl v tom, měl jsem tam nějaké peníze, všechno se mě to rozlítlo do té latríny. Pak jsme to nějak sbírali s kamarády. Bohužel tam bylo víc těch smutnějších historek než veselých. Například když jsme byli… Když prošla nějaká pěkná dívka, tak nás upoutalo, že nesla bochník chleba pod paží a ne ta fyzická krása. No tak, nebylo to lehký.“
„Snad bych moh hovořit o tom, za jakých okolností došlo u mě ke zranění. S tanky, jak jsme postupovali, tak protože terén byl dost špatný, jsme většinou postupovali po silnicích. No a na jednom místě se ty přední tanky nějak se zarazily a nešly dál. Já jsem byl na tanku se zástupcem velitele praporu, to byl v té době poručík Lizálek… no a prostě na jeho příkaz jsem se měl jít podívat, co se tam děje, proč nejdou dál. No a já jsem zjistil, že tam v zákopech jsou ukrytí Němci, kteří střílejí tak, že se dál nemohou pohnout. No a když jsem se chtěl vrátit s tou zprávou, tak to nešlo, protože po mě strašně stříleli. Najednou jsem viděl, že poručík Lizálek, když já jsem nešel, šel sám se podívat, co se děje. Což pro mě bylo trochu takový trapný, tak jsem prostě přehlédl to, že se střílí a pustil jsem se do toho – běžel jsem zpátky. Samozřejmě opatrně, ale to nebylo nic platné, protože tam byli Němci se snajpry a dostal jsem prostě zezadu jednu ránu snajprem a tím prakticky pro mě válka skončila, protože to bylo dost těžké zranění. To byl zezadu průstřel s roztříštěnou klíční kostí čili skrz naskrz.“
„Ten útěk samozřejmě nebyl snadný. Fronta se často pohybovala, někdy sem, někdy tam. A my jsme trefili zrovna na okamžik, kdy jsme se nacházeli v takovém údolí, přes které se prakticky střílelo kaťušemi a ty boje byly dost ostrý. Nám se v tom údolí podařilo skrýt a když se fronta pohnula, tak se nám podařilo ukrýt se a zůstat tam, kde přišli sovětští vojáci. Ani tam to nebylo snadné. Představovali jsme si, že když tam utečeme, že všechna sláva už nastane a že všechno bude probíhat samozřejmě perfektně. Ono to tak ale nebylo. Vytáhli na nás automaty a dalo to dost práce, než jsme je přesvědčili, že jsme utekli. Hned nás vzali do lágru, teda kde byli i zajatci. Šli jsme z jednoho lágru do druhýho, všude s námi sepsali protokol a nakonec nás poslali, protože jsme se hned hlásili pochopitelně, už jsme věděli, že existuje československá armáda nebo vojenská jednotka Československa. Tak jsme se tam do ní hlásili a po všech těch výsleších jsme se dostali do tzv. politického lágru, to bylo u Moskvy v Krasnogorsku. To byl takový politický lágr, kde byli různí váleční zločinci a lidi, který měli být poslaní do zázemí nepřátel pro různé účely. A taky teda do armády čili i do československé zahraniční armády a odtud jsme pak jeli do armády.“
Veterán druhé světové války, plukovník Jindřich Heřkovič se narodil 29. ledna 1923 v židovské rodině v Sekernici na Podkarpatské Rusi. Kvůli svému původu se po maďarském záboru Podkarpatské Rusi začátkem války ocitl v maďarském pracovním táboře. Ostatní členové rodiny skončili v nacistických vyhlazovacích koncentračních táborech, přežili jen tři z deseti. V roce 1943 pamětníka poslali v rámci maďarských jednotek na východní frontu, kde se mu podařilo uprchnout a vzdal se sovětským vojákům. Usiloval o zařazení do československé armády. V lednu 1944 vstoupil do tankové brigády. Vyznamenal se především v Karpatsko-dukelské operaci. V bojích při osvobození Ostravy na jaře 1945 byl těžce raněn a nemohl pokračovat v boji. Po roce 1946 pracoval na Ministerstvu vnitra a oženil se. V roce 1953 Jindřicha z politických důvodu poslali pracovat do Dolu Hlubina v Ostravě. V srpnu 1968 nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa a následně emigroval do USA Po roce a půl se z rodinných důvodů vrátil a pracoval v ČKD. Po roce 1989 se zasloužil o obnovu činnosti Československé obce legionářské. Byl nositelem Čs. válečného kříže a dalších více než dvaceti vojenských vyznamenání. Je významným občanem Prahy 3 a čestným občanem města Ostrava. Zemřel 19. března roku 2012 v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
