"To já jsem už věděl před válkou, protože tam, kde jsem se narodil, v té vesnici, tak vedle bylo takové městečko Senkevyčivka a tam Židy prostě sbírali z těch okolních vesnic a bylo jich tam na 600. Já jsem měl bráchu a ten brácha kopal hrob pro ty Židy. Ne sám, prostě bylo to u lesa, těch lidí tam přišlo víc, nevím, kolik přesně. A asi 600 těch Židů tam postříleli, prostě byla to asi hrozná podívaná, protože museli jít po schodech do té jámy. Tam si museli kleknout, ti první tedy na zeď, ale ti další už klekali jeden na druhého a esesáci chodili povrchu se samopaly a stříleli je. Takže to už jsem zažil, ještě než jsem šel do války."
"Já jsem dostal žloutenku na konci války. My jsme byli hladoví a Němci jak utíkali, tak házeli ty plechovky a ty poživatiny a já - nerozumný kluk jsem se toho najedl a dostal jsem žloutenku. Já jsem byl žlutý jako vosk. Já jsem nic nemohl jíst, neměl jsem šajna, co je to žloutenka. A chtěl jsem vidět Prahu, tak jsem to vydržel, myslím, málem 14 dní s tou žloutenkou. No a když jsme přijeli do Prahy, tak to jsme přijeli 17. května, protože nevím z jakých důvodů, my jsme stáli asi 10 km od Prahy. Tam jsme čekali nevím proč, abychom až sedmnáctého šli do té Prahy defilovat. My jsme museli čistit auta, děla a tak. Měli jsme přijít podle mě tak jak jsme šli z fronty, měli jsme do té Prahy přijet. A když jsme přijeli do Prahy, tak mě hned odvezli na Bulovku do nemocnice a tam jsem byl 14 dní."
"Každý člověk se bojí smrti, ať si vykládá kdo chce jak chce, ale takhle to bylo. Člověk je hladový, špinavý, zavšivený, všechno, co k tomu člověku nepatří, tam bylo, protože my jsme chodili tak jednou za měsíc do těch lázní. To bylo na hodinu a znovu zpět. Spalo se v zákopech. Já jsem spal za tu dobu jednou na posteli. Ve vesnici na posteli, ale jenom na slámě. Já jsem byl šťastný, že spím na posteli. Jinak se spalo i v zimě. Ptali se mě taky děti: 'Taťko, kde voják spí v zimě? No kde spí, na Slovensku je to v horách, tam toho sněhu, těch mrazů bylo trošku víc než tady na jihu Moravy. Tam se vykopal ve sněhu takový prostor na ležení, tam se naházely větve a na tom se spalo. Ne vždy, když se dlouho stálo, se nějaký ten zákopek vykopal. Jestli pršelo nebo padal sníh, člověk musel šaty vysušit sám na sobě, neexistovalo jít se někam osušit nebo ohřát se, to neexistovalo."
Josef Hejral se narodil 19. února 1927 v obci Budky Hubinské na Volyni. Na začátku druhé světové války zažil výbuch vražedné nenávisti mezi různými národnostmi či německé zabíjení Židů i dalších etnik na Volyni. V roce 1944 vstoupil do 1. československého armádního sboru a byl zařazen k dělostřelectvu jako radista. Prošel s frontou od Dukly do Prahy. On sám byl jen lehce raněn, ale jeho bratr padl. Po válce zůstal v Československu, oženil se a založil rodinu. Vystudoval zemědělství a až do důchodu pracoval jako agronom v jednotném zemědělském družstvu (JZD) v Branišovicích. Josef Hejral zemřel v roce 2008.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
