Josef Hejral

"Já jsem dostal žloutenku na konci války. My jsme byli hladoví a Němci jak utíkali, tak házeli ty plechovky a ty poživatiny a já - nerozumný kluk jsem se toho najedl a dostal jsem žloutenku. Já jsem byl žlutý jako vosk. Já jsem nic nemohl jíst, neměl jsem šajna, co je to žloutenka. A chtěl jsem vidět Prahu, tak jsem to vydržel, myslím, málem 14 dní s tou žloutenkou. No a když jsme přijeli do Prahy, tak to jsme přijeli 17. května, protože nevím z jakých důvodů, my jsme stáli asi 10 km od Prahy. Tam jsme čekali nevím proč, abychom až sedmnáctého šli do té Prahy defilovat. My jsme museli čistit auta, děla a tak. Měli jsme přijít podle mě tak jak jsme šli z fronty, měli jsme do té Prahy přijet. A když jsme přijeli do Prahy, tak mě hned odvezli na Bulovku do nemocnice a tam jsem byl 14 dní."

"Každý člověk se bojí smrti, ať si vykládá kdo chce jak chce, ale takhle to bylo. Člověk je hladový, špinavý, zavšivený, všechno, co k tomu člověku nepatří, tam bylo, protože my jsme chodili tak jednou za měsíc do těch lázní. To bylo na hodinu a znovu zpět. Spalo se v zákopech. Já jsem spal za tu dobu jednou na posteli. Ve vesnici na posteli, ale jenom na slámě. Já jsem byl šťastný, že spím na posteli. Jinak se spalo i v zimě. Ptali se mě taky děti: 'Taťko, kde voják spí v zimě? No kde spí, na Slovensku je to v horách, tam toho sněhu, těch mrazů bylo trošku víc než tady na jihu Moravy. Tam se vykopal ve sněhu takový prostor na ležení, tam se naházely větve a na tom se spalo. Ne vždy, když se dlouho stálo, se nějaký ten zákopek vykopal. Jestli pršelo nebo padal sníh, člověk musel šaty vysušit sám na sobě, neexistovalo jít se někam osušit nebo ohřát se, to neexistovalo."