Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Válka je zlo, které by nemělo nikdy být
narozen 19. února 1927 v obci Budky Hubinské na Volyni
po začátku války zažil vraždění mezi různými národnostmi na Volyni
v roce 1944 vstoupil do 1. československého armádního sboru
stal se radistou u dělostřelectva
s frontou prošel od Dukly až k Praze
byl lehce raněn do zad
bratr padl na východní frontě
po válce zůstal pamětník v Československu
vystudoval a pracoval jako agronom v JZD v Branišovicích
zemřel v roce 2008
Josef Hejral se narodil 19. února 1927 v obci Budky Hubinské na Volyni. V roce 1944 vstoupil do
1. československého armádního sboru, se kterým se dostal až do Prahy, a po válce již v Československu zůstal.
Volyňský Čech Josef Hejral absolvoval první stupeň v polské škole, kde se učila jen polština a dvě hodiny týdně čeština. Druhý stupeň strávil v sovětské škole, kde se učila ruština, ukrajinština a němčina. Přestože měl tak malý kontakt s českým jazykem, měl velmi vřelý vztah ke staré vlasti.
Na Volyni žilo před válkou vícero etnik či národností: Češi, Ukrajinci, Rusové, Arméni, Poláci, Židé. Všichni podle pamětníka žili celkem v souladu a bez svárů. To se však změnilo s příchodem druhé světové války. Němci začali systematicky vyhlazovat židovské i slovanské obyvatelstvo. Ukrajinci neuvěřitelně krutým způsobem vyvražďovali polskou menšinu a Poláci v odvetu zabíjeli Ukrajince. Ušetřeni nezůstali ani Češi, mementem je dodnes obec Český Malín, jejíž obyvatelé byli hromadně upáleni v domech a stodolách(1). Pamětník všechno zažil jako dospívající chlapec a vzpomíná, jak „hořelo každou noc“.
V roce 1943 v nedalekém městečku Senkevičovka nacisté zavraždili 600 židovských mužů, žen i dětí. Obyvatelé pamětníkovy vesnice, mezi nimi také jeho bratr, byli nuceni vykopat obrovskou jámu, která pak posloužila jako hromadný hrob. Židé se museli svléknout donaha a sestoupit do jámy, kde pak byli nacisty zastřeleni. „Ti, kteří byli odvážní a začali utíkat, ti měli smrt lehčí. Oni je ti Němci stejně zastřelili, ale nemuseli se takhle pokořit,“ vzpomíná pamětník. Někteří z Židů přežili v úkrytech, a když se přiblížila sovětská armáda, okamžitě do ní vstoupili.
V roce 1944 se k jeho rodné obci přiblížila fronta a obyvatelé byli vysídleni. Po jejím příchodu se právě sedmnáctiletý Josef Hejral přihlásil ke zformovanému 1. československému armádnímu sboru bojujícímu po boku Rudé armády. V Kamenci Podolském dostal uniformu, zbraň a zařazení k útvaru dělostřelců jako radista. V Černovicích absolvoval výcvik a za dva měsíce nato odjel na frontu. Jeho úkolem bylo pozorovat nepřátelské území a předávat velitelské pokyny. Bratr, který narukoval k sovětské armádě, již za čtrnáct dní padl, stejně jako většina z pamětníkových kamarádů.
Josef byl raněn za celou dobu války pouze jednou a lehce. Na dobu, kdy bojoval na frontě, rozhodně nevzpomíná rád. Dny i noci byly plné špíny, vší, hladu a nevyspání. Pamětník za celou dobu spal jen jednou v posteli, na slámě, přesto na tu noc vzpomíná s intenzivními pocity. Protože jindy musel spočinout tam, kde se dalo. „Vykopal se ve sněhu prostor na ležení, tam se naházely větve a tam se spalo. Jestli pršelo nebo padal sníh, člověk musel šaty vysušit sám na sobě, neexistovalo jít se někam osušit.“ Strach ze smrti byl všudypřítomný a neodstranitelný. Lidský život měl mnohem menší cenu než v době míru, přesto se smrt kamarádů a blízkých Josefovi špatně přijímala, nechtěl si ji vůbec připouštět.
Na samém konci války před Prahou dostal žloutenku. „Já jsem byl žlutý jako vosk a nic jsem nemohl jíst. Protože jsem nevěděl, co je žloutenka, a chtěl jsem vidět Prahu, tak jsem to vydržel čtrnáct dní.“ Když se 17. května jeho skupina konečně dostala do hlavního města, byl hned hospitalizován v nemocnici na Bulovce. Brzy poté se začala vytvářet vojenská skupina Žatec složená z volyňských Čechů, kteří měli být podle dohody se Sovětským svazem i s rodinami přesídleni do Československa. V této skupině se nacházel i pamětník, který se s dalšími 27 volyňskými Čechy usadil v Branišovicích na jižní Moravě. Ve staré vlasti už zůstal navždy, oženil se zde a založil rodinu. Vystudoval zemědělskou školu, vstoupil do místního jednotného zemědělského družstva (JZD) a pracoval zde jako agronom až do důchodu.
1 MOTYKA, Grzegorz. Volyň 1943: Genocidní čistka – fakta, analogie, historická politika. Academia, 2018.
https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/2534314-masakry-na-volyni-a-v-halici-staly-zivot-desetitisice-lidi-po-75-
letech-zatezuji-vztahy
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Miroslav Tyč)