„Co se přihodilo? Já jsem nevěděl, jaký sport už bych dělal, když jsem skončil, tak jsem nakonec začal lítat na paraglidu. Po čtyřech nebo po pěti letech se mi podařilo špatně přistát. Porouchal jsem si páteř a pak mi řekli, že nebudu chodit, což mě tedy dost ranilo. Tak jsem říkal, že ne, že chodit budu. Ale dotáhnul jsem to jenom do jakéhos takéhos stavu a pak mě začaly pronásledovat různá přídavná zranění. Chodil jsem jenom po jedné noze – po pravé – tak jsem si odrovnal koleno. Takže byla operace kolene, nakonec mi dávali koleno železné, totální endoprotézu. Dvakrát jsem si zlomil nohu... Ale já tady nebudu brečet nad tím, co všechno se mi stalo, to by byl ještě pěkně dlouhý výčet.“
„Do školy a pak – žádné velké učení – hurá do loděnice. Já jsem měl opravdu dobrý základ z toho, co jsme tam dělali s těmi kluky, než jsem se spustil dolů k vodě. Z toho jsem vlastně těžil v tom prvním období, než jsem se dostal do spárů nějakého opravdového trenéra. Můj první trenér byl pan Barták, který trénoval v Českém veslařském klubu na Veslařském ostrově. Trénoval mě ještě s jedním mým parťákem, protože jsme jezdili dvojskif. Ten člověk se jmenoval Petr Krátký a jezdili jsme spolu čtyři roky. On pak po čtyřech letech na olympiádě v Mexiku zůstal a s německou výpravou odjel do Německa, protože jeho rodiče byli německého původu. Takže mně prchnul a zůstal jsem sám, tak jsem začal jezdit na skifu. Na tom jsem jezdil další čtyři roky a po těch čtyřech letech vznikla nově disciplína, která se jmenuje párová čtyřka. S ní jsme začínali úplně od začátku, když ještě nikdo nevěděl, jak to vlastně seřizovat a jaké to bude. A to bylo jedno z vůbec nejlepších období toho mého veslování.“
„Největší dojem na mě udělala moje první olympiáda. Na to tedy opravdu vzpomínám dodnes velice rád. Bylo to v Mexiku, Mexico City, a bohužel se nám tam s mým parťákem na dvojskifu nepodařilo nijak extra zazářit. Byla to možná moje vina, protože mně nedělala dobře nadmořská výška, která je tam kolem 2500 metrů. Takže jsme byli dvanáctí, což byl velký neúspěch, protože rok předtím jsme byli na dvojskifu bronzoví, takže jsme si mysleli trochu výš. Ale olympiáda byla úžasná, což bylo trochu způsobeno tím, že to bylo v tom osmašedesátém roce, kdy nám všichni plácali na záda a říkali, jak ti Rusové jsou zlí, že sem přišli a že nás tady takhle trápí. Takže olympiáda byla úžasná a úžasná. Už žádná další, na které jsem byl, se mi takhle nelíbila.“
Jaroslav Hellebrand se narodil 30. prosince 1945 v Praze. Dětství strávil na Smíchově, odmala měl blízko ke sportu. Po nástupu na Gymnázium Na Zatlance se stal členem veslařského oddílu při sportovním klubu Tatra Smíchov. Veslování ho začalo velice bavit a brzy již s klubem slavil první úspěchy. V počátcích kariéry se specializoval na dvojskif. Poté, co jeho kolega emigroval do západního Německa, přesedlal načas na individuální skif, v němž se umístil na třetím místě na mistrovství světa v Kanadě. Jaroslav Hellebrand závodil na trojích olympijských hrách. Největším zážitkem pro něj byly ty první, konané v roce 1968 v Mexiku. Medaile se však dočkal až na své poslední olympiádě v Montrealu v roce 1976, kde vybojoval bronz v tzv. párové čtyřce. V průběhu sportovní kariéry vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Aktivní kariéru ukončil v roce 1980, poté vyučoval na tělovýchovné škole a živil se zemními pracemi. Věnoval se také paraglidingu, který se mu stal téměř osudným. V roce 2000 se zřítil z třiceti metrů a poškodil si páteř. Podle doktorů neměl už nikdy chodit, on se však se zraněním popral nad očekávání. Přesto dnes tráví většinu času na vozíčku. Jaroslav Hellebrand má pět dětí, jeho nejmladší syn Jaroslav je dnes také nadějným veslařem.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
